Co se s námi děje po smrti.

Opět další téma, nad kterým si každý z nás láme hlavu. Co se s námi stane, až umřeme.

Nejdříve je důležité si uvědomit, že naše fyzická těla jsou jen zhuštěnou energií, kterou náš rozum vnímá jako pevnou, nepropustnou hmotu. Díky tomuto zhuštění držíme pohromadě. To platí pro vše kolem nás.

Uvnitř nás je další energie, která není vidět a které my lidé říkáme duše. Je to energie, která je nedílnou součástí té nepropustné, hmotné.

Lze to přirovnat k autu a řidiči.

Auto je naše tělo a řidič je duše. Ovšem, máme zde ještě jednoho neviditelného pasažéra, a tím je náš rozum. Ten lze přirovnat k řídící jednotce, nahrané do těla, automobilu. Ta se neřídí podle řidiče - duše, ale podle nahraného programu, co má auto - tělo dělat, jak to má dělat a kdy to má dělat. Do toho vám stále radí a nabízí různé varianty, zkratky, hrozící nebezpečí ...

V podstatě lze říci, že auto a jeho řídící jednotka - rozum převezme kontrolu nad automobilem i řidičem v něm a řidič - duše se stává pouhým pasažérem ve vlastním autě. Auto ho neposlouchá a řídící jednotka si dělá, co chce, na základě nahraných programů.

Je důležité si uvědomit, že bez řidiče - duše by bylo auto - tělo nepojízdné. Duše dává autu a řídící jednotce, tělu a rozumu potřebnou energii, která vše drží pohromadě, aby auto nezkorodovalo a pro jeho pocit a uvědomování si sebe sama, že existuje, že žije. Je to tedy vše navzájem propojeno a jedno bez druhého nemůže existovat. Pokud pasažér - duše vystoupí z auta, auto - tělo se díky tomu začne rozpadat. Tomu my lidé říkáme smrt.

Ovšem tímto to nekončí. Dobrodružství teprve začíná.

Auto po sobě v prostoru zanechalo uhlíkovou stopu, svou vlastní myšlenku o své existenci, která je nalepena na řidiče - duši. Díky tomu si duše stále myslí, že sedí v autě, má tělo a díky tomu řídící jednotka - rozum dál řídí již neexistující auto a ovlivňuje tak i řidiče. Řídící jednotka - rozum má strach, že bez auta - těla přestane existovat. Dál věří, že je, existuje a není schopen si uvědomit, že už dávno není. Je pouhou ozvěnou , uhlíkovou stopou v prostoru - vzpomínkou. Stále a dokola si přehrává všechny své aplikace, naučené postupy, cesty a křižovatky, kterými projel. Hodnotí a vyhodnocuje, kterou cestou se měl vydat, kam měl zahnout.

Znamená to tedy, že i po smrti má na duši vliv náš lidský rozum, tedy všechny naše lidské myšlenky a přesvědčení, tak jako emoce a strachy, které jsme měli za života. Náš strach ze smrti. Strach, že bez rozumu a uvědomování si sebe sama skrze tělo a rozum přestaneme existovat. Tato rozumová a emoční energie nedovolí duši se osvobodit.

Proč tomu tak je?

Duše nemůže jít proti rozumu. Nemůže mu přikazovat, jak má myslet. Rozumová energie je daleko silnější a hlasitější, než hlas duše. Neposlouchá, nenaslouchá duši. Ani nemůže, protože neví, kdo, co to je, kdo k němu mluví. Nemá s tím zkušenost, nemůže si na ni sáhnout, ověřit si, že je skutečná, mít jistotu. Tudíž pro rozum duše není, neexistuje, je to pro něj něco nebezpečného. Neznámého. Zbytky člověka, jeho energetická stopa v prostoru, tak jako jeho myšlenky, které jsou také pouhou energií, dál pracují, stejně jako za života.

Díky tomuto je většina duší po smrti chycena zde, v tomto prostoru a nemůže odejít domů, do světla. Náš lidský rozum jí to nedovolí. To, co jsme zažívali jako lidé, když jsme měli tělo, dál zažíváme a prožíváme dokola a dokola i po smrti. Strachy, obavy, bolest, obviňování. Vracíme se nazpět skrze vzpomínky rozumu, probíráme se v nich, jitříme a oživujeme tak staré křivdy, nespravedlnost, lpění, touhy...

Je to naprosto stejné, jako když se vám zdá sen a vy ho v té chvíli prožíváte, jako by to bylo skutečné se všemi lidskými pocity a vjemy. Rozdíl je v tom, že ze snu se probudíte a víte, že to byl jen sen. Ovšem zde tento sen o naší tělesné existenci nikdy neskončí. Naše rozumové uvažování za života o tom, co s námi bude po smrti a strach, že přestaneme existovat nedovolí duši, aby odešla. Dokud existuje jakákoliv lidská stopa a lidská myšlenka na nás samé, jako na člověka, není to možné.

Jediné, co může naši duši, to podstatné, čím ve skutečnosti jsme a vždy jsme byli osvobodit ze zajetí rozumu je, vzdát se té vzpomínky na toho, kým jsme byli. Na to rozumové slovo JÁ, pod kterým se skrývá vše lidské, hmotné, co nám dávalo rozumovou identitu, tak důležitou pro náš rozum. Vzdát se všeho, co nás určovalo jako člověka. Přestat se týrat skrze vzpomínky a nechat to být. Zavřít dveře za tím životem. Dát sám sobě ten největší dar na světě. Dar lásky, smíření a odpuštění. Odpuštění tomu člověku, kterým jsme byli. BYLI. ČAS MINULÝ.

Což je velice těžké.

Vím to díky práci s těmito dušemi. Vím, co dokáže lidský rozum i po smrti. Jak se bojí toho neznáma. Neví a nezná, co je bezpodmínečná láska. Někdy se stává, že si rozum sám vytvoří představu o tom, co je bezpodmínečná láska, kterou měl za života, tedy ten krásný ráj a díky tomu je opět duše chycena v představě, iluzi rozumu, že je v ráji. Skutečnost je ale jiná. Dál je zde uvězněna a neví o tom.

Je krásné sledovat, když si ten, kým jsme byli, odpustí. Vše lidské, rozumové poodstoupí a zůstane pouze láska, která si vzpomene, čím ve skutečnosti je a kde je doma. Vše ví a vše chápe. Všemu rozumí. Je schopna uvidět během jedné vteřiny celý svůj život. Takový, jaký ve skutečnosti byl. Ne, jak si ho pamatuje náš rozum, ale opravdovou skutečnost. Všechny naše činy, myšlenky, emoce a motivy. Tak jako vidí a rozumí tomu, jak a proč druzí reagovali na nás. Co je k tomu vedlo. V tuto chvíli není, neexistuje viník, ani oběť. Vše je naprosto jasné a zřetelné. V tuto chvíli už nic nebrání naší duši, lásce v odchodu. Ona ví, čím je a kam patří, kde je doma. Je jeho součástí a je utvořena z naprosto stejné energie. Je to místo, prostor, který náš rozum nikdy nemůže poznat, ani pochopit. Nelze, není to možné, protože vše v tomto prostoru existuje pouze jako energie, stejně jako duše - láska sama.

Na závěr chci říci, že ne všichni zde zůstanou chyceni po smrti. Jsou tací, co se nebojí smrti a těší se na to, až si svléknou tento lidský kabát a vydají se domů. Jsou smíření se svým životem. Přijímají ho bez výhrad. Bez hodnocení na dobré či špatné. Berou ho pouze jako svou LIDSKOU ZKUŠENOST.

JEDINÉ, CO TI ZŮSTANE

Vše se v tvém životě mění.
Přátelé, vztahy, názory i věci, které tě obklopují.
Jednou je to tak, a pak zase jinak.
Spoléhat se na jistotu nejistého světa je bláznovství.
Vše chvilku funguje a chvilku ne.

Nic nezůstane stejné, nic si nemůžeš navěky podržet.
Jediné, co tě může podepřít v tom měnícím se kolotoči života,
je láskyplné přijetí sebe a všeho, co prožíváš.
Ať se cítíš jako tulák nebo král, ať si zrazený nebo stojíš na piedestalu slávy, opuštěný nebo zamilovaný, zklamaný nebo nadšený......jsi to pořád ty.

Jsi láskou, která na sebe navlékla kostým člověka.
Jsi láskou, která zkouší najít sama sebe.
Jsi láskou, která na sebe záměrně zapomněla, aby mohla poznat, pocítit a zažít skrze tělo všechny podoby lidského, tělesného.

A až jednou půjdeš vrátit svůj kostým do půjčovny, staneš se opět tím, kým opravdu jsi a kým jsi vždy byl - čistou esencí nejmocnějšího nástroje Vesmíru - LÁSKY.

art: Passion by Andrew Gonzales