Existuje NEBE – RÁJ?

Lidé věří na ráj. Nebo spíše jejich rozum. Je to pro něj jakási útěcha, že po smrti nebude mít žádné starosti a bude o nás kompletně postaráno se vším všudy. Nebudeme muset nic řešit. V tomto ráji bude naprosto vše, co máme rádi. Co milujeme.

I já sama jsem ze začátku takto uvažovala. Zde je důležité to slovo myslet, uvažovat. Takto si náš rozum představuje ráj. Jak v něm budeme dál existovat jako lidé.

Dobře. Pokud připustíme, že se inkarnujeme a pokaždé máme jiné tělo, tak kolikrát tam v tom ráji budeme existovat? A nepopereme se sami mezi sebou? A kolik matek, otců a sourozenců tam budeme mít? Nemyslíte si, že od té doby, co existuje lidstvo by tam bylo přelidněno? A to nemluvím o všech zvířatech, která kdy umřela. Nebo pro ně existuje samostatné nebe?

To jsou zajímavé otázky, nemyslíte? Tak jak to tedy ve skutečnosti je?

Pro náš lidský rozum je těžké si představit, že hmota jako taková vzniká a zaniká. Co tedy zůstane? Pouze energie, kterou ta hmota zanechala svou existencí. Tedy jakýsi neviditelný energetický zápis v prostoru. Tento zápis vytváří i naše tělo, naše mysl, myšlenky, emoce, pocity a vzpomínky. Tento zápis je pak součástí bezpodmínečné lásky - Boha. A jediný, kdo tento zápis dokáže číst je duše, protože i ona je součástí Boha. To znamená, že Bůh a duše jsou jedno. Jsou utvořeny z těchto nehmotných zápisů. Tomuto jsme pak dali název vědomí. Ne lidské, hmotné, rozumové, ale energetické. Toto vědomí není rozumové a nepracuje s myšlenkou.

Aby tento nehmotný záznam mohl člověk rozumově pobrat, musí tomu dát rozumovou formu a podobu. Převést tento záznam do hmotné podoby. Něco, co zná, co pro něj existuje. Na slova, věty, pocity, emoce, obrazy, objekty, lidi a přiřadí tomu i děj. Na jednání a konání, tělesné prožívání se vším všudy.

Toto se pak děje lidem, kteří zažili smrt. Jejich duše na chvíli opustila tělo a stala se součástí všeho. Jako pouhá energie byla součástí hmoty, hmotné reality, těla i celého děje. Byla jak ve hmotě, tak i mimo ni. Dá se říci, že hmotný děj, který se v té chvíli odehrává s tělem, ve kterém byla, v té samé chvíli existuje i jako nehmotný záznam a stává se v té chvíli její automatickou součástí. V jednu a tu samou chvíli je vším bez rozdílu. Pro ni není a neexistuje dole a nahoře. Ona je pouhou energií, která je utvořena z těchto nehmotných záznamů a informací.

Pokud se pak duše vrátí do těla, lidský rozum tyto informace automaticky převede na tělesný prožitek, vzpomínku. Během jedné vteřiny nám přehraje záznam od duše a my to prožíváme a zažíváme jako něco, co se děje teď a tady. V té chvíli pro nás přestane na malou chvíli exitovat čas a tato současná realita. Máme pocit, že to právě prožíváme, zažíváme. Zároveň s tím si uvědomujeme skutečnou realitu, své tělo, svou existenci těď a tady. Obojí najednou. Fenomén, který není možné pochopit rozumově.

Jako pouhá energie a zároveň i jako kousek této energie - duše se setkáváme s jinými energiemi a kousíčky – dušemi, které měli tělo. Jen si mezi sebou vyměňujeme informace. A tyto informace pak náš rozum převede na hmotu, na hmotný záznam existencí těchto těl. Do hmotné podoby těch, co byli, žili a existovali. Na vzpomínky, které opět díky naší mysli ožijí, nabydou fyzickou podobu a my tyto energie cítíme a vnímáme jako skutečné, hmotné. V této chvíli, kdy přestává pro náš rozum existovat čas a stírá se rozdíl mezi hmotou a ne hmotou se můžeme setkat s těmi, kteří už nejsou, nežijí. Můžeme je cítit a vnímat fyzicky. Náš vlastní rozum nám to umožní.

Co se tedy děje a jak to vypadá, když jsme pouze duší? Když odejdeme do světla?

Jsme v jednu a tu samou chvíli všemi, kterými jsme kdy byli bez rozdílu. Jako energie lásky jsme utvořeni z těchto záznamů. Jako pouhá energie si předáváme informace s druhými energiemi. A těmto informacím, pokud máme teď a tady tělo, pak dá náš lidský rozum hmotnou podobu v podobě slova, věty, obrazu a tělesného prožitku.

Jako duše - bezpodmínečná láska tělo a rozum nepotřebujeme k tomu, abychom existovali jen jako tato energie.

A protože si toto náš lidský rozum nedokáže představit, jak můžeme vědět, že jsme a existujeme bez jeho pomoci a uvědomování si sebe sama skrze mysl, vytváří si svou vlastní realitu a představu o tom, jak to vypadá, když jste pouhou energií. Jak to vypadá, když naše duše odejde do světla. Dává tomu hmotnou podobu a formu. Domnívá se, že ve světle budete dál existovat jako myšlenka a vzpomínka na sebe sama. Na své tělo, svou podobu.

Duše – láska není lidská myšlenka. Není utvořena z lidské, rozumové myšlenky. Duše je soubor nehmotných informací a energií. Je z nich utvořena. Nemyslí a neprožívá. Pouze je. Pokud odejde do světla, automaticky se stává sama světlem, součástí světla a jako samotné světlo automaticky ví na základě informací, ze kterých je utvořena a které jsou její součástí. Toto je to vědomí, které lidé zaměňují za rozumové vědomí. Uvědomování si sebe sama a své existence skrze rozum a hmotu.

Ve světle není možné, aby tam existovala jakákoliv lidská myšlenka. Protože při odchodu duše do světla přestanou všechny lidské myšlenky existovat. Jsou převedeny pouze na nehmotné, ne – rozumové energie. Přestane existovat rozumové uvědomování si sebe sama skrze hmotu a rozum, já jsem.

Možná jste v této chvíli zmatení. A já se vám vůbec nedivím. Proč?

Protože toto je něco, co náš rozum nikdy nedokáže poznat a pochopit, dokud máte tělo. Rozum vždy bude upřednostňovat sám sebe. Svou vlastní existenci skrze myšlenku. Tato myšlenka, uvědomování si sebe sama skrze vjemy, vidím, slyším, cítím mu dává pocit a jistotu, že je, existuje. A neustále se ptá, co budu, čím budu, když nebudu mít tělo? Jak budu vědět, že jsem bez této myšlenky?

Na toto se mě už ptalo mnoho mrtvých, které jsem řešila. Je zajímavé, že si v jedné a té samé chvíli uvědomovali, že existují dvakrát. Jako rozum, myšlenka a zároveň jen jako energie, která ví, čím je bez rozumu. A jejich rozum nechápal, co se to děje. Vždy je úžasné sledovat, když se rozum vzdá své vlastní existence a rozhodne se pro lásku, stane se láskou. Z rozumové myšlenky se stane vím jako láska.