Duchovní cesta

Není a neexistuje jen a pouze jedna duchovní cesta, stejná naprosto pro všechny.

Každý člověk má svou vlastní, unikátní cestu utkanou ze svých vlastních životních prožitků, voleb a poznání, jaké to je, vychýlit se ze středu.

Na této cestě jsou různé překážky a nástrahy v podobě různých přesvědčení, názorů, rad druhých, lákadel, zkratek, strachů, lpění, zažitých vzorců chování a vlastních lží o sobě a druhých.

Čím více se snažíme tyto překážky ignorovat, nebo je obejít, tím více se vychylujeme ze svého středu - klidu, z lásky a podléháme krásným lžím svého rozumu, nebo naopak jeho strachům z toho, co bude a o to více bolesti zažíváme. O to větší tlak je na nás vyvíjen, abychom se vrátili zpět do lásky. Tak dlouho, dokud nepochopíme, že to, co děláme a jak myslíme, není láska.

Někomu na to stačí pár let. Někomu jeden život a někdo na to potřebuje prožít několik životů, než se rozhodne postavit se svým vlastním stínům. Překážkám, které leží na jeho cestě a které si vytvořil pouze on sám svým rozumem.

Duchovní cesta je o upřímném a neochvějném rozhodnutí, přestat si ubližovat a začít se mít rád. O rozhodnutí, udělat to jinak. Začít jinak. Začít hledat odpovědi na své otázky v sobě a ne kolem sebe. Změnit u sebe jednu věc, jednu po druhé, krok za krokem.

Přestat lpět na výsledku, kam chci a mám dojít dle nějakých duchovních nauk a pouček. Přestat poměřovat sám sebe s druhými, kde už jsou oni a kde jsem já. Přestat lpět na čase, za jak dlouho to chci zvládnout. Přestat se bát toho, co uvidím a co se o sobě dozvím. Přestat se z toho obviňovat, ale naopak, přijmout to jako dar, jako cennou zkušenost, která mi ukazuje špatný směr, mé vybočení. Uvědomit si, že na této cestě leží překážky, ale jsou tam i různé nástroje, které nám mohou pomoci jim porozumět a tím je překonat. Nalézt z nich cestu ven. Vymanit se z jejich moci a vlivu na nás.

Není důležité, kde se v tu chvíli na této cestě nacházíte. Kolik toho máte za sebou a kolik před sebou. Jak dlouhá ta cesta je a kolik času na ní strávíte. Jde o cestu samotnou. Ubírání se kupředu, krok za krokem a dopřát si pro tuto cestu tolik času, kolik je potřeba. Neměřit ji skrze čas a kilometry. Skrze odstraněné překážky. Neměřit ji skrze druhé. Být trpělivý a vážit si každého svého malého krůčku kupředu, který vás stál tolik námahy a bolesti.

Čím déle půjdete po své duchovní cestě, tím více budete odkrývat své vlastní různé masky, přetvářky a role, které jste hráli. Představy o sobě samém. Pomalu je budete odkládat jako něco, co už vám neslouží, co již nepotřebujete. Je to, jako když loupete cibuli. Slupku po slupce, až zůstanete takoví, jací doopravdy jste, bez lhaní a přetvářky. Zůstane jen láska, kterou jste a na kterou jste zapomněli.

Přestaňte se spoléhat na druhé. Na jejich pomoc, rady, jak to mají oni, kde jsou a jak tomu oni rozumí. Je to vaše cesta, vaše poznání a porozumění. Ne jejich.

Duchovní cesta nikomu nic nenutí. Nikoho nikam netlačí.

Udělá, upozorní, řekne to, co má a nechá to vše plynout.

To, zda si toho, co mu říká a ukazuje, dotyčný všimne, a co s tím udělá, je už na něm samém.

Je to pouze a jenom na vás, na vašem rozhodnutí, jak hodně jste ve svém rozhodnutí pevní a co vás k němu vedlo. Opravdová láska ve vás k vám samým, která se stane vaším kompasem na této cestě, nebo vaše rozumová představa o tom, jak vypadá láska, jak daleko budete a jak to bude vypadat, až splníte, vyřešíte rozumem zadané úkoly.

MUSÍM, ABYCH BYL ŠŤASTNÝ. KDYŽ SPLNÍM, BUDU ŠŤASTNÝ.

NEMUSÍTE A NEBUDETE.