Jak najít toho pravého partnera.

Snad každý člověk na této zemi, který kdy žil touží po lásce. Nalézt někoho, kdo ho bude milovat takového, jaký je. Bez souzení a hodnocení. A s ním pak strávit celý život.

Ovšem, není to tak jednoduché.

Proč vlastně potkáváme z našeho pohledu stále ty nepravé?

Vše začíná již v bříšku maminky, kdy na nás má vliv její emoční rozpoložení. Její strachy, obavy, rodinné vztahy, existenční problémy, hádky, trápení, starosti, tak jako i to, že nemusí být připravena být matkou. Dítě jí brání v dosažení něčeho, po čem touží a ona se toho odmítá vzdát. Ne každá žena touží být matkou, je jí dáno být matkou. Tím mám na mysli ne porodit dítě a stát se tak automaticky matkou, ale to, že své dítě miluje, stará se a pečuje o něj, chrání ho.

Jak vždy říkám, to, že žena porodí dítě z ní automaticky nedělá matku.

Jde tedy o to, kolik lásky dostaneme od svých rodičů od samého začátku. Lásky, která by neměla být sobecká.

Co tím myslím?

Nedusit dítě svými strachy a obavami, co by se mu vše mohlo stát. Nenaplňovat si skrze dítě své sny. Neklást na něj přemrštěné požadavky a nároky. Nevydírat ho, že nesplnil a nezaslouží si lásku. Umetat mu cestičku a odstraňovat každou překážku. Učit ho samostatnosti a tomu, že každé rozhodnutí má své důsledky. Naučit ho úctě k ostatním, i když se mu ten někdo nemusí líbit. Je toho mnoho, co bych zde mohla vyjmenovat, ale to není předmětem mého povídání.

Pokud jsou základy, které dostáváme v tomto věku špatné, neseme si je a jejich důsledky sebou po celý život. Nevidíme, jací ve skutečnosti jsme, co děláme špatně a proč.

Pokud se nám v tomto věku nedostává lásky od jednoho, či druhého rodiče, snažíme se, aby nás miloval a uděláme pro to cokoliv. Splnit a naplnit jeho touhy, přání a očekávání, která na nás klade a kterými nás ve skutečnosti vydírá. Přestáváme být sami sebou a žijeme životy a sny svých rodičů jen pro to, aby nás milovali. Oni ve skutečnosti nemilují nás, ale svou vlastní představu o nás, jaké by nás chtěli mít. A tuto představu není možné splnit. Zapomínáme sami na sebe, kdo jsme, čím jsme a vzdáváme se své vlastní síly - lásky k nám samým ve prospěch rodičů, druhých. A pak celý život hledáme, kdo by nám tuto naši vlastní lásku k nám samým naplnil a vyplnil tu díru. Což není možné. Jediný, kdo nás může milovat a přijímat bez podmínek, jsme my sami.

Toužíme tedy po někom, kdo nás přijme a bude nás milovat bez výhrad, aniž bychom se museli zabývat tím, jací jsme. Co jsme ze sebe udělali oplátkou za lásku rodičů. Chceme po něm, aby nás milovat i s těmi nedostatky a negativními vlastnostmi, kterými mu ubližujeme. My ve skutečnosti hledáme světce. Jenže, ten druhý je na tom úplně stejně, jako my. Také touží po dokonalém partnerovi, který bude zase přijímat jeho.

Co s tím, když se ani jeden nechce změnit a očekává od toho druhého, že nás přijme se vším všudy a nebude mu to vadit. Že nám ten druhý může dát tu lásku, které jsme se sami, dobrovolně vzdali. Když nás bude milovat, tak se začneme mít rádi, budeme milovat sami sebe. Pro něj, kvůli němu. Ve skutečnosti chceme a ve skrytu věříme, že nás ten druhý svou láskou změní a on věří tomu samému, že nás svou láskou dokáže změnit.

My ve skutečnosti nechceme na sobě nic změnit. Chceme po tom druhém, aby nás miloval a přijímal se vším všudy, naši žárlivost, naši závislost, naši nesnášenlivost, naše výbuchy vzteku, naše podvádění, naše lhaní, obviňování, vydírání slibem, ponižování, trestání, selhání, nedostatek sebedůvěry, sebelásky, sebe hodnoty ….

Je to začarovaný kruh, z kterého ani jeden z nás neumíme vystoupit, protože si myslíme, že on, ten druhý nás má milovat takové, jací jsme. Jenže problém je v tom, že my jsme se změnili a nejsme už takoví, jakými jsme byli na samém začátku, po svém narození. Nasadili jsme si různé masky, vzdali jsme se své přirozenosti, převzali jsme různé vzorce chování, přetvařování a plnili jsme různé úlohy, jen aby nás měl někdo rád.

Položme si otázku. Proč by to měl dělat? Proč by nás měl milovat za to, že ubližujeme jak sobě, tak i jemu?

Bohužel, mnoho lidí o tom takto na začátku vztahu nepřemýšlí. Jsou zamilovaní a vše vidí růžově. Ukazují jen to pěkné, aby o druhého nepřišli. Jsou ochotni ustoupit a přehlédnout, prominout to, co se jim nelíbí. Nedokáží si určit pravidla a nastavit hranice, kam až ten druhý může zajít a kdy už ne. Co je pro oba přípustné a co ne. Pravidla společného fungování a rozdělení práce, tak jako společné či samostatné aktivity, na kterých se společně a dobrovolně dohodnou. Ne, že jeden ustoupí a sleví, aby byl klid a byl milován. Každý má právo mít občas čas a volno sám pro sebe, setkat se s přáteli, bez účasti toho druhého. Tato pravidla se pak mohou časem měnit v závislosti na nově vzniklé situaci, změně v rodině.

Všichni se od sebe navzájem učíme. Díky druhým, jejich problémům a nedostatkům se učíme poznávat sami sebe. Jen skrze ně můžeme poznat, jací doopravdy jsme. Zbabělec, tyran, diktátor, závislák, slaboch? Zda se umíme postavit sami za sebe a říci dost. Zda máme dost síly zvládnout obtíže, aniž bychom spoléhali na druhé. Zda se dokážeme toho druhého vzdát nebo ho opustit. Zda se máme rádi.

Proto nám do života přichází z našeho pohledu ti NEPRAVÍ, ale ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Jsou těmi PRAVÝMI partnery pro nás, kteří nám mají ukázat skrze své vlastní problémy a nedostatky, kde, v čem a čím si my sami ubližujeme. Pomáhají nám růst a my zase pomáháme jim.

To, že někoho milujete a přijímáte ho takového, jaký je, ještě neznamená, že s ním máte/musíte žít a že s ním máte/musíte zůstat. Někdy vám totiž nic jiného nezbývá a to, že odejdete může být v té chvíli ten největší dar lásky, který dáváte jak sami sobě, tak i tomu druhému.

Kdyby byl ten druhý naprosto dokonalý, čemu by vás naučil? Měli byste důvod se změnit?

Asi jste se domnívali, že vám zde budu psát o tom, co máte dělat pro to, abyste nalezli toho pravého. Čeho si máte všímat a na co si máte dát pozor. Ale to není možné.

Ten pravý je pouze výmysl našeho rozumu, jak on si ho představuje. Jak on si myslí, jaký by měl být a že pak budeme šťastní a spokojení.

Víte, jak to ve skutečnosti funguje?

Uvedu vám zde jeden skutečný případ ze života.

Jedna žena toužila nalézt toho pana božského, dokonalého. Nikdo jí nebyl dost dobrý, až na něj jednoho dne narazila. Z jejího pohledu byl naprosto dokonalý ve všem, co dělal. Její přání se jí splnilo. Ovšem naprosto jinak a jiným způsobem. Tento muž, aby jí toto přání mohl splnit, potřeboval sám toužit po své vlastní dokonalosti. Být dokonalým naprosto ve všem, co dělá. Nikdo nic neudělá a neudělá správně, pouze on sám. Díky této jeho vlastní touze být dokonalý stále sebe sama kontroluje, zda je to přesné, správné, dokonalé. Vynakládá obrovský tlak a úsilí jak sám na sebe, tak i na druhé. A protože oni nejsou dokonalí, dělají chyby, tak jimi opovrhuje. Tedy opovrhuje svou ženou, že není dokonalá. Stal se z něj despota a diktátor, co neuznává nic a nikoho, pouze sám sebe. Nic není dost dobré, protože to není z jeho pohledu dokonalé.