Desatero přikázání a 7 hříchů – druhý díl

Dnes si budeme povídat o desateru, o desatero přikázáních.

Kdy, kde, jak vznikla a k čemu slouží.

Pokud už jste měli možnost poznat, zažít a pocítit Boha, tedy že víte, tak víte, že Bůh je pouze láska, která miluje vše a všechny bez rozdílu. Nic po vás nechce a nic po vás nežádá. Nepřikazuje, nenakazuje, nesoudí, nehodnotí a netrestá. Nemá touhu vás měnit, nebo ovládat. Netouží po lidském obdivu. Netouží po tom, abyste jí sloužili a něco splňovali. Abyste se kvůli ní něčeho vzdali. Netouží po uznání, abyste se jí báli a nemá potřebu vás za cokoliv trestat. Prostě pouze je a miluje. V tom tkví její síla.

Je důležité si uvědomit, že tato láska, které jsme dali název Bůh, je v každém člověku. Je uvnitř nás. Je naší součástí. Takže? Kdyby toto vše Bůh - láska dělal vůči nám, tak by zákonitě toto vše dělal i sám sobě, vůči sobě v nás. Přestala by být láskou. Její podstata by se změnila na lidskou, rozumovou a emoční podstatu.

Bůh není něco vzdáleného, pro nás nedosažitelného. Není žádnou autoritou, kterou musíme slepě poslouchat, následovat a vzhlížet k ní, aby nás měla ráda a odměnila nás láskou a přízní. Neptat se proč a jen plnit příkazy a zákazy. Bůh je v každém z nás a projevuje se v  nás skrze:  sebelásku, sebeúctu, sebe hodnotu, pokoru, smíření, přijetí, odpuštění a víru v to, že toto vše jsme my. Toto je skutečný Bůh.

To, co nazýváme trestem božím jsou pouze energie, které jsme my sami vytvořili svým bytím, činem, myšlenkou a emocí a které se k nám vrací zpět skrze druhé lidi a události. Tito lidé nás pak hodnotí a soudí na základě svých pocitů, myšlenek, emocí a rozumových pravidel, která považují za Boží pravidla naprosto stejně, jako jsme my toto dělali vůči jiným, druhým. Na základě lidských, rozumových pravidel, která považují za boží zákony. Že toto po nás chce Bůh. Toto a takto to chce láska. 

Na základě těchto představ o tom, co po nás chce Bůh - láska, pak vznikají pravidla, která se snažíme splnit a naplnit, aby byl Bůh – láska s námi spokojený a miloval nás za to, že jsme splnili. Na základě tohoto pak vzniká lidský, rozumový řád, lidská, rozumová pravidla a lidská, rozumová spravedlnost, která s láskou - Bohem nemá naprosto nic společného.

Je potřeba rozlišit a oddělit lásku a její fungování, které není založeno na lidských myšlenkách a pocitech od lidského řádu, který stojí na lidské myšlence, co je správné a co není. Na tom, co si myslíme, že je Bůh a co si myslíme, že po nás chce.

Pochopitelně, tato představa o Bohu, co po nás chce, přeměněná na lidský, rozumový řád se promítá i do řádu, jak má fungovat společnost jako celek. Tento řád je potřeba k tomu, aby mohl člověk fungovat spolu s ostatními. Tento řád slouží k tomu, abychom mohli žít jeden s druhým. Neubližovali jeden druhému jen pro to, že chceme, že můžeme, že se nám to líbí. Bez tohoto řádu bychom asi dlouho nepřežili. 

Řád, který nám říká, co je přípustné, odpustitelné a co již není z pohledu člověka. Co je potřeba potrestat skrze lidskou spravedlnost, lidský soud, lidský rozsudek a lidský trest. Jsou to pravidla pro člověka, která ho mají usměrnit, nebo zastavit v jeho chtění a touhách skrze činy. Viz myšlenky a energie, které jsme nazvali hříchem. Toto patří do lidského světa a je důležité v lidském světě, aby mohl fungovat a existovat. Nemá naprosto nic společného s Bohem a láskou.

Tím se dostáváme k desateru přikázání.

1., 2., 3. a 4. Přikázání

• 1. Přikázání: 

Já jsem hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V jednoho Boha věřiti budeš. Nebudeš míti jiného Boha mimo mě.

• 2. Přikázání: 

Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

• 3. Přikázání: 

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

• 4. Přikázání: 

Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat... ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Na těchto přikázáních stále čteme JÁ. JÁ ti přikazuji z titulu boha a tvého vládce.

Láska něco nakazuje, zakazuje a přikazuje? Láska nás vlastní? Láska po nás chce vděk? Láska nám vyhrožuje? Láska se mstí? Láska žárlí? Láska nás vydírá tím, co pro nás udělala, s čím nám pomohla?

Koho máme uctívat? Boha, kterého vlastně neznáme, jen si myslíme, co to je, čím je? Máme uctívat to samotné slovo, které je pouze název pro něco, pro soubor rozumových pravidel a pouček, ale není to Bůh?

Pokud této energii přestanete říkat Bůh, ztratí rozumový základ a vše, co si tam rozum vymyslel. To slovo totiž dělá to, že nám dává pocit, že je Bůh hmotný a myslí a jedná jako člověk. Pokud si tam místo toho dosadíte slovo láska, pozbydou toto přikázání smyslu. Budete věřit lásce v sobě, uvnitř sebe, která je, nic po vás nechce a nemá s tímto slovem naprosto nic společného. Je naprosto jedno, jaký název této lásce dáte, protože když víte, že je to láska, na slově či názvu nezáleží.

Tato láska k vám pak hovoří a ukazuje vám, říká vám, co děláte špatně, čím si ubližujete, aniž by vás k něčemu nutila. Jen vám říká a ukazuje pravdu, aniž by vás soudila a měla potřebu vás za to trestat. A víte proč? Protože vy k tomu Boha nepotřebujete. Stačí vám na to váš vlastní rozum.

Jde o to, čím vy sami chcete, aby pro vás byl a čím vy sami chcete být pro něj. On je láska a vy jste láska. Mezi vámi není rozdíl. On je vy a vy jste on. Tak kdo koho bude uctívat? Vy jeho, nebo on vás? Kdo koho bude soudit? Vy jeho, nebo on vás? Kdo koho bude trestat? Vy jeho, nebo on vás? Láska uctívá, přikazuje vlastní, soudí a trestá lásku? Tedy sebe sama?

Láska nemá JÁ.

Takže? Kdo tyto věty, tato přikázání vyslovil? Láska? Nebo lidský rozum. Jsou to pouze pravidla pro rozum, která mají zajistit fungování lidí mezi sebou.

• 5. Přikázání

Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Na jednu stranu je to hezké, mít v úctě ty, co nás vychovali, živili a milovali. Věnovali nám čas a učili nás píli, pokoře, úctě a lásce ke všemu živému. Ovšem ne tak, že je nám to přikazováno, že musíme za každou cenu. Má to své hranice, kdy ano a kdy ne, jako vše.

To, že žena porodí a přivede na svět nového človíčka z ní nedělá matku. To, že muž oplodní ženu z nej nedělá otce. Oni pouze poskytli genetický materiál, to je tak vše.

Co dělá z ženy matku a z muže otce? Láska a čas, který dítěti věnují. Citové pouto mezi nimi. Pokud tam toto není, za co je máme ctít? Za to, že nás zplodili? Za to, že si na nás vybíjí svůj vztek? Obviňují nás ze svého zpackaného života? Týrají nás psychicky nebo fyzicky? Když tam není, chybí láska, nemůže tam být úcta.

• 6. Přikázání

Nezabiješ! Nebudeš vraždit, či nevraždi.

Toto přikázání není potřeba vysvětlovat. Slouží k tomu, uvědomit si, že všichni jsme živé, lidské bytosti, které chtějí a touží žít. Touží být milovány a přijímány. Na tento zákon se můžeme podívat ze tří hledisek. Kdy je ospravedlnitelný a kdy není.

Jde o to, co nás k tomu vede.

Prvním důvodem je pud sebezáchovy. Jde o situaci, kdy nám jde o holý život. Pokud chráníme svůj vlastní život, jde nám o život, chráníme v prvé řadě sebe sama. A někdy nám nic jiného nezbývá. Je to pouhý pud sebezáchovy, který má každý živočich. Zde se dá pak použít slovo zabití. Protože tomu nepředchází žádný úmysl.

Druhým důvodem je fyzická, či psychická bolest. Kdy nám opravdu nic jiného nezbývá, nevidíme jiné východisko, protože by nás ten druhý zničil, zabil. Je to opět pud sebezáchovy. Zde pak může dojít jak k zabití bez úmyslu, ve zkratu, tak k promyšlené a plánované vraždě.

Třetím důvodem jsou naše vlastní touhy, zvrácené představy, ukájení se, sny, strachy, lpění, pýcha, nenávist, hněv, vina, naše pojetí spravedlnosti a pomsta. Vraždění ve jménu nějakého ideálu, víry a odlišnosti. Zde už to není zabití, ale úmysl zabít, zavraždit.              V tomto případě je vražda neodpustitelná.

Jak vidíte, není to tak jednoduché a jednoznačné.

• 7. Přikázání

Nesesmilníš.

Zde se můžeme vrátit k sedmi hříchům, kde vysvětluji, jakým způsobem toto přikázání vzniklo a kdo ho ve skutečnosti vymyslel a proč.

Zde však má tento hřích trochu jiný význam. Původně odpovídal spíše nezvládanému chtíči a zvrhlosti. Původně označovalo jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení, ale i úmyslné vyvolávání této touhy či její realizaci.

Tedy znamenal, že chtíč je špatný. Tělesná touha je špatná. Jakákoliv myšlenka na sex a uspokojení je špatná. Sex má sloužit pouze k rozmnožování bez tělesného požitku. Což je problém, protože tělu, to, co cítí a vnímá, neporučíte.

Toto přikázání to zakazuje. Zakazuje mít a prožívat tento požitek. A protože to není možné, lidé se za to sami trestali a byli za to trestáni.

Tento zákon vznikl díky službě bohu. Být čistý, neposkvrněný lidskou touhou a myšlenkou. Jen tak jsem byl hoden sloužit Bohu. Tito služebníci bojovali se svou tělesnou přirozeností a jakoukoliv myšlenkou na sex. Chtěli ze sebe udělat asexuální, bezpohlavní, dokonalou bytost, odtrženou od těla, reality a lidských potřeb. Dá se říci, že tito lidé byli donuceni k zabití lásky v sobě, sami k sobě. Přijímat se a mít se rádi.

Kdo jim řekl, že se toho musí vzdát, že je to špatné. Bůh – láska, nebo člověk a jeho představa o Bohu? Je to stejné, jako kdybyste ženě zakázali menstruovat. Copak to lze?

Kdo tedy tento zákon vymyslel a proč? Bůh? Tak proč by nás takto stvořil, když by nás za to potom trestal?

Jde o to, uvědomit si, že je to naší součástí, ale nestat se na tom pocitu závislí. Že se to stane naším jediným smyslem života. Kdy už nevíme, jak a čím bychom tohoto tělesného pocitu uspokojení dosáhli. Kdy se z to stane závislost a posedlost.

• 8. Přikázání

Nepokradeš.

Krádež je obecně neoprávněné přisvojení si cizí věci či hodnoty. Osoba páchající krádež se běžně nazývá zloděj. Krádež, při které pachatel usiluje o získání cizí věci násilím či pod pohrůžkou okamžitého vykonání násilí, se nazývá loupež.

Opět se na to lze podívat dvěma způsoby.

Na krádež, kdy vám má tento čin zachránit život. Když máte hlad, žízeň, je vám vám zima a hrozí vám smrt, protože nemáte čím zaplatit.

Druhý případ je ten, kdy po něčem toužíte, máte z něčeho strach nebo závidíte. Jste netrpěliví, chcete to mít teď hned, odmítáte za to zaplatit, nebo vám to ten druhý odmítá dát, prodat.

• 9. Přikázání

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Křivé svědectví, lež, ne-pravda na základě pouhé domněnky, z doslechu, za účelem poškodit, pošpinit, pomluvit, očernit, potrestat, zničit, někoho se zbavit, pomstít se, něco získat.

I zde hají roli smrtelné hříchy, jako je pýcha, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost, tak jako strach z něčeho, z trestu, nebo touha po něčem či někom.

• 10. Přikázání

Nebudeš dychtit/toužit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli, ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

To znamená, že toto přikázání nás chce upozornit na to, po čem toužíme a proč. Chce nás vrátit k sebelásce, sebeúctě, sebehodnotě, pokoře, smíření a k úctě k druhým.

Jak vidíte sami, nejsou tato přikázání tak jednoznačná, jak jsou nám předkládána. Že existuje pouze bílá a černá. A mezi tím nic není.

Je potřeba o nich popřemýšlet, kdy je lze dodržet a naplnit, a kdy to není možné. Kdy je potřeba se jimi zabývat a kdy ne. Záleží totiž na okolnostech, na situaci, našich emocích, pocitech a myšlenkách, které na ně mají vliv. Zda je lze dodržet, kdy a skrze co, nebo to není v našich silách. Uvědomit si, co se děje, proč se to děje a kdo v té chvíli nad námi převzal kontrolu.

Není to o tom, trestat se za něco, co nebylo v mých silách splnit a naplnit. Jde o to, že jsem se o to pokusil a udělal pro to vše, co bylo v mých silách a jak nejlépe jsem to v té chvíli uměl.