Bible a biblický bůh.

V tomto článku se budu věnovat Bibli. Opět, kdo chce, bude nad ním přemýšlet, ptát se sám sebe, stejně jako já, klást otázky a hledat na ně odpovědi v sobě. Nebo bude slepě přijímat něčí vysvětlení a něčí pravdu.

Abych řekla pravdu, Bibli jsem nikdy nečetla. Jen občas na mě někde vyskočily úryvky z Bible, nebo přikázání a zvěstování apoštolů. Jediné, co jsem jako dítě četla byla kniha Biblické příběhy, která se mi jako dítěti líbila.

Začnu zde odjinud.

Každý kněží a je jedno, jakou má hodnost, postavení a jakou funkci v církvi zastává, NIKDY boha neslyšel. NIKDY s bohem nemluvil. Tedy mluvil/mluví k němu skrze modlitby, ale NIKDY se mu nedostalo přímé odpovědi. Otázka zní, proč, když jsou tak pobožní? Proč ho neslyší?

Lidé chodí do kostelů, modlí se, prosí, žádají, slibují, obětovávají se pro něj, slouží mu, studují Bibli a písmo svaté, snaží se dodržovat všechna ta nařízení, příkazy, zákazy a přes to boha neslyší. Nejsou šťastní. Čekají na spásu a na odměnu a ona nepřichází. Proč?

Protože existuje dvojí víra. Jedna se zakládá na rozumu, víra rozumu, že je a existuje bůh a druhá, která s touto vírou nemá nic společného.

Bohužel, boha v Bibli, v písmu svatém a v kostele nenajdete. Proč? Protože Bible je pouze jakýsi manuál na život, jak se máte chovat, jak máte myslet, na co smíte myslet a na co ne. Popis boha, co je, čím je, jakým je, co po vás chce a co nechce. A tento manuál napsal člověk. Člověk, který možná občas něco zaslechl nebo uviděl, pocítil a z toho pak vytvořil své učení. Dosadil si tam své vlastní rozumové závěry. Vyplnil neúplné informace a chybějící části svým rozumem.

Lidé se neustále ptají na stejnou věc. Proč se to děje? Proč to bůh dopustí? Proč Bůh nezakročí? Proč s tím něco neudělá? A vždy dostaneme stejnou odpověď. On nás trestá za to a to. Že nesplňujeme jeho požadavky. Ale jaké? Slepě přijímat a lepě následovat? Ale co, koho? Apoštoly, kteří byli stejnými lidmi jako my? Slepou vírou v jejich pravdy? Jak oni ví a znají pravdu? Máte pouze věřit a tato víra vás zachrání. Jak můžete věřit v něco, co jste nikdy neviděli, nepocítili a neslyšeli? Je to stejné, jako kdyby po vás někdo chtěl, abyste věřili, uvěřili, že před vámi stojí obr, kiklop, nebo obrovská hora, i když ho/to nevidíte, neslyšíte a necítíte. Jen věřte, že to tam je a to stačí. Bohužel mě toto nestačilo/nestačí.

A jak to zde tedy vypadalo, když žádné takové učení nebylo a neexistovalo? To znamená, že nebyl a neexistoval bůh? A začal existovat jen díky Ježíšovi? Jen on jediný měl přístup k bohu? Jen on jediný se stal tím vyvoleným, co slyšel boha, mluvil s bohem napřímo?

Bible tedy pouze popisuje něčí představu o Bohu. Co si bůh podle nich myslí a na jakém základě jedná a koná.

Bohužel bůh nemyslí. Neřídí se myslí, Nemůže, protože nemá mysl. Nemá mozek. Nemá tělo, tedy nemá ani vlastnosti a emoce. Boha není možné poznat skrze lidské, rozumové nástroje, skrze rozumovou víru v jeho existenci.

Jak se tedy dostat k Bohu? Jak se s ním spojit? Jak se s ním propojit? Jak ho slyšet? Bohužel rozumová víra v jeho existenci na to nestačí. Proč? Protože rozum nic neví. Jen si myslí, že ví. A protože nic neví, tak si vymyslí, jak asi vypadá, dá mu rozumovou podobu a vymyslí, co je, čím je, jak myslí, jedná, koná a proč tak koná. Začne mu přisuzovat lidské atributy, lidskou mysl, lidské vlastnosti a lidské emoce. Lidské jednání a konání přenese na boha. Protože takto, tomuto nás učí církev a jakékoliv náboženství bez rozdílu. Chce poznat boha rozumem. A čemu rozum nerozumí, učiní z toho zázrak. To učinil, udělal bůh, nebo naopak to učinil a udělal ďábel. A že Bible je plná takových zázraků, že?

Ovšem, na jakém základě je určeno, že to učinil bůh, nebo ďábel? Na základě pobožnosti? Na základě toho, že to určí nějaký člověk? A mimo jiné, kdo tohoto člověka dosadil do této funkce? Zase jiný člověk. A na základě čeho? Že umí odříkat zpaměti pasáže z Bible? Plní a dodržuje příkazy a zákazy? Cituje pasáže z Bible, aniž by jim rozuměl? Neptá se a nehledá?

Už samotný začátek vzniku lidstva popsaný v Bibli si odporuje. Dva lidé, které stvořil Bůh. Adam a Eva. A ti měli dva syny. Tedy rodina. Ale? Jak to bylo dál? Jak vznikli ostatní lidé? Eva měla děti se svými syny? A Adam měl děti se svými dcerami? Jak, když je to bohem zakázáno a je to považováno za hřích? A jak vznikli různé národy s jinou barvou pleti?  Pokud se na toto zeptáte, vyhodí vás z kostela. 

Bible není návod na život. A vy jako jedinec nepatříte bohu, ani ďáblu. Patříte sami sobě. Bůh vás nemůže uchránit před vašimi vlastními myšlenkami a emocemi. Myšlenkám a emocím nelze poručit, které chcete mít a které ne. Nelze poručit tělu, co má a smí cítit a co ne. A dělení na muže a ženu? Že muž je víc než žena? Žena je podřadná bytost? Kdo to řekl? Kdo to určil? Bůh, nebo člověk. Jsme lidské bytosti, nic víc. Odlišuje nás od sebe pouze pohlaví. A mimo jiné, bez ženy by neexistoval žádný muž.

Ano, studujte Bibli, to je v pořádku. Ale nepřijímejte ji jako fakt. Hledejte, co je za těmi slovy a větami skryto. Zda to lze dodržet a splnit, nebo ne. A proč tedy ne. O čem se tedy doopravdy v Bibli mluví? O víře? Ale o jaké? O slepé?  Bezmocně a pasivně přihlížet a nic neudělat? Nemít svou vlastní vůli? Nemít svůj vlastní názor? Svou vlastní pravdu? Jít se stádem, s církví a jejím učením? Jen pro to, abyste někam patřili? Měli pocit, že jste milovaní? Nenechte se vtáhnout do slepého přijímání ze strachu, že budete vyloučeni a vyhoštěni z církve. Církev totiž není bůh. Církev je instituce jako každá jiná, postavená na řádu a hierarchii. Jeden člověk se sám, nebo druhými ustanový jako vůdce. A ten pak rozhoduje o druhých. Dalo by se říci, že si hraje na boha zde na Zemi. A všichni pod ním plní pouze jeho příkazy. A to pak považují za boží vůli. Žene je pouze touha jejich rozumu splnit, zalíbit se a být za to odměněn. Kdo je ale ve skutečnosti odmění? Zase a pouze jenom člověk, ne bůh.

Zde je špatně vysvětlováno a chápáno, co znamená přijetí a smíření. Neznamená to, že to přijmu, smířím se s tím, co se stalo a nic už neudělám. Jen budu pasivně přihlížet a nechám se vláčet osudem? To je můj osud. Musím ho přijmout. Nemám právo ho změnit. Takto musím žít až do své smrti. Toto chce bůh, takto to chce bůh, takový osud mi určil bůh. Přijetí a smíření neznamená, že se vzdám své vlastní vůle, svých vlastních rozhodnutí a budu čekat, jak o mě bůh rozhodne. Že rozhodne za mě, o mě, aniž bych se o to přičinil já sám. Zkusil to.

Na toto téma o vůli a slepé víře existuje jeden pěkný příběh. Vesnici zaplavila voda a jeden člověk, co neuměl plavat seděl na střeše domu a modlil se, aby ho bůh zachránil. Kolem pluli lidé na lodích, kteří chtěli tomuto člověku pomoci. Ale on to odmítal. Slepě věřil, že ho bůh zachrání. Nakonec se utopil. Když se pak zeptal Boha, proč mu nepomohl, proč ho nezachránil, bůh mu odpověděl. Jak? Když nemám ruce a nohy. Poslal jsem na tvou záchranu lodě a lidi. Ale ty jsi se rozhodl nic neudělat a jen pasivně čekat. To byla tvá vůle, tvé rozhodnutí, ne mé.

Přijetí a smíření se s tím, co se stalo je uzavření jedné kapitoly, aby nám neubližovala tím, že si ji poneseme sebou a neustále se k ní budeme vracet. Staneme se jejími otroky. Budeme věřit, že toto je náš osud a na této myšlence budeme stavět svůj život dál. To, co se nám stalo, je součástí osudu, pouze jedna jeho část, kterou známe, o které víme, protože jsme ho prožili. Část, ne celý osud. Ten totiž ještě není napsán a my ho neznáme. Nevíme, jaký má být. Přijetí a smíření je ve skutečnosti startovací čára. Za ní je to, co se stalo, uzavřené, přijaté a odpuštěné ne Bohem, ale vámi. A před ní je to, co teprve bude. A to, co bude závisí pouze a jenom na vás. Na vašich volbách a rozhodnutích. Co uděláte. Budete stát, dívat se nazpět a kontrolovat každý váš krok, zda je správný? Budete čekat, jak o vás a za vás někdo, něco rozhodne? Nebo se vydáte kupředu a budete reagovat pouze na to, co máte před sebou?

Je ještě jeden příběh, který popisuje Bible. Zkouška víry. Kdy bůh chce po otci, aby zabil svého syna a chce po něm, aby bez výhrad věřil jeho vůli, že je to jeho vůle. Dokázal tím svou neochvějnou víru v něj. Tento příběh pokračuje tím, že Bůh ho sám zastaví, protože mu bez výhrad věřil a tím prokázal svou víru v něj. On ho za to odměnil tím, že ušetřil jeho syna. Zastavil otce. Takto je tento příběh prezentován v Bibli. Je to opravdu velice umně napsáno, co je to víra, jak máte chápat a rozumět víře v boha. V podstatě to vypadá, že jste pouze jeho loutkami, vydáni mu na milost bez vlastní vůle. A kdo toto napsal? Bůh, nebo člověk? 

Ovšem, co když je to naprosto jinak? Jak jinak můžeme tento příběh chápat. Jak jinak se na něj můžeme dívat? Je nám prezentován a vysvětlován dobře, nebo špatně? Co když tento příběh popisuje lidskou mysl, lidské chování a jeho slepou víru? Slepé přijetí nesmyslného činu, že to chce Bůh, že to je jeho vůle. Lidské rozhodnutí tomu věřit, že má spáchat vraždu, aby tím dokázal svou víru bohu, že v něj věří. Co když to po něm nechtěl bůh? Nechtěl po něm jako důkaz víry v něj zabít syna. Co když to byl ve skutečnosti ďábel, kterého slyšel? Který využil této jeho slepé víry, že za tuto víru a vykonání činu bez vlastní mysli bude řádně odměněn. A otce nezastavil bůh jako takový, ale láska otce k synovi. Láska uvnitř něj a rozhodnutí, že to není správné. Copak bůh chce, abyste zabíjeli? A je jedno, proč. Chce po vás důkaz, že v něj věříte? Máte a musíte slepě věřit každé své myšlence, že pochází od boha, i když se vám příčí?  Copak bůh po nás chce, abychom slepě následovali každou myšlenku, která nás napadne? Nemysleli? Chce po nás důkaz naší víry v něj, že v něj věříme? A díky tomu nás a naše bližní zachrání?

A těchto příběhů v Bibli je, že? Příběhy, které nám vysvětlují kněží, jak je máme chápat, jak jim máme rozumět. 

Takže v jakého boha věříte? A kdo tohoto boha stvořil a vytvořil? Z čeho je tento bůh utvořen? Z lidských myšlenek a představ. Tohoto boha stvořila jakákoliv lidská rozumová víra a různá náboženství, která vám nutí svůj rozumový pohled na boha. A každé toto náboženství a jeho víra se mezi sebou perou, který jejich pohled a výklad je ten správný. Který bůh je ten pravý a jediný. Tedy perou se mezi sebou lidské rozumy a ega. Donutit ty druhé k tomu, aby věřili tomu, čemu věřím já sám. Toto ale není bůh. Toto je pouze rozum. A rozumem, v rozumu boha nikdy nenaleznete.

Pokud chcete najít a poznat boha, nejdříve vše, co jste se o něm naučili, co jste slyšeli a co jste četli, co vám bylo říkáno vymažte ze své mysli. Řekněte si, že nic nevíte. Vůbec nic, prázdno. Žádné duchovní učení, žádná duchovní víra, písmo svaté, poselství. Je pouze teď. A vy nic nevíte. Nevíte, co je, čím je, jen víte, že je. Ale? Co je, čím je? Jak mám uvěřit? Jak vědět? Jak to mám udělat, aby rozum věděl, a ne pouze věřil? Toto je něco, čemu vás Bible ani písmo svaté nemůže naučit.

Co s tím? Jak vědět bez rozumu? Jak věřit bez rozumu? Bez jeho rozumové představy založené na slovech?

Já vám zde mohu zprostředkovat pouze vlastní zkušenost.

Jednou večer jsem přemýšlela o bohu. Už samotné slovo ve mně vzbuzovalo odpor. Proč? Protože bylo spojeno právě s tou slepou vírou, co je, čím je, jak myslí, jak jedná, proč tak jedná, co po nás chce, co po nás nechce… Jací máme být, jací ne. Jaké emoce a pocity smíme mít a jeké ne. Splňovat a naplňovat jeho požadavky na nás. Sloužit mu. Neptat se, nehledat a jen slepě přijímat učení o něm? Ty různé války a vraždění ve jménu boha, toho správného a jediného. Ale kterého? Který byl ten jediný, správný? Neustále se snažit být dokonalým, i když vím, že to není možné? A pak se za to trestat, že jsem nesplnil? Pomodlím se a bude mi odpuštěno? Můj čin přestane existovat? Tak nějak si to navzájem odporuje. Lidské svědomí nelze umlčet nějakým odpuštěním boha. A pokud ano, tak proč nás tedy trestá, když nám odpustil? Toto vše mi v té chvíli běželo hlavou a já jsem boha, toto slovo bůh a vše, co reprezentuje v podání různých náboženství nenáviděla. Toto, tímto je tedy bůh? Zlý, mstivý a nenávistný? Takže nás stvořil jen pro to, aby si na nás mohl vybít svou zlost? Mohl nás trestat? Protože může? Protože mu to dělá dobře?

V té samé chvíli mi naskočila další otázka a odpověď na ni. Trest, zloba, hněv, nenávist, mstivost, toto jsou přeci lidské negativní vlastnosti a emoce. Negativní, černé, tedy zlo, opak lásky. Takže? Jakého boha ve skutečnosti uctíváme? V jakého boha ve skutečnosti věříme? A kdo tohoto boha tedy ve skutečnosti vytvořil a proč? Odpověď je naprosto jasná a zřetelná. Lidská mysl. Toto je rozumový bůh. Tak, jak ho chápe náš rozum a v tohoto boha věříme. Ale kde je ten skutečný? Je v mé mysli? Je v mé víře v něj?

Tedy, jaký vztah chcete mít s bohem? Upřímný, ne-sobecký, pravdivý, skutečný, nebo vztah založený na víře?

Čím já sama chci, aby pro mne byl? Zlým, mstivý, pomstychtivým, nenávistný a trestajícím, kterého se mám, musím bát? Kterému se mám, musím klanět. Kterému mám a musím sloužit? Kterého mám, musím uctívat? Který nemá žádnou úctu a respekt k životu?

Nebo někým, komu o sobě mohu říci naprosto vše, aniž bych cítila strach, stud nebo vinu. Někým, kdo mne vyslechne, aniž by mě soudil, hodnotil a trestal za to, jaká jsem. Za to, co jsem udělala. Na to stačí můj rozum, mé svědomí a lidé kolem mě. Někým, kdo bude vědět, jak jsem se cítila, co vše mělo na mé rozhodnutí vliv. Někým, kdo mi řekne pravdu, aniž by měl potřebu mě poučovat, měnit, zašlapat, potrestat. Kdo mi to řekne s láskou, jako přítel příteli, a ne z pozice moci nade mnou. Nemá potřebu mi ubližovat. Jako rovný rovnému. Pomůže mi porozumět mému chování. Ukáže mi skutečnou pravdu a ne tu, co si vymyslel můj rozum, které uvěřil můj rozum.

Čím chci já sama být pro něj? Tím samým. Jsme si rovni. I já mu mohu říci, co si o něm myslím. Že se na něj zlobím. A on to přijímá bez odporu. Rozumí mi.

V té chvíli jsem pocítila obrovskou lásku k sobě sama, která se okamžitě změnila v naprostý klid bez pocitů, emocí a myšlenek. Pouze jsem byla a věděla jsem, co jsem, čím jsem. Jsem láska, stejná kterou je bůh a vím. Láskou, která je uvnitř mě, která je mojí součástí a není rozumová. Nemá slova a žádné rozumové důvody pro svou existenci. Pouze je. Tento stav není možné navodit rozumem. Vím není to samé jako věřím.

V té chvíli jsem poprvé uslyšela boha. Hlas lásky, která je ve mně, uvnitř mě a je mojí součástí. Můj rozum věděl, protože v té chvíli se stal součástí této lásky. Nepotřeboval k tomu žádnou víru. Její hlas v té chvíli zněl naprosto jinak a měl naprosto jinou energii, než když k nám promlouvá pouze náš rozum. Zde pak v tomto vím není mezi vámi, jako člověkem a bohem žádný rozdíl. Oba jste v té chvíli láskou. Jedna láska hovoří s druhou láskou. Láska, která není rozumová, tělesná a emoční. Toto, tímto je ve skutečnosti bůh. Pouze láskou. A já tou láskou byla, rozpomněla jsem se sama na sebe. Byla, jsem a vždy budu.

Celou noc jsem si pak s bohem povídala. Na některé mé otázky mi odpověděl, že nejsem ještě připravena vědět a znát pravdu. V tuto chvíli bych ji špatně pochopila a mohla by mi naopak ublížit, než pomoci. Vše má svůj čas.

Od té doby vím, že jsem ve skutečnosti tím samým, co on a vím to bez rozumového uvažování. Vím, že jako láska, jako tato energie mám své vlastní vědomí a moudrost, kterou lidský rozum nikdy nepozná a nikdy jí neporozumí. Jaké to je pouze být, vědět že jste, co jste, čím jste bez rozumu. Bez toho, aby tomu, co jste rozum dával slova. On v té chvíli ví a mlčí.

Pak, pokud toto zažijete, je vám naprosto jedno, jak ho kdo nazývá, jaké mu dá/dal a přiřadil jméno. Nemáte potřebu se hádat o toto jméno. Které je to správné, pravé a které ne. Protože je to pro vás pouze a jenom rozumové slovo, kterému někdo dal rozumový základ a rozumové učení o bohu.

Díky tomuto jsem se smířila se slovem bůh a přestalo mi vadit. Už jsem ho neměla spojeno s tím vším, s čím toto slovo kdy bylo spojeno a ještě bude. Je to jen slovo, nic víc. Slovo, které potřebuji pro oslovení této energie. Nemá a nenese v sobě nic z toho, čím je. Čím je leží a nachází se daleko za tímto slovem. Uvnitř mne a všude kolem mě.

Od té doby spolu vedeme dialog. 

Bůh nic nevysvětluje. Neříká nám, jak se máme chovat a co máme dělat. Jací máme být. Nesesílá nám žádná poselství a proroctví pro lidstvo. Hovoří ke každému samostatně a individuálně. Nemůže nám říci, jak se máme rozhodnout, co je správné a co ne. Není možné, aby činil volby a rozhodnutí za nás. Pouze se nás zeptá, proč to chceš? Proč po tom toužíš? Co ti doopravdy chybí? Je to potřeba? Potřebuješ to teď? A když to budeš mít, budeš šťastný? Proč chceš všechny zachránit? A je to možné? Je možné, aby jsi vyhověl všem? Všichni tě měli rádi? Je možné nedělat chyby? Vždy vědět? Vyvarovat se chyb a bolesti?

Takto s námi ve skutečnosti mluví Bůh. Upozorňuje nás na to, co nevidíme, co si neuvědomujeme. Co odmítáme slyšet, vědět a vidět. Čeho se bojíme. Co chceme skrýt a proč to chceme skrýt. Na co chceme zapomenout a proč. Pomáhá nám poznat sami sebe, bez přetvářky a falše.

Jestli se někdo domnívá, že mu bůh ukáže, řekne a naservíruje pravdu o něm, nebo o druhém a ještě mu ji dopodrobna vysvětlí a pak mu řekne, udělej to a to, tak na to rychle zapomeňte.

Klidně se modlete, proste a žádejte. Ale pokud nebudete znát skutečnou pravdu, proč, za co, za koho se modlíte, své skutečné důvody/motivy a pohnutky, které vás k tomu vedou, vaše modlitby budou hluché a bezcenné. Nebudou založeny na vaší upřímnosti k vám samým, ale pouze na touze a chtění rozumu. Pak dostanete nazpět to, o co žádáte, ale jinak a jiným způsobem, než jak si myslíte, jak chcete a jaksi to představujete. O co žádáte vám Bůh postaví do cesty jako překážku, abyste našli řešení a sílu sami v sobě a ne u něj. Objevili svou vlastní sílu poprat se s tím, nevzdat to a svou vlastní moudrost. On vás pouze popostrčí, ale nic víc. Ostatní je pouze a jenom na vás, na vašem rozhodnutí, co uděláte.

Není a neexistuje žádný vyvolený, nebo oblíbenec boha. Toto jsou lidské, rozumové atributy. Láska nikoho nevychvaluje a neupřednostňuje. Neslibuje odměnu. Pokud se vám něco podaří, jednoduše řekne:  "Dobrá práce." NIC VÍC.

Lidé věří, že něco je, že něco existuje mimo lidskou, rozumovou rovinu. Ale neví, co to je. A tak to nahradí slovy a větami, které pramení z jejich pocitů. Naučená rozumová slova pro dění kolem nás a v nás. Dají tomu něčemu rozumový základ. A přes to stále neví. Nebo možná ví, ale nechápou, že toto vím se nedá vyjádřit skrze žádné lidské prostředky. Proto je hloupé chtít po někom, kdo ví, aby vám vysvětlil, jak ví. Chce po vás rozumový důkaz, na čem je to vím postaveno. Toto vím existuje samostatně, odděleně od rozumu. Toto vím je utvořeno z lásky, která pro to, aby byla nepotřebuje lidská, rozumová slova. Nepotřebuje ke své existenci člověka nebo jakoukoliv hmotu. Ona sama tuto hmotu vytváří ze sebe sama a ne naopak. I kdyby přestala existovat veškerá hmota, láska, bůh zde stále bude. Jen nebude mít skrze co se projevit na hmotné úrovni.

Tato láska existuje pouze ve formě energie a lze jí poznat pouze tehdy, když se jí stanete. Jako láska se pak na vše díváte ne očima a skrze rozum, ale pouze jako vím. Vím, protože jsem z toho všeho, co sleduji utvořena. A lidský rozum pouze následuje toto vím. Je schopen v té chvíli pojmout stovky informací, aniž by měl potřebu je nějakým způsobem řadit a měl touhu/potřebu jim rozumět. Rozum v té chvíli ví a rozumí, protože se stal láskou, tím skutečným vím. Pokud pak chce rozum toto vím převést do slov, vět a myšlenek, sdělit, co věděl, když byl součástí lásky, nemůže, nemá jak. Nejsou a neexistují pro to slova.

Je velice těžké pro člověka pouze být bez rozumu, bez rozumového uvědomování si sebe sama, že jsem a co jsem. Protože rozum chce vědět, co jsem, čím jsem. Neumí si představit pouze být, aniž by o tom věděl. A tak mnoho lidí si myslí, že jsou odosobněni, protože jim to říká jejich rozum. Rozum říká, jsem odosobněný. Ve skutečnosti to ale není odosobnění, ale představa a víra rozumu, že je odosobněný. A neustále kontroluje a hodnotí, zda je nebo není odosobněný. Proč? Protože odosobnění má rozum spojen s tím, že má přestat myslet na sebe jako na člověka. Tedy s touto rozumovou myšlenkou.  V tomto stavu, který vytvořil sám rozum pak i on sám vytváří to ví, které považuje za to skutečné vím. Věří, že je láskou a že jako láska ví. A není možné mu vysvětlit, že je to jen jeho vlastní víra. 

Víra je ve skutečnosti slovo, které se opírá o rozum. Že rozum tomu věří. Vím není o víře a neopírá se o žádnou víru - věřím.