Jak vím, že existují minulé životy.

S tím, o čem jsem psala minule v článku "Řeč bezpodmínečné lásky"neoddělitelně souvisí téma minulých životů. Tedy našich minulých lidských existencí, minulých já, která mají společnou vyšší formu naší duše, tedy naše vědomí, nebo chcete-li ducha.

Jak vím, že existují minulé životy. Že zde nejsme poprvé a ani naposledy?

Tato naše minulá já, duše obalené naší rozumovou energií, rozumovou vzpomínkou sama na sebe, na prožitý život existují dál v prostoru právě díky energii rozumu. Tato energie našich životů, uvědomování si sebe sama skrze pocity, myšlenky, činy, emoce, jednání a konání, naše voleby za života, tak, jak jsme smýšleli za života, existuje dál, dál pracuje v prostoru a působí na nás teď a tady. Ten, kým jsme byli, ovlivňuje těmito energiemi toho, kým jsme teď. Skrze něj zažíváme pocity, kterým nerozumíme a není k nim důvod. Nevysvětlitelný strach z něčeho, co není reálné. Nevědomý strach z rozhodnutí, že se bude něco opakovat. Udělám stejnou chybu, jako tenkrát. Musím něčemu zabránit. Dostáváme se do podobných situací, kdy nám tam automaticky, bez naší vlastní vůle naskočí vzpomínka na to, co se stalo tenkrát, bez rozumového uvědomění si, že to je vzpomínka, minulost, která patří někomu jinému. Energie, která nás ovlivňuje teď a tady. Ovlivňuje naše myšlení a rozhodování a my si to neuvědomujeme, nevíme o tom. Myslíme si, že je to naše, že je to skutečnost, která se nám děje teď a tady. Že tyto myšlenky, emoce a pocity patří nám, mě, tomu, kým jsem teď.

Naše minulá já nás energeticky ovlivňují tak dlouho, dokud ten, kým jsme byli, se neosvobodí od toho lidského, tělesného, rozumového, co nedovolí duši se rozpomenout, čím je. Že to, co ji zde drží, je lidská, rozumová vzpomínka na to, čím si myslela a stále myslí, že je. V podstatě nás duše, společný duch a jeho energie propojí s tím, kým jsme byli. Je to pro to, abychom vyřešili minulost. Aby ten, kým jsme byli, pochopil, kým, čím ve skutečnosti je a že ten, kým byl a život, který prožil, už není, neexistuje. Už není důležitý. Pochopil, co mu ten život měl ukázat, zprostředkovat a čemu ho měl naučit, jaké zkušenosti a moudrosti z ní pramenící. Moudrosti, skrze prožité a odžité.

Jak tedy vím, mám jistotu o tom, že tu nejsme poprvé a že na nás naše minulá já mají vliv?

No, občas mne napadne, že vše kolem toho si vymýšlí můj rozum. Není to skutečné. Je to pouze jeho představa, fantazie a vysvětlení, které slouží k tomu, abych si odůvodnila to, co se děje a uchlácholila tím sebe sama. Tedy, že když najdu rozumové vysvětlení toho, co se děje skrze tuto mou fantazii o nějakém imaginárním minulém životě, dostane můj rozum odpověď, jakési rozumové placebo. Že je to vlastně únik od reality skrze, do fantazie a představy, která mi má poskytnout útěchu a vysvětlení.

Vždy, když mne toto napadne, vzápětí dostanu reálné potvrzení, že to není fantazie, ale skutečnost. A vždy mne to překvapí.

Tato potvrzení dostávám při práci, skrze práci s klienty, kdy řešíme minulé životy, které se jim otevřeli, mají na ně vliv a oni si uvědomují, že se chovají, myslí a cítí jinak, než obvikle. Nejsou sami sebou a nejsou schopni to ovládnout. Mít nad tím kontrolu. Jede si to samo, žije si to samo svým vlastním životem v nich a oni jednají v rozporu sami se sebou. Nemohou si pomoci. Je to daleko silnější, než jejich vlastní prožitek. Nechápou, proč dělají to, co dělají. Co je k tomu nutí.

Zde začíná má práce. Rozmotat, co je jejich teď a tady a co patří jejich minulému já. A zde to začíná být zajímavé.

Vždy mluvím s tím, kdo má na klienta vliv. Zde hodně záleží na tom, zda ten, kdo má na klienta vliv, je jeho minulé já, nebo cizí já, které s klientem nemá nic společného. I to se stává. Pokládám mu otázky a klient mi v tu chvíli odpovídá to, co slyší, tedy tlumočí mi myšlenky, které mu přicházejí od toho, kdo má na něj vliv. Zde je důležité oddělit jeho minulé já od cizího já a nalézt důvod, příčinu, proč ho ovládá cizí člověk, cizí minulé já. Udělat, co je potřeba v souladu s bezpodmínečnou láskou, abychom zamezili jeho vlivu na klienta teď a tady a nechat to být. Toto je také něco, co se učíme, jak to udělat, abychom neublížili jak sobě, tak klientovi i tomu cizímu člověku.

Nenařizovat, neuplatňovat svou moc, svou pravdu, své přesvědčení a názory, netrestat, nevyčítat, neponižovat, nepoučovat. Protože vše, co v té chvíli vzejde z našeho rozumu jako řešení a pravda, není bezpodmínečná láska.

NEŘEŠIT CIZÍ JÁ, NEPOMÁHAT CIZÍMU JÁ.

Jsou to jeho důvody, jeho osud, jeho karma, o které my nic nevíme, co se stalo, co ho k tomu vedlo - příčina a proč.

Na tom všem by nebylo nic neobvyklého, kdyby ....?

Klient je v tu chvíli propojen s tím, kým byl skrze svou duši, jeho duši a jedno společné vědomí. V tuto chvíli jsou jedno. Stírá se zde uvědomování si času a prostoru. Tedy klient je ve chvíli, kdy pokládám otázky tím, kým byl. Přestane si na malou chvíli uvědomovat sám sebe teď a tady. Kým je teď. Toto propojení pak působí různými způsoby.

Klient má jiný, naprosto odlišný hlas. Pokud mluvím s malým dítětem, klient v tu chvíli mluví jako malé dítě. Pokud mluvím se starým a nemocným člověkem, klient sýpe, kašle, dusí se, mluví pomalu a má stařecký hlas. Pokud řešíme někoho, kdo koktal, koktá i klient. Pokud mluvíme s někým, kdo je vyšinutý, zbláznil se, klient nedokáže zformulovat logickou myšlenku a blábolí nesmysly. Jednou jsem řešila klientovu minulost, kdy byl a žil jako básník. Na mé otázky klient odpovídal v staročeštině a v dokonalých verších. Někteří z nich jsou apatičtí, unavení, odmítají cokoliv udělat, nebo jsou hrubí, neurvalí a sprostě mi nadávají.

Nebo si naopak o sobě myslí, že ví vše nejlépe a já jim nestojím za řeč. Co si dovoluji jim něco říkat. Proč je obtěžuji hloupými otázkami. Nebo naopak mi tvrdí, že mají důležité poslání, kterým ho pověřil Bůh. Ve jménu Boha mají, musí vykonat toto a toto. Že za to budou odměněni. Dostanou se do ráje. Stanou se nesmrtelnými, věčnými. Do toho ještě zasahují různá přání, přísahy a sliby sobě, druhému, Bohu, které jsou ukotveny v tom konkrétním čase, kdy byly vysloveny a působí jako energie dál, do budoucnosti a svazují nás s těmi, kterým jsme tyto sliby dali jako někdo jiný a nedovolí nám se z nich osvobodit teď a tady.

V takových chvílích si vždy uvědomím, že toto si rozum neumí vymyslet. Neumí změnit hlas. Neumí si vymyslet koktání. Takovou moc sám nad sebou, dokázat zrealizovat představivost skrze tělo, tedy že chce a sám se tak rozhodne, nemá.

Je toho opravdu hodně, co dnešní esoterici, guruové, a ti, co si hrají na duchovní lidi, neví a neznají. Jak by mohli, když mluví pouze o tom, jak si myslí, že to je, jak by to mělo fungovat a jak to máte dělat, jak máte myslet. Skrze moudré věty, které vymyslel lidský rozum. Moudrosti se nedá naučit rozumem.

Je důležité si uvědomit, že každému je dán pouze a jenom takový stupeň poznání a takový stupeň moudrosti, kterou si sama duše naplánovala zažít, poznat a pochopit. Není možné překročit svůj vlastní stín, to, co je nám dáno zažít, poznat a pochopit.

Je naivní si myslet, že budete vše vědět a všemu rozumět. Budete to umět správně vyhodnotit a použít. A už vůbec je naivní se snažit umět vše. My můžeme rozvíjet pouze to, co je nám dáno jako naše schopnost a v tom se zdokonalovat. Je to podobné, jako kdyby špičkový mozkový chirurg chtěl být i špičkovým atletem, houslistou a fotbalistou. Může být vynikající pouze v tom, co je mu dáno.

Ano, chodí nám informace od našeho vědomí a Boha. Jenže být vyladěn pouze na tuto energii není nic jednoduchého a nedá se to naučit. Opět je to schopnost, kterou si duše naplánovala mít jako člověk. Schopnost, která je založena na tom, že víme, co je Bůh, věříme bez jakýchkoliv pochyb, že je, existuje Bůh. Ne rozumem, ale skrze prožitek.

Při přijímání informací fungujeme jen jako bezpodmínečná láska, jsme samotnou láskou, která nemá podobu, jméno, název, tělo ani rozum a nevyhodnocuje danou informaci rozumem.

Pokud tomu tak není, naše lidská mysl se napojí na všechny informace s tím spojené. Jak od bezpodmínečné lásky, tak na desítky informací - myšlenek našich minulých já, a od lidí, jak živých, tak mrtvých. A do toho nám ještě zasahuje náš lidský rozum, který má potřebu to vyhodnotit. Zda je to pravda, či není. A vy věříte, že tomu budete rozumět? Budete se umět vyznat ve všech těch energiích, co která je, co která znamená, čemu a komu patří? A budete s nimi umět zacházet? Budete vědět, kdy kterou použít, jakým způsobem?

Vím a chápu vás. Je to velice lákavá představa pro náš rozum, že bude vědět a díky tomu neudělá chybu, špatné rozhodnutí.

Jenže náš rozum už nedokáže dohlédnout všechny souvislosti s tím spojené. Že je někdy potřeba říci či udělat něco, co nám samým, či druhému v tu danou chvíli ublíží. Bude nás to bolet. Budeme vystaveni útokům zlosti, nenávisti, hněvu .... Opět je to o tom, jak jsme na tom duchovně, rozumíme, víme a umíme tyto útoky a energie zpracovat. To však neznamená, že nám v té dané chvíli neublíží. Ublíží. Ale my věříme, víme, že je to správné z pohledu a moudrosti bezpodmínečné lásky. Ne z pohledu rozumu. Že je to pro naše dobro, nebo pro dobro toho člověka.

Toto je něco, čemu vás nikdo na celém světě nemůže naučit. Že když někdo řekne toto, znamená to toto, stalo se toto. Že když cítí toto, znamená to toto, stalo se toto. Takto to totiž vyhodnocuje lidský rozum, ne bezpodmínečná láska. Na každý lidský čin a jeho myšlení, jeho rozhodnutí, je nabaleno tisíce informací o tom, proč, které jdou napříč časem do minulosti a o kterých my nemáme ponětí. To ví pouze a zase jen bezpodmínečná láska. A té se nedá naučit. Buď je naší součástí a my si ji v sobě uvědomujeme, je naší součástí, je pro nás hmatatelná, jsme jí, je nám to dáno osudem, nebo není.

Existuje pouze pár lidí na celém světě, kterým je dáno vědět o něco více, rozumět tomu a umět o něco více, než těm ostatním. Ale i oni nevědí vše a jsou si toho vědomi. Ví, že jim v pravou chvíli přijde odpověď sama, bez hledání rozumem. Tito lidé jsou vystaveni obrovské odpovědnosti za to, co dělají a říkají. Nemohou a nesmí si dovolit jednat na základě svého rozumu, emocí a myšlenek. Jsou to lidé, co mají za sebou stovky životů a tisíce zkušeností, které jim díky vlastní zkušenosti s nimi nedovolí jít a jednat proti bezpodmínečné lásce. Věří jí, že ona jim vždy řekne pravdu, bez ohledu na to, zda se líbí či nelíbí našemu rozumu. Že láska to nedělá pro to, aby nám ublížila a způsobila bolest, ale pro to, že nám chce pomoci se té bolesti postavit a vyřešit ji jednou pro vždy.

Tito lidé nemají na růžích ustláno. Že jsou v pohodě a jsou vyjmuti z lidského prožívání, nic jim nemůže ublížit.

Naopak.

Tito lidé jsou vystaveni daleko větším útokům, nástrahám, lákadlům a zkouškám, než ti ostatní. Jejich víra v Boha, v jeho lásku a moudrost, že on jediný ví, proč se to vše děje a že vše je pro naše dobro, je vystavena neustálým zkouškám. Nejsou bohatí a nevlastní majetek, ale naopak. Žijí ze dne na den. Tito lidé se cítí velice sami, protože nemají s kým by sdíleli to, co ví a umí. Svou moudrost a své zkušenosti. Není to možné. Jsou vystaveni i nepochopení, strachu a útokům od druhých a to právě díky tomu, že ví a proto s nimi nebojují. Nesoudí je, nehodnotí a nepoučují je.

No, asi jsem vám zbourala vaši představu o tom, jak budete vědět, umět a díky tomu přestanete trpět.

Bůh je láska. A pouze přes bolest můžeme poznat, co je láska a co není. Tedy opačně, bolest je láska. Láska nám skrze bolest ukazuje, kde, čím a jak si ubližujeme.