Duše a odosobnění - část I.

Dnes se vám pokusím přiblížit, co je to vlastně ta duše a co je to odosobnění.

Nejdříve se podíváme na duši.

Duše není nic jiného, než bezpodmínečná láska. Je to název pro neviditelnou energii, co máme uvnitř těla a co našemu tělu poskytuje informace, co má dělat. Co má dělat každá částečka v našem těle, tedy i náš mozek. Tuto energii v našem těle udržuje a svým způsobem ohraničuje, zhušťuje tlukot našeho srdce. Působí jako magnet. Dokud srdce samo bije, tato zhuštělá energie je pomyslně svázána s tělem. Když srdce přestane bít, nic tuto energii v těle nedrží a opouští tělo.

Ovšem, to není vše. Není to tak jednoduché, že duše opustí tělo a pokračuje ve své cestě domů.

Jak jsem napsala, duše je bezpodmínečná láska. Ale zde hraje důležitou roli naše tělo a náš rozum, vyhodnocování informací pomocí mechanismu rozumu a uvědomování si sebe sama skrze rozum, že jsem, mám tělo. A toto, naše tělo, tlukot srdce a uvědomování si sebe sama skrze tělo – rozumová aktivita tvoří určitou hranici mezi duší - bezpodmínečnou láskou v nás a bezpodmínečnou láskou mimo tělo.

Tato hranice utvořená z našeho těla, srdce a rozumu nedovoluje té části v nás, duši – bezpodmínečné lásce spojit se sama se sebou tam venku, mimo tělesnou hranici. Díky tomu tato část v nás, bezpodmínečná láska zapomíná, čím ve skutečnosti je. Je ovlivněna rozumem, myšlenkami a emocemi. Náš vlastní rozum nad ní přebírá kontrolu a ona věří všemu, co náš rozum vyplodí.

Jak si to lze představit?

Představte si světlo uvnitř žárovky, to je ta naše duše. To světlo uvnitř je ohraničené stěnou žárovky. Baňka žárovky je naše tělo a stěna žárovky je hranice našeho těla. Ovšem, to světlo uvnitř vyzařuje i ven skrze stěnu a pokračuje dál a dál do prostoru. To, že ho nevidíme, neznamená, že není. Avšak stěna žárovky, tedy hranice našeho těla nedovolí duši - světlu, bezpodmínečné lásce se propojit se svou pokračující částí – světlem, bezpodmínečnou láskou mimo žárovku. Duše uvnitř nás zapomíná, že je a existuje i mimo tělo. Nemá přístup k tomu, aby se rozpomněla. Tedy připadá si díky rozumu oddělená, sama a jiná. Ale stále je to ta samá energie. Vně i uvnitř.

Čím je tedy, z čeho je utvořena tato hranice, která lásce v nás, světlu nedovolí se propojit se světlem mimo tělo? Tedy se svou vlastní moudrostí, co, čím ve skutečnosti je, se svým vlastním pokračováním?

Jsou to naše myšlenky a emoce, tak jako uvědomování si sebe sama, že jsem, existuji skrze rozum. Je potřeba si uvědomit, že myšlenka, tak jako emoce je energie. S každou naší myšlenkou, s každou naší emocí se kolem žárovky – našeho těla tvoří další a další nepropustná vrstva z energií, které brání průchodu světla uvnitř nás ven a energii z venku průchodu dovnitř. Tím je naše duše odříznuta od sebe sama, od své vlastní moudrosti a vzpomínky na to, čím ve skutečnosti je. Je pouze napojena na tu část bezpodmínečné lásky, která má na starosti vyživování těla a jeho funkce.

Když umřeme a duši, tedy světlo, bezpodmínečnou lásku zde již nedrží tělo a tlukot srdce, proč zde zůstává a nemůže odejít?

Protože má kolem sebe všechny ty vrstvy energií rozumu, myšlenek, vzpomínek a emocí. V podstatě už nemá kolem sebe to ohraničení, hranici z fyzického těla, ale má kolem sebe hranici z myšlenkových, rozumových energií – vzpomínka na tělo – já jsem, vzpomínek, myšlenek a emocí. Tato hranice dává duši pocit - iluzi, že je stále člověk a má tělo a ona je díky tomuto neviditelnému obalu kolem sebe odříznuta od své moudrosti. A do toho všeho ještě zasahuje náš rozum, jeho vlastní myšlenka o tom, že je, že existuje, že je živý, živá bytost. On tomu věří. On sám ze sebe udělal člověka. A tato jeho vlastní myšlenka sama o sobě přetrvává i po smrti. Někomu to bude připadat jako nesmysl, fantazie, ale bohužel, i toto umí náš vlastní rozum. Přesvědčit sám sebe. Vždyť je to energie a energie jako taková umí myslet a rozhodovat se sama za sebe. A tato rozumová energie se rozhodla, že je něčím jiným, než čím je a pro co byla stvořena.

Proto je tak důležité mít pod kontrolou svůj vlastní rozum a hlídat jeho, tedy naše myšlenky. Tu část, která si jede po svém a dělá si s námi, co chce. Rozum by neměl být naším pánem, ale pouze pomocníkem, prostředníkem mezi námi a duší, bezpodmínečnou láskou uvnitř nás i vně, mimo nás. Měl by nás, tedy sám sebe propojovat s naší duší mimo tělo a zastávat pouze funkci překladače energií na slova, dát jim ten správný název. Jenže náš rozum se rozhodl, že on je a bude tím, kdo ví, bez duše. On sám bude určovat, co to je, co si myslí, že to je. Jak on si myslí, že to bylo a jak to bude. Bohužel, náš rozum sám nic neví. Nemá jak. A protože nic neví, jen se domnívá, což není skutečná pravda, ale pouze jeho vlastní vyhodnocení, jeho předpoklad, který neodpovídá skutečnému ději, který následuje, stále hledá odpovědi na své nekonečné otázky proč, co udělal špatně a na které nenalézá uspokojivé odpovědi. Tím vzniká jeho nejistota a strach, zda to, co našel, co sám vymyslel je pravda, či není. Díky tomu se neustále snaží mít vše pod kontrolou a tím předejít své vlastní chybě, aby mohl být dokonalým. Tím, co vše ví. Aby mohl vědět, musel by spolupracovat s duší. Což náš rozum, tato energie odmítá. To už by pak nemohl být tím, za koho se považuje.

Tím, touto malou oklikou se dostáváme ke slovu odosobnění.

V příštím článku si povíme, co to je to odosobnění, odkud se bere, jak vzniká, jak pracuje a k čemu slouží.