Čas

12.10.2025

Dnes budu psát o čase, tedy o tom, co to ve skutečnosti je.

Existuje čas, nebo neexistuje? Toť filozofická otázka, nad kterou můžete hloubat do nekonečna a pravdy se nedoberete. Proč? Protože obojí je pravda. Existuje a zároveň neexistuje. Jde o to, co to ve skutečnosti je. Kdo vytváří čas, jak a čím, skrze co. Nebo o tom, k čemu slouží toto slovo a kdo čas potřebuje ke své existenci.


Čas je ve skutečnosti schopnost našeho mozku a rozumu uvědomovat si jednotlivá teď jsem. A tato jednotlivá teď jsem, jednotlivé okamžiky uvědomění si sebe sama od sebe oddělit a rozlišit. Řadit je postupně za sebe směrem dozadu. Oddělit teď od byl jsem – minulost, to, co už není a budu – budoucnost, to, co se ještě nestalo a nemůžeme si to uvědomit skrze teď.

Tato schopnost rozumu je automatická, skrze vytvořenou myšlenku na sebe sama a uvědomování si sebe sama skrze mysl = myslím. Naše lidská mysl vytváří to, čemu říkáme čas. Čas je tedy ve skutečnosti myšlenka, které jsme dali rozumový obsah v podobě slov a veličin.


Čas tedy vzniká na základě myšlenky, kde jsem byl, kde jsem se nacházel před tím, kde jsem teď. Tedy na základě vzpomínky. Pojem času je vytvořen vzpomínkami na sebe sama.

Zvířata nemyslí. Nemají myšlenky na sebe sama. Nemají to lidské já jsem a rozumové, co jsem a kde jsem. Že by sami sobě skrze rozum říkali co jsou, čím jsou. Jsem pes, jsem kočka, jsem žirafa….. Jsem v lese, jsem na louce a řešila, přemýšlela, kde byla před tím. Pouze jsou. Řídí se vnímáním pachů, energií, otřesů půdy, zvuků a pohybu kolem nich. Pamatují si, kde co je, ale nemá to pro ně časový, rozumový úsek. Ten vytváří jejich biorytmus, nebo chcete-li instinkt, který není rozumový. V jejich DNA je zakódováno období pro páření, rození, období hojnosti potravy, hladu, tepla a chladu. Nemyslí na smrt jako my lidé. Neví a neuvědomují si, co je to smrt.


Čas je tedy vytvořen naší vzpomínkou na sebe sama. Schopnost našeho mozku si zapamatovat sebe sama. Jednotlivé úseky našeho bytí, naší existence.


K čemu pro nás vlastně existuje čas? K čemu náš rozum potřebuje čas?

Bez tohoto uvědomování si sebe sama skrze rozum – já jsem a kde jsem, kde se nacházím, co je kolem mě, co vidí, co slyším, co cítím v návaznosti na to, že už to znám, že jsem se s tím setkal, tedy skrze vzpomínku, kdy si náš rozum zpětně přehraje naši existenci bychom existovali stejně, jako zvířata.

Jenže, na rozdíl od nich jsme si začali rozumově uvědomovat sebe sama jako jednotlivé individuality skrze různá rozumová slova. Jsem člověk, lidská bytost, muž, žena, matka, dcera, přítel ….A tato rozumová slova nás spojují s jednotlivými úseky - vzpomínkami na sebe sama jako na člověka, muže, otce, syna … Zvědomujeme si zpětně, co jsme dělali, kde jsme se nacházeli, jak jsme se cítili, na co jsme mysleli. Co jsme slyšeli, viděli a co, kdo byl kolem nás. Toto nám jako člověku slouží k tomu, orientovat se v hmotném prostoru. Pamatuji si to a jsem schopen si to, sebe sama vybavit.

Toto vše, z tohoto všeho je čas utvořen.

Vzpomínka se nedá změřit. Přisoudit jí rozumové číslo. Můžete se díky ní vracet do jakéhokoliv okamžiku a lidský rozum není schopen určit přesný čas mezi teď a vzpomínkou.

Čas, tento rozumový pojem existuje pouze pro to, abychom se v těch vzpomínkách na sebe sama neztratili a byli schopni si uvědomit, co se děje teď.

Vzpomínka pak existuje jako nástroj pro náš rozum a naše učení se.

Bez zpětného rozumového přehrání si naší existence - vzpomínky na sebe sama bychom nebyli schopni si uvědomit, co se děje právě teď. Skutečnou realitu. Byly bychom tak říkajíc roztříštěni do všech existujících teď.


Bohužel, takto, do této podoby se vyvinul náš lidský rozum. Je schopen si uvědomovat a zvědomovat sebe sama pouze skrze vzpomínky. Už jsem se s tím setkal, znám to, pamatuji si, co to je, na slova, obrazy, objekty, lidi, činnosti a pocity na základě vzpomínky – vím, jak mi bylo a díky tomu vím pak jednám a konám. Toto nám pak slouží k tomu, něčemu se vyhnout, pro něco se rozhodnout, pro naše volby.

I toto je rozdíl mezi námi a zvířaty. Na rozdíl od nás nemají rozumové myšlenky – vzpomínky na sebe sama, jak se cítili. Nepotřebují je. Nečiní volby na základě vzpomínky rozumu, pocitů a emocí.


Bohužel, někdy se stane, že rozum přestane rozlišovat svou vzpomínku na sebe sama, co bylo od teď, co se děje teď. Pak se minulost, vzpomínka stává teď. Jsme vráceni do něčeho, co si náš rozum pamatuje a my si myslíme v té chvíli, že se nám to děje teď. Minulost se prolne, překryje a nahradí rozumové teď. Přestane pro nás, náš rozum existovat toto rozumové rozhraní, které nás ve skutečnosti chrání a odděluje od toho, co už není, od skutečného tělesného prožitku teď a tady. Od skutečné reality.


Takže, čas jako takový, jako veličina, či energie není a neexistuje. Existuje pouze pro náš rozum jako veličina. Čas je schopnost našeho mozku a rozumu si vybavit a zpětně si přehrát jakoukoliv svou tělesnou existenci, na kterou se naladí a vyladí. Naladí se na energie, které jsme zanechali v prostoru svou tělesnou existencí, myšlenkou, emocí a pocitem. Zároveň s tím je schopen si uvědomovat, že to není teď, ale je to minulost. Je schopen od sebe oddělit a rozlišit energie z prostoru od energií, které vznikají právě teď a tady.

Čas jako veličina nám pak slouží k tomu, abychom se dokázali orientovat v prostoru skrze slova a pojmy. Kde se právě nacházíme. Mohli skrze čas a pojmy pro něj vytvářet myšlenky, sdělovat své myšlenky, dávat jim řád a posloupnost. Čas, který je tak důležitý pro naši činnost, bytí a existenci jak pro jednotlivce, tak pro lidstvo a celou společnost. Čas existuje na základě čísel, pojmů a slov pro různá dění, která plní funkci jednotlivých úseků našeho bytí, naší existence jak nazpět, tak směrem dopředu.

Bez tohoto pojmu, tak důležitého pro náš rozum by bylo a existovalo pouze jsem, stejně jako u zvířat. Nedokázali bychom si uvědomit a ani sdělit, co se s námi děje a proč. Proč jsem tam, kde jsem. Jak jsem se sem dostal. Co tu dělám. Proč dělám to, co dělám. Proč myslím na to, na co myslím. Proč jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Co mě k tomu vedlo. Kdy mám vstát. Čas – roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty – jízdní řád, úkoly, termíny, práce - pracovní doba….

Na tomto je postaven chod celého lidstva, společnosti a rozdělení jednotlivých časových úseků, které ještě nejsou, ještě se nestali, ale již existují v našem rozumu díky těmto pojmům pro čas. Rozum potřebuje čas k tomu, aby si dokázal uvědomit sebe sama teď a tady a činit volby na základě vzpomínky - minulosti, kterými chce ovlivnit budoucnost, to, co ještě není, co se ještě nestalo.


Lidský rozum není schopen vidět vše najednou. Všechny své existence a jednotlivé vteřiny jejich existence. Není schopen vidět najednou ani všechny své vlastní vteřiny své existence od svého narození až do teď. Je schopen vidět pouze jednotlivé, samostatné úseky, které si vybere a na které se zaměří. Tyto úseky jsou pak takové, jak si je pamatuje on sám. Jsou vytvořeny z toho, jak v té chvíli myslel a jak se cítil. Jak to prožíval. Ale, už není schopen vědět proč. Není schopen se dostat k tomu, co tomu předcházelo, co vše k tomu vedlo. Co vše mělo vliv na to, co se s ním dělo. Je schopen vidět, vzpomenout si a vybavit si pouze a jenom tento jeden výsledný úsek.

I toto slouží k tomu, abychom se v tom minulém neztratili, neztratili pojem o čase. Bez něj bychom se zbláznili, ztratili sebe sama, to já jsem, uvědomování si sebe sama teď a tady i jako sebe sama v té jedné konkrétní vzpomínce. Protože každé minulé teď je naprosto jiné, jedinečné a unikátní. Nejsou stejná, se stejnými myšlenkami, pocity a emocemi. Naše vzpomínka je vždy pouze určitý výsledný moment všeho dění - důsledek, na který se naladíme a který se skládá z mnoha momentů do této výsledné podoby.


Jediný, kdo dokáže vidět všechny momenty teď najednou bez rozdílu je naše duše. Dokáže to pro to, protože nemá rozum a rozumový pojem o čase. Vidí vše najednou a ví. Není omezena hmotou a lidskou, rozumovou myšlenkou. Ona sama je tím časem. Minulostí, současností i budoucností. Je utvořena ze všech teď.