Co je to ta bezpodmínečná láska?

Bohužel je to něco, na co slova a lidské výrazové prostředky nestačí. Slova slouží pouze našemu rozumu, aby si to něco, neviditelné dokázal představit. Když tomu dá slovo, název, začne to pro náš rozum existovat v podobě slova. To ale není to samé, že vím. Mám s tím vlastní zkušenost.

Dobře tedy. Pokusím se pro bezpodmínečnou lásku nalézt slova. Všichni o ní mluví, že ví, co to je, čím je, ale v podstatě ji většina z nás nepoznala a nepocítila. Tedy neví, jen si rozumově myslí, že ví.

Obecně je to ne-viditelná a ne-hmotná energie. Tato energie si uvědomuje sebe sama, že je, že existuje, tedy má své vlastní vědomí, povědomí o své existenci, které není rozumové. To je první úskalí k pochopení této energie, jak může vědět, že je, když nemá tělo a nemá nástroj k uvědomování si sebe sama, jako máme my lidé.

Tato energie je utvořena z naprosto všeho, co bylo, je a existuje, protože to vše je stvořeno a vytvořeno z ní samé. Je součástí jak hmoty, tak ne-hmoty a hmota i ne-hmota je součástí jí. Je tedy najednou a zároveň hmotná i ne-hmotná. Vše, co je hmotné, je také zároveň i ne-hmotné. Opět je to něco, co náš lidský rozum nedokáže pochopit.

V této energii, které říkáme bezpodmínečná láska, nazýváme ji Bohem a ve které existuje naprosto vše, je vůči sobě a navzájem v naprosté rovině, v rovnováze. Tedy bez jakéhokoliv náboje, bez jakékoliv polarity. My jsme to nazvali láskou bez podmínek, bezpodmínečnou láskou.

Problém spočívá v tom, že to není láska jako taková. Láska, kterou známe, vnímáme, cítíme, uvědomujeme si ji a dokážeme si ji představit. Že jsme touto energií milováni a cítíme to. Tak to bohužel není. Takto nám tuto energii zprostředkovává náš rozum skrze tělo, pocity a mysl. Protože tato energie je pro náš rozum naprosto neuchopitelná.

Protože je to tedy energie, která je nestranná, je v naprosté rovině a nemá v sobě nic lidského, jen informace bez náboje, nedá se o ní říkat, že je láska, bezpodmínečnou láskou, která miluje všechny a vše bez rozdílu.

Ona nemiluje. Nemá jak a čím. Ona pouze je a nic po nikom a ničem nechce. A protože v ní není nic lidského, nemá jak, čím a proč/důvod nás soudit, hodnotit, trestat a odměňovat. Nenutí nám svou vůli. Nemá potřebu nás ovládat, poroučet nám, uplatňovat svou moc, poučovat nás. Nemá jak a čím.

Tento prožitek a cítění této energie, Boha jako lásky se děje pouze skrze náš rozum, jak on si tuto lásku představuje. Náš rozum se tomu snaží dát tělesnou, pocitovou a emoční podobu lásky, kterou zná jako člověk. Jaké je schopen jako člověk.

Tuto nestrannost a absenci všeho lidského, jsme rozumově převedli na lidské, rozumové chápání, jednání a konání – nesoudí, nehodnotí, netrestá a na základě toho jsme jí pak dali název bezpodmínečná láska.

Pokud bychom se oprostili od těla a rozumu, uměli bychom pouze a jenom být, byli bychom, stali bychom se touto energií. Byli bychom v naprosté rovině, kde neexistuje nic lidského. Žádné emoce, žádné pocity, žádné myšlenky, dobro, zlo a uvědomování si sebe sama skrze rozum jako člověka.

Vše, co vnímáme jako člověk, lidská bytost by zde v této rovině existovalo jen v podobě informace bez lidského, rozumového a emočního náboje. Věděli bychom, rozuměli bychom, ale necítili, neprožívali bychom to. Jako tato energie bychom zároveň věděli, jak to vypadá, jak je to vnímáno a cítěno skrze energie od lidí, ale opět jen v podobě informace, bez prožitku.

Jeden člověk se mne zeptal, jak poznám a budu vědět, že jsem touto energií.

Bohužel na to se ptá pouze rozum, který není schopen tuto energii vytvořit ze své samotné podstaty. Není její součástí. Pro to, že jí je, potřebuje důkaz, který on sám vytvoří svou rozumovou/myšlenkovou vírou, představou a přesvědčením skrze pocity v těle. V podstatě sám sebe přesvědčí, že je láskou.

Když jste touto energií, tak jako ta energie víte, že jste, existujete a nepotřebujete k tomu rozum, rozumový důvod pro svou existenci, dávat tomu rozumový základ a název, čím jste. Je to stav bez myšlenek, emocí a pocitů. Je to to samé, jako kdyby se Bůh ptal sám sebe, čím jsem, aby věděl, čím je.

Pokud náš rozum sám za sebe přemýšlí nad tím, co to je, zda tím je nebo není, chce důkaz, má pochyby, tak to znamená, že jí není.

Náš lidský rozum, který funguje na základě uvědomování si sebe sama skrze tělo, jsem a existuji, sám o sobě nedokáže existovat bez těla. Je to pro něj něco nepřestavitelného. Jak mohu vědět, že jsem a čím jsem? Zuby nehty se drží této své vlastní představy a pravdy o sobě sama, čím je. Bojí se, že přestane existovat, ztratí sám sebe, svou vlastní identitu, představu o sobě sama, že je a existuje.

Je to obrovský strach rozumu, který nás nepustí a stále kontroluje, zda je a existuje. Je to automatický mechanismus, který si vůbec neuvědomujeme, že se děje a odehrává.

Jak toto vím?

Vím to na základě práce s těmi, co jsou již mrtví a stále jsou zde. Drží je zde tato rozumová energie, která se odmítá vzdát své vlastní existence. Vzpomínky na sebe sama. Tato rozumová energie se mne vždy ptá: co se se mnou stane, čím tedy budu, přestanu existovat, nebudu?

Až když rozum vyčerpá všechny možnosti a vzdá se sám sebe, své vlastní identity, existence, kontroly a všeho, čím si myslí, že je, co si myslí, že ví a zná, přestane se bát.

Pak se stane ten obrovský zázrak, kdy jako samostatná a oddělená rozumová energie přestane bojovat o svou existenci. Poddá se, spojí se a propojí se, splyne s energií Boha a najednou vše ví a rozumí na nehmotné a ne-rozumové úrovni. Automaticky ví, co má udělat, jak a proč. Když k tomu dojde, přemění se na tuto nestrannou energii, v rovinu a s ním i vše, co mělo jakýkoliv lidský, tělesný, myšlenkový a emoční náboj. Zde, v této lidské rovině, čase a prostoru pak zůstává pouze energetický záznam, který už na nás nemá vliv.

Jak to vypadá, když jsem touto energií? Pouze jsem?

Je naprosto jedno, zda se to děje za našeho života, nebo po smrti. Tento proces, mechanismus je stále stejný.

Je důležité si uvědomit, že naší součástí jako člověka jsou dvě různé, naprosto odlišné energie na základě toho, z čeho jsou utvořeny a každá pracuje a funguje jinak a jiným způsobem. První je rozumová energie a druhá je energií Boha.

Rozumová energie vzniká, je a existuje na základě hmoty, těla, smyslů, myšlenek, pocitů a emocí. Díky tomuto všemu si rozumově uvědomujeme, že jsme, žijeme a existujeme. Tímto vzniká energetický paradox, kdy náš vlastní rozum vytváří iluzi o sobě sama, myslí si, že je bytost. Že žije. Tím také vzniká jeho strach z toho, že když tímto vším nebude, přestane myslet, vnímat a cítit, přestane/přestaneme si skrze něj uvědomovat sami sebe, přestane/přestaneme existovat. Jak a skrze co bude vědět, že jsem a co jsem, kým jsem?

Neustále kontroluje a vyhodnocuje, zda je. Odmítá se vzdát této své vlastní existence. Duši a Boha, tuto energii bere jako nepřítele, který ho chce ovládat, poroučet mu a zničit ho. Zničit jeho identitu. jeho existenci a jeho vědomí. Bojuje s ní a staví se jí na odpor. Jeho energie není schopna té lásky, kterou je Bůh. Není schopna ji vytvořit. A toto vše, víra v jeho vlastní existenci a identitu, ve své vlastní vědomí brání tomu, abychom pouze byli.

Pokud se náš rozum tohoto všeho vzdá, přestane se bát, že nebude, přestane/přestaneme existovat, pustí nás to dál, k poznání, že jsme a co jsme. Tedy že jsme ve skutečnosti tou druhou energií. Staneme se jí.

Jak tato energie ví, že je?

Tato energie ví, že je a nepotřebuje k tomu vím žádné rozumové nástroje, ani tělo, aby byla, existovala a věděla, že je. Ona pouze je a ví, že je skrze vše, čím je.  Je to naprosto stejné, jako kdyby se naše duše nebo Bůh sám sebe ptal, jsem? A jak vím, že jsem?

Zároveň s tím tato energie ví, že má teď a tady tělo. Tělo a rozum přijímá jako svou součást, jako nástroj, skrze který se může projevit. Může jednat a konat. V té chvíli nehmotné a hmotné pracuje a funguje v naprosté symbióze, spolupracuje navzájem a dohromady.

Toto jsem, které je v té chvíli součástí těla, aniž by samo sobě dávalo jakoukoliv důležitost a nadřazenost promítá do mozku nehmotné informace - vím a rozum je pouze převádí na slova a obrazy, kterým rozumí. To znamená, že si tyto nehmotné informace zvědomíme skrze rozumové nástroje. Zároveň s tím zase rozum ve spolupráci s touto energií – jsem dává pokyn pro další úkony, co potřebujeme jako to jsem nalézt.

Při této práci jsme tedy obojím a ani jedno nemá přednost a důležitost. Zde pak záleží na tom, jaký způsob a jaké nástroje náš mozek a rozum zvolí pro překlad těchto nehmotných informací. Jakým způsobem nám to zobrazí. Protože mozek a rozum každého člověka pracuje naprosto jinak, jiným způsobem. Všichni mohou přijímat stejnou informaci, ale může se každému z nich zobrazit naprosto odlišným způsobem. Někdo ji může vidět naprosto jednoduše, okleštěnou od ostatních informací, jiný jako více kousků, složenou, rozloženou, jako schéma, čáry, obrazce, jako barvy … Ale vždy to prování to, že tomu rozumíme a víme, co to je.

V tomto stavu jsem vnímáme díky tělu všechny možné energie, ale tyto energie jsou opět jenom ve formě zvědomnělé informace. Nemají žádný emoční náboj a sílu, necítíme je a neubližují nám. Jen jim rozumíme. Mají podobu jakéhosi echa, ozvěny, která k nám přichází z velké dálky, vše je tlumené. Jsou v té chvíli bezpodmínečnou láskou, jsou v rovině. Rozum sám je v té chvíli také v naprosté rovině, je součástí této roviny. Nevnímá v té chvíli nic z toho, co k němu přichází odděleně a nevyhodnocuje to na důležité a nedůležité, dobré a špatné. Vše má pro něj naprosto stejnou hodnotu.

V této rovině, kdy pouze jsme, jsme jako to jsem schopni pojmout během jedné vteřiny stovky informací. Tyto informace pak zůstávají součástí výsledného slova, obrazu a překladu rozumu a rozum o nich automaticky ví a rozumí jim. Proč? Protože je stále součástí jsem.

V tomto stavu jsem pak to jsem, tato energie při práci s energiemi jak ve hmotě, tak v prostoru sama říká rozumu, co má udělat, kdy, kde, skrze co a jak to má dělat a rozum její pokyny automaticky následuje a plní bez vlastního uvažování, zda je to správné, nebo není. Tomu se pak říká umět pracovat s touto energií. Když sami sobě, této energii položíte otázku a v ten samý okamžik jí jste, okamžitě od ní dostanete odpověď, nad kterou rozum nepřemýšlí, zda je to pravda nebo není.

Jestliže jste plni emocí, pocitů, myšlenek, strachů, chtění a lpění na této odpovědi jako na něčem důležitém, není možné se touto energií stát, být jí a dostat, slyšet či vidět od ní pravdivou odpověď.

Pokud přestanete být, okamžitě spadnete do tělesné a rozumové roviny, kdy nad vším opět převezme kontrolu sám rozum a začne sám za sebe, odděleně vyhodnocovat, co ví na základě pocitů, emocí, myšlenek, vzpomínek, naučeného a začne to rozlišovat na dobré a špatné. Začne vytvářet své vlastní teorie o tom, jak on si myslí, že to je na základě toho, co si pamatuje. To, čemu automaticky rozuměl, všem těm informacím jako to jsem – vím - pravda, okamžitě zmizí. On sám za sebe a skrze sebe se k nim nemá jak dostat.

To, že máte intuici a schopnosti, tedy že něco uvidíte, zavnímáte a víte ještě neznamená, že umíte být touto energií kdykoliv a kdekoliv. Umíte jí být, umíte s ní pracovat a umíte ji používat. Pouze vám to v té chvíli dovolil váš rozum. Nezakládá se to na vědomém/rozumovém rozhodnutí.

Není jednoduché pouze být. Stát se touto energií. 

Není a neexistuje na to žádný postup, návod, žádné duchovní cvičení, které vymyslel sám rozum. My to pouze můžeme zkoušet, znovu a zase. Odpoutat se od našeho rozumu. Od rozumu, který vše sleduje, kontroluje a vyhodnocuje. Rozum, který chce tuto energii - jsem poznat a pochopit skrze rozumové nástroje. Chce vědět, co je, čím je. 

Pouze tehdy, když si připustí/připustíme a přijme/přijmeme fakt, že neví a není schopen vědět, dá zelenou tomu nevím. Jaksi pomyslně vykročíme do neznáma bez jakéhokoliv záměru a strachu. Plně důvěřuje tomu, že to něco, co neznáme a nevíme, co to je existuje a nemá jak a čím nám ublížit. Vzdáme se toho chtít vědět. Nebojíme se toho neznáma, neznámého, opředeného mnoha rozumovými představami, co to je, co tam je, ale naopak, důvěřujeme mu.  Pak můžeme zažít a prožít své vlastní ne-rozumové poznání této energie, ve které je a existuje naprosto vše. jaké to je být vším najednou a zároveň.

V tomto stavu jsem se na sebe nedíváme jako tato energie, ale nevidíme sami sebe, tedy své tělo. Pouze víme, že ho máme. Pouze jsme a zároveň s tím jsme v těle, vnímáme se, uvědomujeme si sami sebe. Obojí je naprosto přirozené a děje se najednou a zároveň.

Jsou zde použita slova a pojmy pro něco, co je pro náš rozum neviditelné a neuchopitelné. Náš vlastní rozum je nedokáže nikam a k ničemu, co ví a zná přiřadit a zařadit. Pro náš rozum je to neuchopitelná chyméra. 

Můžete nad tím donekonečna přemýšlet, co to je, jak to vypadá, dát tomu slova a rozumový základ, ale stále nedostanete svou konečnou odpověď, že stoprocentně víte, co to je. To vím totiž neleží v rozumu, nezakládá se na rozumu. Vím je a existuje v osobním, individuálním prožitku, který je nesdělitelný. To je to, co je potřeba si uvědomit. 

Na tento prožitek nejsou a neexistují slova. Slova jsou jen slova. Obsahují pouze okleštěné, jednosměrné rozumové informace a významy, které jsme jim přiřadili. Pokud byste se na tato slova zaměřili jako to jsem, zjistili byste, že v sobě nesou stovky informací, o kterých nemáte ponětí, že tam jsou.