Ďáblův advokát

Asi není nikdo, kdo by tento film neznal.

Zde, na tomto filmu je vidět, jakou sílu mají slova. Volba a výběr těch správných slov, že jim uvěříte, protože vám dávají smysl. A vůbec si neuvědomíte, že je skrze ně s vámi manipulováno. Stačí říci A a ostatní písmenka vynechat. A my vidíme pouze a jenom to A. Ostatní pravda a souvislosti nám unikají.

A když to nejde po dobrém, pomocí lží, skrze manipulaci, uplácením, tak tě donutím jinak, jiným způsobem. Ukážu ti, co doopravdy umím, svou moc. Ukážu ti, jak zničím a vezmu ti to, na čem lpíš, co miluješ. Svobodu, domov, majetek, rodinu …..

Tak co? Chceš to? Vyber si. Já tě k ničemu nenutím. Jen ti ukazuji, co by se mohlo stát, když neuposlechneš. Nevezmeš si to, co ti tak blahosklonně dávám a nabízím. Nepřipomíná vám to něco?

Ten film je v tomto naprosto geniální.

Je to nádherně vidět na monologu, který Ďábel vede.

"Bůh se rád dívá. Dal lidem instinkty. A co pak udělal? Pro vlastní pobavení stanovil pravidla opačně. Dívej se, ale nesahej. Sahej, ale neochutnej. Chutnej, ale nepolykej. Je to sadista. Jsem zde od samého počátku. Testoval jsem každý pocit. Staral jsem se o to, co člověk chce a nikdy jsem ho nesoudil. Proč? Protože jsem ho nezavrhnul. Já lidem fandím. Jsem humanista, možná ten poslední."

Když toto posloucháme, tak to našemu rozumu dává naprostý smysl. Ovšem pouze v případě, že nevíme, kdo, co je Bůh a kdo doopravdy vymyslel pravidla, o kterých se zde mluví.

Kdo nám ale ve skutečnosti říká, že nás Bůh zavrhne, nebo zavrhnul? Kdo nám říká, že něco musíme, že něco nesmíme? Kdo nám opět, ale naopak říká, že jako člověk můžeme vše, smíme vše, že na to máme právo? Že svědomí a odpovědnost za své činy se nás netýká. Bolest, žal, zmar a smrt, kterou vědomě způsobíme druhým, se nás netýká. Kdo nám říká, že se musíme pomstít. Že musíme tomu druhému udělat to samé, co on nám. Kdo nám říká, že si můžeme dělat naprosto vše, co nás napadne? A co ti druzí. Ti také? Nebo jen a pouze my sami? Tak jak to tedy vlastně je?

Bůh není člověk. Nemá tělo, nemá rozum, nemá emoce a pocity. Je to energie, které jsme dali název láska bez podmínek. Tudíž v této lásce nejsou a neexistují pravidla pro správné a špatné. Tato pravidla se netýkají energie lásky, Boha, ale člověka a jsou postavena na pocitech, emocích a bolesti člověka. To, co nazýváme božími pravidly, správným a špatným, jsou ve skutečnosti lidská pravidla, vymyšlená lidmi, aby tato společnost mohla fungovat a nemohl si každý dělat pouze to, co ho zrovna napadne. Tedy lidská spravedlnost a lidský trest na základě lidského řádu, co je dobré a co je špatné. Co je přípustné a co není. Co se vymyká lidskosti, tak, jak jsme ji schopni jako lidé chápat, rozumět jí a cítit ji.

A do toho, těchto lidských pravidel a zákonů zasahuje tato nehmotná energie, Bůh, bezpodmínečná láska. Ovšem ne tak, jak si to představuje náš lidský rozum, skrze tyto lidské zákony, ale naprosto jinak. Nesoudí nás a nehodnotí. Netrestá nás. Neurčuje nám náš trest. Tato energie nám pouze a jenom vrací nazpět to, co jsme my sami vytvořili a stvořili v tomto prostoru skrze naše myšlenky, činy, emoce, přání a touhy. K tomuto, co děláme, nás nenutí Bůh, ale náš rozum. Bůh po nás nic nechce. To, co jsme udělali a vytvořili, jsme udělali ze své vlastní, svobodné vůle na základě našeho rozumu. A samotným vykonavatelem tohoto přirozeného děje jsou opět a jenom sami lidé skrze lidskou spravedlnost, lidský řád.

Jde o to, proč jsme to udělali. O skutečný motiv. O úmysl. Pokud je tento motiv a úmysl podpořen strachem, prospěchem, touhou, pomstou, ublížit, ponížit, ztrestat, ovládnout, vydírat, něco získat, docílit svého, být odměněn, tak se dostáváme ke skutečné pravdě, že toto vše není láska, Bůh. Tyto emoce a myšlenky nejsou součástí Boha, ale těla a rozumu, tedy té opačné energie, které říkáme Ďábel. Toto jsou jeho nástroje. A je tedy pochopitelné, že když takovou myšlenku, úmysl, motiv a energii použijete, vyšlete do prostoru, přesně to samé se k vám vrátí skrze druhé. Skrze ty, které to ovlivnilo a způsobilo jim to bolest. Oni udělají naprosto to samé, co vy. Vyšlou svou myšlenku a motiv. A vy z toho viníte Boha. Že za to může Bůh.

Víte, tyto energie, které se k vám vrací, neznají čas. Mohou se k vám vrátit okamžitě, nebo za rok, za deset let, nebo za stovky, či tisíce let, kdy už budete někým jiným, co s tímto konáním nemá nic společného. Už jste jiní.

Má a nemá. Jak se to vezme.

Sice tělo a naše současné rozumové já ne, ale naše duše ano. Ona si pamatuje vše, co jste jako člověk, kterého byla součástí, udělali. Jakou energii jste vytvořili a použili. A ona je díky tomu jako bezpodmínečná láska v nerovnováze. Snaží se o to, aby tato rovnováha byla obnovena a ona, jako kousek této lásky se mohla vrátit zpět, domů. Jediný způsob, jak obnovit její rovnováhu je, že to, co jste udělali jako člověk, zažijete sami, skrze ty druhé, kterým jste ublížili, abyste poznali a pochopili na vlastní kůži, co to umí a co to dělá, když takovou energii použijete vůči druhému. Tedy mít s ní vlastní zkušenost. V podstatě se dá říci, že se vám automaticky vrátí vše, všechny energie bez rozdílu. A tím vykonavatelem té pomyslné spravedlnosti jsou opět sami lidé. Je to spravedlivé? Ano, je.

Tato spravedlnost se děje automaticky a neřídí se lidským rozumem. Je to přirozený děj, nad kterým člověk nemá žádnou moc a nemůže ho ovlivnit, ani mu uniknout. Je to pouze navrácení toho, co jste sami, dobrovolně vytvořili a co je pouze a jenom vaše. Tento automatický proces a děj nehledí na to, že jste teď a tady někým jiným a nic si z toho, co jste udělali, nepamatujete. Každý člověk, kterým jste kdy byli, je vaší součástí, ať chcete, nebo ne.

Jde zde tedy o co?

Nejde zde o to, abychom se tomuto řádu vyhnuli teď a tady. Unikli tomu teď a tady. Hledali způsob, jak mu uniknout teď a tady. Protože to není možné. Jde o to, abychom tento automatický řád, skrze který se k nám navrací vše negativní, co jsme my sami vytvořili, přijali bez hodnocení, bez hledání viníka a touhy ho za to potrestat. Odpustili jemu i sobě. Tímto zastavíme toto kolo negativních emocí, přestaneme ho roztáčet a dávat mu sílu do budoucna. Nejde zde totiž o těď, ale o to, co bude, co teď vytvořím sám pro sebe. Pro toho, kým budu, až se opět narodím. Teď už totiž nezměním. Teď už se děje a to na základě minulosti.

Tento film je natočen hlavně z pohledu člověka. Jak člověk chápe Ďábla a jeho způsob fungování. Na jednu stranu je to jednoduché, ale ono tomu tak není.

Je to vidět z různých článků, kde pisatel nechápe, proč jsou lidé zlí. Proč to lidé dělají, když to vědí. Vědí o sobě, že jsou zlí. Jsou a existují lidé, co se takto rozhodli vědomě, protože jim to přináší potěšení a je jim jedno, co s nimi bude, nebo věří, že jim Ďábel vždy pomůže. Najdou způsob, jak se z toho vyvléci, aby nemuseli čelit důsledkům, karmě. Nebo jsou tací, co si myslí, že zlý skutek se dobrým vyrovnává a maže. Ono jde také o to, což mnoho lidí nedokáže pochopit, že se někdy duše sama rozhodne před svým narozením pro tuto službu a tuto zkušenost. Že bude sloužit zlu. Jak pro svou vlastní zkušenost a poznání, tak také tímto poskytuje možnost zažít zkušenost se zlem i těm druhým lidem. Jak jinak bychom jako lidé poznali, co je zlo? Čím vším si ubližujeme? Čím vším ubližujeme druhým? A aby se toto mohlo stát, je potřeba, aby duše zapomněla na to, čím je. Je také srozuměna a připravena na to, že v dalších životech bude jako člověk toto napravovat skrze vlastní zkušenosti s energie, které jako zlý člověk vytvořila. Pro náš lidský rozum je to něco nepochopitelného, ale pro lásku jako takovou nikoliv. A v neposlední řadě jsou to i lidé, kteří jsou ovlivněni svými minulými já, tedy jejich lidskými emocemi a bolestí, aniž by o tom věděli.

Rozdíl mezi Bohem a Ďáblem je v tom, že Bůh za to, že vám pomůže, nebo vám něco dá, od vás za to na oplátku nic nechce a nic nežádá. Žádnou oběť nebo slib. Abyste se něčeho vzdali. Slepě věřili a stali se z vás pasivní loutky bez vlastní vůle. Nevyhrožuje vám, že když ho neuposlechnete, tak vás potrestá. Nechce a nežádá od vás nic na oplátku. Splní a dá vám pouze to, co je vám dáno v rámci energií a vaší karmy, plánu duše.

Pokud tomu tak nemá být, není vám to dáno osudem a vy to urputně chcete, lpíte na tom, prosíte o to, chopí se této příležitosti ten druhý. Je to lidumil, co vám splní každičké přání. I on umí činit zázraky. Umí uzdravovat. Ovšem, vždy za to něco po vás chce, něco si vezme na oplátku. Tím, že vám něco splní, vzniká mezi vámi a Ďáblem nehmotná smlouva. A on udělá vše pro to, aby tomu tak zůstalo napořád. Postaví vám do cesty překážky a nástrahy, abyste se báli, že o to něco, co jste od něj dostali, přijdete. A vy pět o něco požádáte, abyste tomu zabránili. Smlouva je o to pevnější. A to nemluvím o tom, o co vás připraví a vy o tom ani nevíte. O vaši vůli, moudrost, napojení na Boha …. Takový člověk si naivně myslí, jak unikl osudu. Omyl. Tato energie rovnováhy a spravedlnosti pracuje dál, napříč časem a to, před čím jste teď a tady utekli, se vám vrátí v ještě daleko větší síle. Proč? Protože to byl plán duše a ne plán vašeho rozumu a ten plán je potřeba naplnit. Ten plán nesouvisí totiž s tím, jak vy to vnímáte a chápete teď, ale souvisí s tím, jakými jste byli a co jste udělali.

To, co se vám děje teď a tady jsou důsledky vašeho konání jako člověka napříč časem. Toto konání není možné vymazat a nahradit rozumem. Proč? Protože je spojeno s mnoha a mnoha lidmi, kterým jsme kdy ublížili. S jejich bolestí, kterou není možné vymazat. Už existuje a chce být poznána a pochopena. Odčiněna a srovnána, vyrovnána skrze vlastní, stejnou zkušenost, která nám ukáže a dá zažít, pocítit, jak jim v té chvíli bylo.

Je to trochu jiná spravedlnost, než ta, jakou si představuje náš rozum. Jediné, co s touto zkušeností můžeme udělat je, přijmout ji, smířit se s ní. Pochopit příčinu, proč se nám to děje, tedy co jsme my sami v minulosti udělali druhým a teď to zažíváme my sami a odpustit sobě, nebo druhým. Toto je jediná cesta, jak tuto zkušenost zastavit, aby se nám už nikdy v budoucnu neopakovala. Skrze lásku k sobě sama. Skrze pochopení sebe sama, svých myšlenek, emocí, motivů a odpuštění sobě sama.

Bůh nám dává možnost a pomáhá nám nalézt lásku k sobě skrze to, že se podíváme na skutečnou pravdu o sobě, která je mnohdy naprosto jiná, než jak si ji pamatuje a vysvětluje náš rozum. Podívat se sami na sebe jako láska bez hodnocení rozumu. Přijmout se, jací jsme byli, jako láska, která nikoho nesoudí a netrestá. Pochopit, proč jsme takovými byli. Co nás k tomu vedlo. Jaké myšlenky, strachy a emoce. Skrze lásku, která není rozumová, tělesná a emoční. Jen tato láska v nás, která je naší součástí toto umí. Toto je skutečný Bůh, kterého neustále hledáte a na kterého se obracíte. Láska, která nemá podobu, nemá identitu, která pouze je.

S tím souvisí, že dobrý člověk jako takový není a neexistuje. Existují pouze tací, co už ví. A ví proto, že mají za sebou nespočet situací, které prožili a z těch pak automaticky, nevědomky, podvědomě čerpají svou moudrost, aniž by si to rozumově uvědomovali, proč to neudělají. A díky tomu nejsou schopni pochopit ty druhé. Pochopit druhé mohou pouze v případě, když pochopí sami sebe, jak ví, že je to špatné. Jak to ví? Na základě čeho to ví? Na základě nějaké vzpomínky, kdy byli naprosto stejní, jako ti, které teď nechápou. Vzpomínky, která je zapomenutá v čase. Na člověka, kterým byli a který chce uniknout bolesti a trápení způsobené špatným rozhodnutím. Někomu ublížil. Něčemu nezabránil. Někoho ztratil. Bojí se bolesti. Bojí se toho, co bude a jak to bude. Nemoc, ztráta, smrt, nenávist, chce spravedlnost, pomstu, odplatu, trest, zadostiučinění, ocenění, nebo cítí vinu, trestá se za něco, obviňuje sebe sama nebo druhé.

Pokud člověk sám nezažije všechny možné podoby zla, nemůže pochopit, jak zlo funguje a na co vše člověka jako takového dostává. Toto se není možné naučit rozumově, ale pouze skrze vlastní zkušenosti, které nám zůstanou v podvědomí a automaticky nám v tom zabrání, aniž bychom nad tím přemýšleli. Je to stejný princip, jako když se někdo bojí vody, nebo psů, ale neví proč. Není k tomu naprosto žádný racionální důvod. Kdo vidí a má přístup jen ke kousku pravdy, střípku pravdy, není schopen pochopit celou pravdu o tom, jak to doopravdy funguje a není schopen pochopit chování druhých.

Ďáblovým výkonným a spolehlivým pomocníkem je náš vlastní rozum, který plní funkci advokáta. Advokáta, který obhajuje naše konání. Advokáta pro obžalovaného - trestaného a souzeného. Advokáta pro oběť, žalobce, obhájce, soudce a kata tak, jak je potřeba.

Toto nedělá Bůh, ale sám člověk.

Jak jsem napsala v samém úvodu, není možné říci pouze A a ostatní písmenka vynechat. Tím je myšleno, co je to bůh, duše, plán duše, osud, karma …. Proč by vám to ale říkal, že? To by byl sám proti sobě. Řekne vám přesně a pouze to, co se líbí vašemu rozumu.

Jak tedy funguje energie zla jako bytost, Ďábel?

Představte si, že máte nějakou schopnost. Něco vidět, cítit, slyšet. A tak se rozhodnete, že to začnete používat jak pro sebe, tak pro druhé. Že skrze tu schopnost začnete pomáhat druhým. Zde vyvstává první otázka, proč. Máme dvě možnosti, kdo nám na ni odpoví. Bůh – láska - pravda, nebo náš rozum a ten zezdola.

Bůh vám řekne skutečnou pravdu, skutečný motiv, který vás k tomu nutí. Touha zachránit druhé před špatnou volbou, bolestí, chybou, čemuž se říká samaritánství a pramení z dávné minulosti, kdy jsme někomu nepomohli, nezachránili ho, nebo motivem může být naše představa, jak si díky tomu vyděláme peníze a budeme se mít dobře ….. Ovšem, to je něco, co odmítáme slyšet. Protože my přeci takoví nejsme.

V tuto chvíli přichází na scénu ten druhý, který nás v této naší myšlence o nás podpoří. Začne nám skrze mysl a myšlenky říkat, že to není pravda. Začne nám vysvětlovat, proč to máme udělat. Protože to je lidské, pomáhat. To je to, co nás dělá člověkem. Soucit, porozumění, pomoc bližnímu, lidskost. Přeci lidskost je právě toto a ne že někoho odmítnu. A už nám tam jedou ty krásné myšlenky o tom, jak jsme dobří, jak budeme dobří. Budeme splňovat a naplňovat to, jaké nás chce mít Bůh. Mraky a mraky odůvodnění, proč to mám dělat. A my tomu věříme, protože to zní velice lákavě pro náš rozum a dělá to z nás toho hodného, laskavého, soucitného. A tak se rozhodneme poslechnout tento hlas, tuto energii v naší hlavě, tuto krásnou myšlenku v naší hlavě o nás. Kdo by chtěl uvěřit pravdě, která bolí.

Tím jsme pootevřeli dvířka Ďáblu. A ten pochopitelně nelení. Opět nám tam vloží myšlenku, jak na to, jak to máme udělat, abychom věděli a že nám tu myšlenku a informaci posílá sám Bůh. Že to po nás chce Bůh, nebo jiná ušlechtilá bytost, která ví. Poskytne nám návod. Udělej to takhle, napoj se na toto, napoj se na tohoto mistra, na tohoto anděla, na nadvědomí, na nevědomí … Budeš vše vědět. Budeš mít ke všemu přístup. Budeš umět a moci zachraňovat druhé. Chceš mluvit s Bohem? Není problém. Umím být Bohem, mluvit jako Bůh, dát ti pocit, že mluvíš s Bohem. Chceš mluvit s andělem? Není problém. Umím být andělem. Pomocníků na to mám dost. Chceš nadvědomí? Budu mluvit jako nadvědomí. A tak se vy sami, díky své mysli, která odmítla tu první pravdu, která se vám nelíbila a kterou jste okamžitě zavrhli, napojíte na tuto energii a nemáte o tom ponětí. Nevíte, s kým doopravdy mluvíte. Nemáte žádný nástroj pro to, jak to poznat. Věříte těm krásným slovům, která slyšíte sami o sobě a myslíte si, že takto mluví Bůh.

A proč? Protože nevíte a neznáte, jak mluví Bůh a jak mluví Ďábel. Je jednodušší uvěřit lži o tom, jací jsme, než skutečné pravdě. Lež nás hladí, chlácholí, slibuje, vyzdvihuje ty rozumové důvody a naše rozumové lidské přednosti. Ty přednosti, na kterých si tak zakládáme a skrze které měříme svou hodnotu. Jak nás budou druzí vyhledávat a budou k nám vzhlížet, žádat nás o pomoc jako ty jediné, co nám mohou pomoci, protože my víme a umíme. Nám bylo dáno vědět a to díky tomu, jak jsme hóóódně duchovně daleko. A nás tato pomoc a záchrana druhých bude naplňovat a hřát, jak jsme laskaví a dobří, lidští. Takto pracuje energie zla a Ďábel. On nám říká a ukazuje pouze to, co my sami chceme, co my sami volíme, co si vybíráme z toho, co se nám líbí a co ne. A tomu pak věříme. A my si myslíme, jak nejsme duchovní. Někde dál, než ostatní. Přitom jsme v tuto chvíli na stejné úrovni jako ti, kterým pomáháme. Své schopnosti používáme k napojování se na opačnou stranu.

Pochopitelně, aby o vás Ďábel nepřišel, občas udělá něco, čím vás přesvědčí, že to funguje. Že jste na té správné cestě. Tím si vás pojistí, že o to víc tomu, co děláte, věříte.

Bůh, bezpodmínečná láska pracuje jinak. Nemá potřebu se nám zavděčit. Říká nám a ukazuje nám pouze to, čím si ubližujeme. Co nejsme schopni vidět a pochopit rozumem. Co náš rozum odmítá vidět, přiznat si. Skutečnou pravdu, která se našemu rozumu nelíbí a která nás v tu chvíli bolí. Pravdu, která je přímá. Nic nevysvětluje. Nic neskrývá a neokecává. Zacílí přesně tam, kam má. Vytáhne na povrch to, co má. Jeho hlas je přímý, důrazný a přesto laskavý. K ničemu vás nenutí a k ničemu vás nezavazuje. Nepodsouvá vám pocit, že musíte, že jste zklamali. Ponechává vám svobodnou vůli. V jeho hlase není žádná emoce a žádný úmysl.

Jak vidíte, není možné vědět, chápat a rozumět rozumem tomu, co se děje, jak to funguje. Jak myslíme a jednáme jako člověk a proč. Co nás k tomu vede. Na základě jakých strachů a emocí. Proč je tam máme. Proč děláme to a to. Na základě čeho se rozhodujeme takto a ne jinak. Bez vlastní zkušenosti, bez vlastního prožití všech možných situací to není možné. A bez prožití bolesti není možné si uvědomit, že děláme něco špatně a jak si tím sami sobě ubližujeme.

Toto je něco, co vám nikdo, žádný učitel nemůže zprostředkovat skrze slova, vysvětlení a nějakou duchovní nauku o tom, jak to je. A víte proč? Protože on není vy. Nemá stejné zážitky a zkušenosti jako vy, tak jako nemá stejné prožitky a pocity skrze emoce s nimi spojené. Může se pouze domnívat, jak vám asi bylo a proč vám tak bylo. Skutečnou pravdu znáte pouze vy sami, tak jako skutečné, pravdivé motivy. A není tedy možné, aby vás jakýmkoliv způsobem donutil a přesvědčil, abyste se měli rádi. Toto rozhodnutí totiž není rozumové, že mi někdo vysvětlí, proč se mám mít rád.

Je rozdíl to chápat rozumem a vědět jako láska. Láska, která sbírá a zažívá zkušenosti jako člověk, lidská bytost skrze život.

Lidé žádají Boha – lásku o pomoc. A když ji dostanou v podobě pravdy, které je potřeba čelit, přijmout ji, podívat se na ni bez emocí a hodnocení, aby mohla být pochopena, nelíbí se jim. Nelíbí se jim pravda o tom, jací ve skutečnosti jsou, co skutečně dělají a jaké motivy pro to mají.

A jsem opět na začátku. Pochopit, proč zde jsme jako lidé, lidské bytosti. Proč máme těla, k čemu je máme. K čemu jsou potřeba a k čemu slouží. Komu poskytují zkušenost, prožitek skrze tělo, že žiji, vidím, cítím, myslím, jednám a konám? Slouží našemu rozumu? Existují pro náš rozum? Kdo v nás chce poznat a zažít všechny podoby toho, co nazýváme život? Poznat a zažít vše, co není láska? A díky tomu poznat, co je láska? Jaké to je, být láskou a jednat jako láska v lidském těle? Jaké to je, když na to zapomene a jedná jako rozum? Jaké to je, rozhodovat se rozumem a jaké to je, rozhodovat se jako láska?

Člověk chce žít jako láska. Jednat a konat jako láska. Myslet jako láska. Vědět jako láska. Ovšem, aby se toto mohlo stát, je potřeba tuto lásku přijmout, že je mojí součástí a věřit, že ona mě zná nejlépe. Že ona sama ví, co je pro mě v tu chvíli nejlepší. Jaká životní situace, lekce a zkušenost. Nechat ji konat tak, jak je to potřeba. A ne jí poroučet a říkat, co má dělat, jak my to chceme. Vybírat si rozumem pouze to, co se mi líbí, co mi dělá dobře a to ostatní odmítat a zavrhovat. Že není láskou, když se mi to, co mi ukazuje, co mi staví do cesty, nelíbí. Proč nám to vlastně staví do cesty? Aby nám ublížila? Nebo pro to, abychom se na to podívali, co v tu chvíli děláme? Jak myslíme, a proč tak myslíme. Co cítíme a proč to cítíme. Co v té chvíli volíme. Lásku? Nebo střet, odpor, odmítání, konflikt….

Abychom mohli nalézt lásku, rovnováhu, Boha, je potřeba přijmout, že ona pro nás dělá naprosto vše. Je s námi, v nás i ve chvíli, kdy cítíme bolest. Dává nám tímto, skrze bolest najevo, že něco děláme špatně. Že něco chápeme špatně. Že si v tu chvíli svými emocemi a myšlenkami ubližujeme. Je připravena nám pomoci to pochopit. Ale jak? Když ji v tu chvíli zavrhneme. Přestaneme jí věřit. Přestaneme věřit tomu, že je to jediný způsob, jakým ona na sebe může upozornit a jak ji v sobě, k sobě nalézt. Mnoho lidí s touto láskou pouze koketuje, ale nerozhodlo se pro ni. Pokud by se pro ni opravdu rozhodli, byli by smíření i s tím, že je potřeba nejprve poznat, zažít a pochopit, čím si ubližují a proč. Co je zraňuje a proč. Co jim vadí a proč. To je jediný způsob, jak se změnit. Skrze to, že stále zažíváme to, co nemáme pochopeno, zpracováno. Děláme stále stejné chyby. A když nás to bolí, tak to zatlačíme, odmítáme to řešit, zabývat se tím. Je to něco, co považujeme za nespravedlivé a viníme z toho Boha. A on nám v tu chvíli nabízí cestu, jak se z toho dostat. Jenže ta skutečná cesta k lásce je bolestivá, skrze uvědomění si sebe sama a lásky ve mě, která nikoho nesoudí a netrestá. Ani mě, ani druhé. A to většina lidí odmítá. Odmítá si přiznat, že tu bolest si tam stvořily a vytvořili pouze oni sami svými myšlenkami a emocemi. Souzením, posuzováním a hodnocením.

Můžete se celý život modlit, odříkávat mantry a afirmace, chodit do kostela a na semináře o tom, jak to máte dělat a stejně vám to nebude nic platné, pokud je váš úmysl něčemu uniknout, před něčím utéct, něčemu zabránit, něčeho se zbavit. Jsou to pouze slova, nic víc. Můžete prosit od rána do večera, aby vás Bůh změnil, změnil to, co se vám děje, ale bez vaší vlastní pomoci to není možné. Dokud se nerozhodnete, nepostavíte se sami za sebe a neuděláte to sami pro sebe z lásky k sobě. Dokud se nepodíváte na svou bolest, kde vznikla a proč, co vám ukazuje, co vám chce o vás říci, nepřijmete ji, že je vaše, že je součástí života, součástí vás samých, ale budete ji naopak odmítat jako něco špatného, není možné, aby se něco, cokoliv změnilo. Pouze přijetí a smíření může otevřít cestu k pochopení, uzdravení, změně, nápravě a k zázraku.

Na závěr několik moudrých vět.

Čekání na odpuštění či omluvu je ztráta času. Odpusťte sami sobě, odpusťte druhým. Udělejte to sami pro sebe.

Usmívá se obličej, usmívá se mysl. Ale usmívají se játra.
 
Někdy je ztráta rovnováhy pro lásku to nejlepší, co nás mohlo potkat. Protože i tato ztráta rovnováhy je součástí života.

Bůh dlí ve mě, stejně jako já.

Bůh nechce sledovat, jak předvádíš duchovního člověka.

Rovnováha znamená ani moc Boha, ani moc sebe.

Bolest je láska. Láska, která nás chce skrze bolest uzdravit. Jen z bolesti se může zrodit láska.

Není ostudou a selháním přiznat si, že nevím, že si nevím rady. Naopak. Je to přijmutí a míření, že jsem pouze člověk.

Ego rádo obdivuje samo sebe. Vzhlíží se samo v sobě a vzhlíží samo k sobě, jako k vyjímečnému, ušlechtilému a moudrému, co ví a zná. Považuje sebe sama za dokonalé. Pouze jemu je zpřístupněna pravda, a to na základě jeho ušlechtilých vlastností a cností. Věří, že takové je. Ušlechtilé a ctnostné. Na základě své víry ve svou dokonalost, jak si ji ego představuje. A za tuto svou dokonalost, naplňováním představy o dokonalosti, tedy víry, že tomu tak je, je a bude Bohem odměněno nesmrtelností, věčností.....