Bible a biblický bůh.

V tomto článku se budu věnovat Bibli. Opět, kdo chce, bude nad ním přemýšlet, ptát se sám sebe, stejně jako já, klást otázky a hledat na ně odpovědi v sobě. Nebo bude slepě přijímat něčí vysvětlení a něčí pravdu.

Abych řekla pravdu, Bibli jsem nikdy nečetla. Jen občas na mě někde vyskočily úryvky z Bible, nebo přikázání a zvěstování apoštolů. Jediné, co jsem jako dítě četla byla kniha Biblické příběhy.

Začnu zde odjinud.

Každý kněží a je jedno, jakou má hodnost, postavení a jakou funkci v církvi zastává, NIKDY boha neslyšel. NIKDY s bohem nemluvil. Tedy mluvil/mluví k němu skrze modlitby, ale NIKDY se mu nedostalo přímé odpovědi. Otázka zní, proč, když jsou tak pobožní? Proč ho neslyší?

Protože existuje dvojí víra. Jedna se zakládá na rozumu, víra rozumu, že je a existuje bůh a druhá, která s touto vírou nemá nic společného.

Bohužel, boha v Bibli, v písmu svatém a v kostele nenajdete. Proč? Protože Bible je pouze jakýsi manuál na život, jak se máte chovat, jak máte myslet, na co smíte myslet a na co ne. Popis boha, co je, čím je, jakým je, co po vás chce a co nechce. A tento manuál napsal člověk. Člověk, který možná občas něco zaslechl nebo uviděl, pocítil a z toho pak vytvořil své učení. Dosadil si tam své vlastní rozumové závěry. Vyplnil neúplné informace a chybějící části svým rozumem.

Lidé se neustále ptají na stejnou věc. Proč se to děje? Proč to bůh dopustí? Proč Bůh nezakročí? Proč s tím něco neudělá? A vždy dostaneme stejnou odpověď. On nás trestá za to a to. Že nesplňujeme jeho požadavky. Ale jaké? Slepě přijímat a lepě následovat? Ale co, koho? Apoštoly, kteří byli stejnými lidmi jako my? Slepou vírou v jejich pravdy? Jak oni ví a znají pravdu? Máte pouze věřit a tato víra vás zachrání. Jak můžete věřit v něco, co jste nikdy neviděli, nepocítili a neslyšeli? Je to stejné, jako kdyby po vás někdo chtěl, abyste věřili, uvěřili, že před vámi stojí obr, kiklop, nebo obrovská hora, i když ho/to nevidíte, neslyšíte a necítíte. Jen věřte, že to tam je a to stačí. Bohužel mě toto nestačilo/nestačí.

A jak to zde tedy vypadalo, když žádné takové učení nebylo na neexistovalo? To znamená, že nebyl a neexistoval bůh? A začal existovat jen díky Ježíšovi? Jen on jediný měl přístup k bohu? Jen on jediný se stal tím vyvoleným, co slyšel boha, mluvil s bohem napřímo?

Bible tedy pouze popisuje něčí představu o Bohu. Co si bůh podle nich myslí a na jakém základě jedná a koná.

Bohužel bůh nemyslí. Neřídí se myslí, Nemůže, protože nemá mysl. Nemá mozek. Nemá tělo, tedy nemá ani vlastnosti a emoce. Boha není možné poznat skrze lidské, rozumové nástroje, skrze rozumovou víru v jeho existenci.

Jak se tedy dostat k Bohu? Jak se s ním spojit? Jak se s ním propojit? Jak ho slyšet? Bohužel rozumová víra v jeho existenci na to nestačí. Proč? Protože rozum nic neví. Jen si myslí, že ví. A protože nic neví, tak si vymyslí, jak asi vypadá, dá mu rozumovou podobu a vymyslí, co je, čím je, jak myslí, jedná, koná a proč tak koná. Začne mu přisuzovat lidské atributy, lidskou mysl, lidské vlastnosti a lidské emoce. Lidské jednání a konání přenese na boha. Protože takto, tomuto nás učí církev a jakékoliv náboženství bez rozdílu.

Pokud chcete najít a poznat boha, nejdříve vše, co jste se o něm naučili, co jste slyšeli a co jste četli, co vám bylo říkáno vymažte ze své mysli. Řekněte si, že nic nevíte. Vůbec nic, prázdno. Žádné duchovní učení, žádná duchovní víra, písmo svaté, poselství. Je pouze teď. A vy nic nevíte. Nevíte, co je, čím je, jen víte, že je. Ale? Co je, čím je? Jak mám uvěřit? Jak to mám udělat, aby rozum věděl, a ne pouze věřil? Toto je něco, čemu vás Bible ani písmo svaté nemůže naučit.

Co s tím? Jak vědět bez rozumu? Jak věřit bez rozumu? Bez jeho rozumové představy založené na slovech?

Já vám zde mohu zprostředkovat pouze vlastní zkušenost.

Jednou večer jsem přemýšlela o bohu. Už samotné slovo ve mně vzbuzovalo odpor. Proč? Protože bylo spojeno právě s tou slepou vírou, co je, čím je, jak myslí, jak jedná, proč tak jedná, co po nás chce, co po nás nechce… Jací máme být, jací ne. Jaké emoce a pocity smíme mít a jeké ne. Splňovat a naplňovat jeho požadavky na nás. Sloužit mu. Neptat se, nehledat a jen slepě přijímat učení o něm? Ty různé války a vraždění ve jménu boha, toho správného a jediného. Ale kterého? Který byl ten jediný, správný? Neustále se snažit být dokonalým, i když vím, že to není možné? A pak se za to trestat, že jsem nesplnil? Pomodlím se a bude mi odpuštěno? Můj čin přestane existovat? Tak nějak si to navzájem odporuje. Lidské svědomí nelze umlčet nějakým odpuštěním boha. A pokud ano, tak proč nás tedy trestá, když nám odpustil? Toto vše mi v té chvíli běželo hlavou a já jsem boha, toto slovo bůh a vše, co reprezentuje v podání různých náboženství nenáviděla. Toto, tímto je tedy bůh? Zlý, mstivý a nenávistný? Takže nás stvořil jen pro to, aby si na nás mohl vybít svou zlost? Mohl nás trestat? Protože může? Protože mu to dělá dobře?

V té samé chvíli mi naskočila další otázka a odpověď na ni. Trest, zloba, hněv, nenávist, mstivost, toto jsou přeci lidské negativní vlastnosti a emoce. Negativní, černé, tedy zlo, opak lásky. Takže? Jakého boha ve skutečnosti uctíváme? V jakého boha ve skutečnosti věříme? A kdo tohoto boha tedy ve skutečnosti vytvořil a proč? Odpověď je naprosto jasná a zřetelná. Lidská mysl. Toto je rozumový bůh. Tak, jak ho chápe náš rozum a v tohoto boha věříme. Ale kde je ten skutečný? Je v mé mysli? Je v mé víře v něj?

Tedy, jaký vztah chcete mít s bohem? Upřímný, ne-sobecký, pravdivý, skutečný, nebo vztah založený na víře?

Čím já sama chci, aby pro mne byl? Zlým, mstivý, pomstychtivým, nenávistný a trestajícím, kterého se mám, musím bát? Kterému se mám, musím klanět. Kterému mám a musím sloužit? Kterého mám, musím uctívat? Který nemá žádnou úctu a respekt k životu?

Nebo někým, komu o sobě mohu říci naprosto vše, aniž bych cítila strach, stud nebo vinu. Někým, kdo mne vyslechne, aniž by mě soudil, hodnotil a trestal za to, jaká jsem. Za to, co jsem udělala. Na to stačí můj rozum, mé svědomí a lidé kolem mě. Někým, kdo bude vědět, jak jsem se cítila, co vše mělo na mé rozhodnutí vliv. Někým, kdo mi řekne pravdu, aniž by měl potřebu mě poučovat, měnit, zašlapat, potrestat. Kdo mi to řekne s láskou, jako přítel příteli, a ne z pozice moci nademnou. Nemá potřebu mi ubližovat. Jako rovný rovnému. Pomůže mi porozumět mému chování. Ukáže mi skutečnou pravdu a ne tu, co si vymyslel můj rozum, které uvěřil můj rozum.

Čím chci já sama být pro něj? Tím samým. Jsme si rovni. I já mu mohu říci, co si o něm myslím. Že se na něj zlobím. A on to přijímá bez odporu. Rozumí mi.

V té chvíli jsem pocítila obrovskou lásku k sobě sama. Jsem a je jedno, co jsem, čím jsem. K lásce, která je uvnitř mě, která je mojí součástí a není rozumová. Nemá slova a žádné rozumové důvody pro svou existenci. Pouze je.

V té chvíli jsem poprvé uslyšela boha. Hlas lásky, která je ve mně, uvnitř mě a je mojí součástí. Můj rozum věděl, protože v té chvíli se stal součástí této lásky. Nepotřeboval k tomu žádnou víru. Její hlas v té chvíli zněl naprosto jinak a měl naprosto jinou energii, než když k nám promlouvá pouze náš rozum. Zde pak v tomto vím není mezi vámi, jako člověkem a bohem žádný rozdíl. Oba jste v té chvíli láskou. Jedna láska hovoří s druhou láskou. Láska, která není rozumová, tělesná a emoční. Toto, tímto je ve skutečnosti bůh. Pouze láskou.

Pak, pokud toto zažijete, je vám naprosto jedno, jak ho kdo nazývá, jaké mu dá/dal a přiřadil jméno. Nemáte potřebu se hádat o toto jméno. Které je to správné, pravé a které ne. Protože je to pro vás pouze a jenom rozumové slovo, kterému někdo dal rozumový základ a rozumové učení o bohu.

Díky tomuto jsem se smířila se slovem bůh a přestalo mi vadit. Už jsem ho neměla spojeno s tím vším, s čím toto slovo kdy bylo spojeno a ještě bude. Je to jen slovo, nic víc. Slovo, které potřebuji pro oslovení této energie. Nemá a nenese v sobě nic z toho, čím je. Čím je leží a nachází se daleko za tímto slovem. Uvnitř mne a všude kolem mě.

Od té doby spolu vedeme dialog. 

Bůh nic nevysvětluje. Neříká nám, jak se máme chovat a co máme dělat. Jací máme být. Nesesílá nám žádná poselství a proroctví pro lidstvo. Hovoří ke každému samostatně a individuálně. Nemůže nám říci, jak se máme rozhodnout, co je správné a co ne. Není možné, aby činil volby a rozhodnutí za nás. Pouze se nás zeptá, proč to chceš? Proč po tom toužíš? Co ti doopravdy chybí? Je to potřeba? Potřebuješ to teď? A když to budeš mít, budeš šťastný? Proč chceš všechny zachránit? A je to možné? Je možné, aby jsi vyhověl všem? Všichni tě měli rádi? Je možné nedělat chyby? Vždy vědět? Vyvarovat se chyb a bolesti?

Takto s námi ve skutečnosti mluví Bůh. Upozorňuje nás na to, co nevidíme, co si neuvědomujeme. Co odmítáme slyšet, vědět a vidět. Čeho se bojíme. Co chceme skrýt a proč to chceme skrýt. Na co chceme zapomenout a proč. Pomáhá nám poznat sami sebe, bez přetvářky a falše.

Jestli se někdo domnívá, že mu bůh ukáže, řekne a naservíruje pravdu o něm, nebo o druhém a ještě mu ji dopodrobna vysvětlí a pak mu řekne, udělej to a to, tak na to rychle zapomeňte.

Klidně se modlete, proste a žádejte. Ale pokud nebudete znát skutečnou pravdu, proč, za co, za koho se modlíte, své skutečné důvody a pohnutky, které vás k tomu vedou, vaše modlitby budou hluché a bezcenné. Nebudou založeny na vaší upřímnosti k vám samým, ale pouze na touze a chtění rozumu. Pak dostanete nazpět to, o co žádáte, ale jinak a jiným způsobem, než jak si myslíte, jak chcete a jaksi to představujete. O co žádáte vám Bůh postaví do cesty jako překážku, abyste našli řešení a sílu sami v sobě a ne u něj. Objevili svou vlastní sílu poprat se s tím, nevzdat to a svou vlastní moudrost. On vás pouze popostrčí, ale nic víc. Ostatní je pouze a jenom na vás, na vašem rozhodnutí, co uděláte.

Není a neexistuje žádný vyvolený, nebo oblíbenec boha. Toto jsou lidské, rozumové atributy. Láska nikoho nevychvaluje a neupřednostňuje. Neslibuje odměnu. Pokud se vám něco podaří, jednoduše řekne:  "Dobrá práce."