Co znamená slovo REALITA.

Někdo napsal:

Fyzikální realita je diktována kvantovou fyzikou a kvantová fyzika dokazuje, že realita je obrovský hologram, který odráží naše přesvědčení zpět k nám ve formě reality.

Na první pohled vypadá tato věta velice učeně a většina z nás s ní bude souhlasit na základě toho, jak si myslíme, že jí rozumíme. Je to to nejjednodušší vysvětlení pro náš rozum, který neví, nerozumí, nechápe a vehementně se snaží to rozlousknout.

Takže dle této věty je realita hologram. A hologram je něco, na co si nemůžeme sáhnout. Nebo existuje hologram, který je, dokáže být hmotný? Můžeme se ho dotknout? Jsme tedy hologram, vytvořený naší myslí, který sám myslí a může se sám sebe dotýkat? A odkud se tedy ta mysl, co vytváří hologram sebe sama bere? Tak jak to tedy je?

Já vám teď do této fyzikální a kvantové teorie hodím ty pomyslné vidle.

Začneme tedy u vzniku člověka. Máme vajíčko a spermii. Jejich spojením vzniká nový život, nový človíček. Dle této teorie je to jen hologram, vytvořený myslí, představa mysli, že je matka a že počala. Její mysl tedy vytvoří další hologram, embrio?

Ovšem, mnohdy k početí dojde, aniž by o tom matka, tedy hologram vůbec věděla. A co ta matka, hologram, která potratí? Nebo je její dítě nemocné, má vrozenou vadu, předčasně se narodí. To si také ona sama vytvoří svou vlastní myslí? Opravdu?

Nebo držíme v ruce skleničku. Dle tohoto je to pouze hologram a my si myslíme, že je skutečná, protože ji cítíme. Dobře. Proč ji tedy tak složitě vyrábíme. Složitě vytváříme konečný hologram, skleničku pomocí jednotlivých surovin, písek - křemík, ohřev, tavení, forma, vyfouknutí, ochlazení? Proč si ji tedy rovnou nepředstavíme?

Další kvantové moudro, Šrédingova kočka. My nevíme, zda je mrtvá, nebo živá, dokud neotevřeme krabici. Jsou a existují pouze dvě varianty. Buď už je mrtvá, fakt, pravda, ale my to zatím nevíme. Nebo je stále živá, fakt, pravda a opět my to zatím nevíme. A jediný způsob, jak tento fakt, pravdu zjistit je otevřít krabici. My totiž nevíme, kdy kočka umřela. Před minutou? Před hodinou?

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Zde vidíte, jak jednoduché je zamotat nám rozum těmito rádoby moudry, kterým začneme věřit.

Takže? Co je pravda a co lež? Co je to ta realita?

Existují dvě reality.

První je založena na hmotě. Tedy na tom, že hmota je a existuje. Jak? To nikdo neví. Existuje na to mnoho teorií, ale my jako lidé nejsme schopni to poznat, rozlousknout a pochopit. Jak se z něčeho nehmotného může stát hmota. Jak něco nehmotné může existovat v nehmotném stavu a zároveň i v hmotném stavu najednou a zároveň. Toto může poznat a pochopit pouze ten, kdo na to nenahlíží rozumově. Dívá se na to pouze jako to nehmotné. Je hmotou a zároveň není hmotou, ale pouhou energií.

Tato nehmotná energie, která pro nás není, neexistuje a zároveň je, existuje sama ze sebe skrze sebe a informace, které jsou neuchopitelné jakýmkoliv lidským nástrojem a rozumem vytváří hmotu bez lidského přičinění. Hmotu jakéhokoliv našeho rozumového skupenství a názvů pro ně. Pevné, kapalné, plynné …. Tedy to, co vidíme a cítíme.

My lidé pouze přetváříme jednu hmotu v jinou tím, že je kombinujeme skrze fyziku a chemii. Tedy konečné hmotné formy a podoby této nehmotné energie.

Zde narážíme na problém našeho rozumu, jak to něco může vědět, co má dělat, kdy to má dělat a jak to má dělat, když to nemá rozum. Ono to nepotřebuje rozum. Má to své vlastní vědomí, které není ani rozumové, ani hmotné. Vědomí, které si uvědomuje samo sebe. Nezakládá se na fyzikálních, chemických a kvantových zákonech, které jsou vytvořeny lidským rozumem.

Kvantová fyzika je jedou z mnoha rozumových nástrojů, jak přijít na to, jak to to vědomí dělá. Pracuje pouze s výsledkem, s hmotou, kterou se snaží rozkouskovat na co nejmenší částečky v domnění, že se z ní stane energie vědomí a oni ji uvidí. Bohužel my nejsme schopni dohlédnout, jak malá může být, existovat částečka hmoty. A už vůbec nejsme schopni pochopit, že i tato nepatrná částečka hmoty, kterou nejsme schopni zaznamenat je zároveň energií, která má své vlastní vědomí. Na základě pozorování stále nekončící hmoty pak vytváří kvantová fyzika teorie o tom, jak to je, jak to funguje a pracuje. Nechápou, že tyto nehmotné informace, které se snaží objevit, nalézt a získat se nikdy nestanou hmotnými, tedy nepřemění se na rozumovou myšlenku, že vím a rozumím.

Do toho pak spadá realita, která znamená uvědomování si sebe sama v této hmotě a čase teď a tady skrze rozum. Vím, kdo jsem a kde jsem. Tedy já jsem, existuji + čas a hmotný prostor kolem mě.

Realita znamená uvědomovat si, co lze, co je možné a co není. Zda dokážeme jako jedna forma hmoty projít jinou formou hmoty, třeba zdí, nebo sklem. Zde se jako hmota dokážeme vznášet v prostoru a létat prostorem. Zda se jako hmota dokážeme přeměnit na energii, přenést se jinam, a tak se opět složit do hmoty. Mimochodem po tom touží pouze lidský rozum. Vědomí, tato nehmotná, ne-rozumová energie může být a existovat na mnoha místech najednou, zároveň bez omezení prostorem a časem. Nepotřebuje k tomu hmotu a lidské tělo. Zde pak záleží pouze na tom, zda náš mozek dokáže přijmout informace od vědomí, zpracovat je a převést na hmotu, slova, obraz, vjem, pocit či emoci a tím to pro nás začne existovat. Vidíme a víme to, co vědomí.

Kdybychom uměli v té samé chvíli být a existovat zároveň i jako nehmotná energie, jako vědomí, které je a ví, že je bez rozumových nástrojů, nepotřebuje hmotu k tomu, aby bylo a existovalo, dívaly bychom se jako toto vědomí na naši hmotnou schránku a zároveň s tím bychom si souběžně uvědomovali sebe sama skrze rozumové nástroje jako hmotnou bytost teď a tady. Obojí najednou. Existovali bychom najednou a zároveň v těchto dvou formách. V hmotné i nehmotné. Mezi těmito dvěma formami energií, hmotnou a nehmotnou není žádný rozdíl. Obě jsou jedno a to samé zároveň a najednou. Je to to samé, jako když voda existuje jako voda, jako led a zároveň jako pára. Pořád je to to samé, jen to má jinou formu a podobu.

A pak zde máme druhou realitu. Realitu, které věří náš rozum. Věří svým vlastním pravdám, které on sám vytvořil na základě toho, co slyšel a četl a myslí si, že ví a rozumí.

Pokud se my sami ztratíme v uvědomování si sebe sama teď a tady, v této realitě a v tomto prostoru, začneme věřit naprosto všemu, co nám náš rozum ukazuje a říká. Stane se to pro nás skutečné. Náš mozek a rozum přestane rozlišovat mezi teď a tady a minulostí.

Protože minulost existuje v prostoru a čase jako energetický záznam, na který se skrze mozek napojíme. Náš mozek se umí napojit na naprosto vše, co kdy existovalo a dál existuje v prostoru, ve vědomí v nehmotné, pouze energetické formě, stopě, otisku. Jak na hmotu, stavby, lidi, zvířata, přírodu, planety, vesmír, tedy na to, co bylo, existovalo a už není, tak jako na myšlenky, emoce a pocity lidí, kteří už nejsou, neexistují.

Náš mozek je biologický vysílač a přijímač naprosto všeho, co ve vědomí existuje v nehmotné podobě. Všechny energie, které kdy vznikly, byli a existovali v jakékoliv hmotné formě a podobě. Jak živé, tak neživé. Všechny události, které se kdy stali.

Pokud se napojíte na záznam z minulosti, náš mozek nám to přetvoří skrze vjem, pocit a emoci v realitu. Děje se nám to teď a tady. Prožíváme to teď a tady. Je to pro nás skutečné. Úplně stejně, jako ve snu, když spíme. Můžeme prožívat, prožíváme bolest a cítíme plameny na hranici. Můžeme opět prožívat, prožíváme jak nám granát utrhl ruku. Můžeme prožívat, prožíváme rakovinu, na kterou jsme my, nebo někdo jiný umřeli. Můžeme prožívat, prožíváme týrání. Můžeme prožívat, prožíváme ztrátu dítěte. Jsme v té chvíli chyceni v jiné realitě. V minulosti. Nejsme schopni si uvědomit, že to není skutečné. Zapomeneme sami na sebe teď a tady. Náš mozek a rozum není schopen toto rozlišit a oddělit od sebe.

Další součástí této druhé reality, která není skutečná jsou naše vlastní myšlenky, domněnky a představy o tom, jak to bude, co se stane. Jak si rozum myslí, že to je. Že ví, jak to je.

Tím se dostáváme k samotné podstatě slova Metrix, které je špatně chápáno a vysvětlováno.

My pomocí rozumu, rozumové energie na základě jeho touhy či strachu vytváříme dopředu budoucnost, realitu, která není, ještě neexistuje, jakou ji chceme mít, jak chceme, aby to bylo, aby to dopadlo, aby se to stalo. A pak jsme překvapeni, že to dopadne jinak. Že realita není taková, neodpovídá realitě, jakou jsme si vytvořili ve své mysli. Jak je to možné? Když je nám neustále říkáno, že realitu si tvoříme my sami skrze mysl a myšlenku.

Bohužel, není možné tvořit a vytvářet realitu, která ještě není, neexistuje myslí, myšlenkou a představou. To je to úskalí, kterému říkáme Metrix. Tato budoucí realita, založená na rozumu a jeho představě není a neexistuje. Je to fata morgana v prostoru. To není realita.

Na čem se tedy zakládá a na čem staví realita, tedy toto slovo? Co ve skutečnosti znamená?

Realitu není možné dopředu vytvořit a přetvořit v to, co chceme. Realita je to, co se děje teď a tady. Realita je naše uvědomování si, co se děje teď a tady, v tuto jednu konkrétní chvíli s námi a kolem nás. Přijetí této chvíle takové, jaká je, smíření se s ní a na naší další volbě, dalším kroku, co uděláme, co zvolíme, aniž bychom lpěli na budoucím, na výsledku a představě rozumu o tomto výsledku.

Jsou to neustálé a nepřetržité konfrontace s teď a tady a naší další volbou. My reagujeme pouze na teď, vzniklou situaci. Řešíme teď a ne co bude. Volíme teď. My můžeme reagovat pouze na to, co se děje teď a ne nato, co bude, co ještě není a co se ještě nestalo. V podstatě je to takový hazard s naší volbou, kdy dopředu nevíme, zda je správná, nebo špatná. To zjistíme až bezprostředně poté, kdy tu volbu učiníme.

Metrix je tedy naše rozumová představa o tom, co se stane, jak to dopadne. Jak si náš rozum myslí, že ví. Naše lpění, chtění, touhy a strachy. Naše rozumové představy, vyhodnocování a závěry o tom, co se s námi děje. Co se okolo nás děje. V tomto jsme chyceni. V pavučině své mysli, svého rozumu, svých emocí, vzpomínek a který si jen myslí na základě toho, co se již stalo, že ví, co se děje teď. Který si jen myslí, že ví, co se stane. Vytváří myšlenku o budoucnosti na základě toto, co už se stalo, nebo na základě toho, co se stalo činí volbu, aby se to nestalo, neopakovalo. Tak jako činí volbu pro to, aby se jeho představa budoucnosti stala skutečností. A pak je zklamaný. Protože nereagoval na teď, neřešil teď, ale řešil buď minulost, kterou si zasadil do budoucnosti, nebo budoucnost, chtění a představu rozumu, jak on si ji představuje, po jaké touží a jakou ji chce mít.