Kdo je přítel.

Co znamená slovo přítel? Co dělá z člověka přítele? Jakými vlastnostmi se vyznačuje přítel? Jaký je úkol přítele? Jakou nejvyšší oběť je potřeba přinést, abych byl nazván přítelem? Čeho se musím vzdát, abych se mohl považovat za přítele? Nebo byl druhým označen a považován za přítele?

Co o tom naspal někdo jiný:

Anděl/přítel je totiž někdo, kdo:

1. Zůstává, když všichni ostatní odejdou.

2. Dokáže si na vás udělat čas, právě když to potřebujete.

3. Věří ve vás, když vy v sebe nevěříte.

4. Stojí při vás, když jste plní bolesti či toxické energie.

5. Je nešťastný, když jste nešťastní, a šťastný, když jste šťastní.

Skutečného Přítele rozlišíte, až když slunce zajde za temné mraky. Kdy se od vás kdekdo odpojí. Kdy jste kdekomu na obtíž. Právě tehdy Anděl/Přítel vynikne. On totiž začne SDÍLET.

Sdílení znamená uchopit kus balvanu, který ztěžka nesete. Ano, pro něj se život stane o něco těžším, ale vám o dost ulehčí. Ten balvan začnete nést spolu.

Jsou to jen krásná slova pro náš rozum, která pracují pouze skrze jeden směr a jeden pohled na celou věc. Tedy skrze to, co od toho přítele my očekáváme.

Tak si to teď pěkně rozebereme.

Zůstává, když všichni ostatní odejdou. Krásná věta pro náš rozum, pod kterou se skrývá mnoho věcí v podobě očekávání a splňování našich požadavků na přítele. Co to ale ve skutečnosti znamená? Že s námi bude celé hodiny sedět. Bude nám dělat společnost, abychom nebyli sami? Bude nám každých pět minut volat a ptát se nás, jak nám je? Bude za nás řešit naše problémy? Bude trpělivě naslouchat našim steskům? Bude se námi zabývat? Bude nás omlouvat? Co to tedy znamená, že zůstane? Jak, jakým způsobem s námi zůstane?

Dokáže si na vás udělat čas, právě když vy to potřebujete. Co to znamená? Že nehledí sám na sebe. A když ano, tak to není přítel? Upřednostní vás před sebou samým. Co to ve skutečnosti znamená? Že se vykašle na svou rodinu, dítě, práci jen pro to, že vy ho potřebujete? Aby se mohl honosit tím slovem, kterým ho nazvete, přítelem? Jak hřejivé je toto slovo pro naše ego, že?

Věří ve vás, když vy v sebe nevěříte. Opět, co to znamená? Věří čemu? Věří komu? Věří v co? Ve váš sen? Že to dáte, že to zvládnete? A to věří se projevuje jak? Že vás povzbuzuje? Opět mnoho a mnoho proměnných. Čemu ve vás má věřit? Zkuste si na to odpovědět sami. Co tím máte na mysli. Opět jsou to pouze vzletná, ale prázdná slova, ze kterými není nic konkrétního. Jen čekání na něco neurčitého a očekávání něčeho, nějakého zázraku bez vlastní snahy to změnit. Bez vlastního rozhodnutí to zkusit a udělat to jinak? Krok vpřed? A v to má věřit, když vy sami tomu nevěříte, a proto nejste schopni se pohnout? Nevíte, co doopravdy chcete a proč to chcete? To chcete po příteli nemožnou věc. Věřit něčemu, co ve vaší hlavě a uvnitř vás není, neexistuje. Ovšem, pro náš rozum a ego to zní vznešeně.

Stojí při vás, když jste plni bolesti či toxické energie. Opět, co to znamená, stojí při vás? Jakým způsobem při vás stojí? Drží vás záruku? Lituje vás? Vymlouvá vám to? Slibuje, že to bude lepší? Podporuje vás ve vaší bolesti a vaší pravdě? Přitakává? Nebo co to tedy znamená, že při vás stojí? Jak, jakým způsobem při vás stojí? Je to naprosto nesmyslná věta, pod kterou si můžete představit naprosto cokoliv, nikoliv však nic konkrétního, čím by při vás mohl stát. Svým postojem k celé situaci? Postojem k vám? Jakým? Že vám dá za pravdu? Že vás tím zbaví bolesti? Tím svým postojem? Že vás podpoří v té bolesti? Že vám jí tím zmírní? Bude menší? Opět, je to pouze naše očekávání, že když u toho bude někdo druhý, nebudu sám, bude to snazší. Nebude. On není vy a vy nejste on. Slovo stojí při vás je ve skutečnosti závazek a ne svobodné rozhodnutí druhého. My po něm chceme, aby při nás stál za každou cenu, i kdyby mu to mělo ublížit.

Je nešťastný, když jste nešťastní a šťastný, když jste šťastní. Co to tedy znamená? Mé štěstí či neštěstí jako přítele je závislé na štěstí či neštěstí druhého? Pro koho to tedy ve skutečnosti ten přítel dělá? Pro vás, nebo pro sebe? Koho tedy doopravdy uspokojuje? Vás, nebo sebe? Aby vám bylo líp, nebo aby on se díky vám cítil lépe, šťastný a potřebný? Toto není přítel. Toto se nazývá sebeobětování se či samaritánství. Proč by měl být přítel nešťastný a trpět jen kvůli tomu, že vy jste nešťastný? Proč? To je jeho povinnost? Ne, není. Je to pouze jeho vlastní rozhodnutí, zda chce být kvůli vám nešťastný. Zda své vlastní štěstí staví na vašem štěstí. Díky tomuto převrácenému pohledu, který nám nutí opět naše vlastní ego nedokážeme včas odejít. Přeci nemůžeme být šťastní, nemáme právo a nárok být šťastní, když je druhý nešťastný. A tak se do toho necháme vtáhnout, až už je pozdě a my nedokážeme říci už dost. A místo jednoho jsou zde nešťastní dva. Jeden, co chce zachránit, zbavit se bolesti a být šťastný a druhý, který se snaží zachránit, zbavit ho bolesti a udělat ho šťastným. Má to jeden háček. Ten druhý se z toho časem oklepe a zapomene. Bude zase nešťastný z úplně jiného důvodu. A my ho opět budeme zachraňovat, abychom se cítili lépe. Své vlastní štěstí jsme postavili na cizím štěstí. Tedy na základech, které nejsou pevné a stabilní. Které se kdykoliv mohou znovu a znovu rozpadnout.

Čím je tedy pro nás ten přítel, o kterém se píše? No, když se na to podíváme z různých úhlů pohledu a položíme si tyto otázky, už to není tak vznešené, jak to je napsáno. Toto celé vypadá, že přítel zastává roli imaginární berle, o kterou se opíráme. Musí nás skrze tyto všechny věci podpírat, jinak to není přítel.

Ano, občas potřebujeme někoho, kdo nás podrží, obejme a dodá nám kuráž, ale není to jeho povinnost. Ne, že si z něj uděláme berlu a veškerou odpovědnost za to, co dělám a jak myslím, jak se cítím hodím na něj. On nás může pouze vyslechnout. Ale sílu k rozhodnutí nám dát nemůže. Nemůže ji z nás vydolovat, nemůže se o ní s námi rozdělit. A víte proč? On neví, co se ve vás odehrává. Jaké myšlenky a na co tam máte. Jaké emoce, bolest a strachy. Jaké vzpomínky a na co.

Položte si jednu otázku.

Jste toto vše ochotni udělat pro druhého? Kdykoliv? Být nešťastní kvůli druhému, že on je nešťastný a já to musím s ním sdílet, cítit se jako on a čekat, že až on bude šťastný, budu šťastný i já? Být druhému vydán napospas jen kvůli těm krásným slovům a představám našeho rozumu a ega? Vzdát se svého vlastního života jen kvůli tomu, aby byl druhý šťastný?

Co ve skutečnosti znamená slovo přítel? Jaký tedy má být přítel? Je jeho povinností trpět, když trpíme my sami? Jeho povinností je nás zachránit, zbavit bolesti a učinit nás šťastnými?

Přítel je někdo, kdo nás velice dobře zná. Ví o nás vše. Nemáme před ním žádné tajnosti. Zná naše slabosti, záporné vlastnosti, touhy i to, za co se my sami stydíme. Zná naše myšlenky, tedy ví, jakým způsobem myslíme. Na čem lpíme a co je pro nás důležité. Můžeme mu říci naprosto vše, aniž bychom se báli, že nás odsoudí, zesměšní, poníží, nebo se nám vysměje. Přítel k nám může mít citovou vazbu, ovšem, když nám má pomoci, nesmí mu tato citová vazba a emoce zakalit úsudek. Nesmí být hnán pocity viny, touhou zachránit, egem, že je to jeho úkol, jeho povinnost. Nesmí své vlastní štěstí a spokojenost stavět na štěstí a spokojenosti druhého. Nepřiběhne jako pejsek, kdykoliv vy zapískáte.

Aby mohl plnit správně úlohu přítele, pro kterou se sám rozhodl, aniž by mu to ublížilo, je potřeba, aby byl vůči vám v neutrální poloze. Ví, jak vám je, ale neprožívá to s vámi. Díky tomu je v rovnováze a dává vám díky lásce v sobě přesně to, co potřebujete. Tato láska není emoční, ale bezpodmínečná.

Přítel dělá i nepopulární věci. Říká nám pravdu, která se nám nelíbí. Řekne NE, když to tak cítí. Odejde, nebo nepomůže, když ví, že je to pro naše dobro. On nás může chápat, ale to neznamená, že se tím nechá strhnout a bude to s námi prožívat. Přítel má být vždy nad věcí, nebýt do toho vtažen emocionálně, a ne rozhodovat se skrze emoce a soucit. Ne skrze emoční vazbu. To neznamená, že je necitelný a chladný. Jen se na vše dívá jinak, z jiného úhlu pohledu. 

Má právo říci ne. Teď ne, aniž by cítil vinu za to, že vás odmítl. A vy nemáte právo ho za to vinit a soudit.

Přítel může být pro nás v tu chvíli i nepřítelem, kterého nemáme v tu chvíli rádi, protože se nám nelíbí, co dělá a co říká. Jak se rozhodl. Přítel vám nebude lhát. Nebude vám malovat svět na růžovo. Naopak. Řekne vám, jak to je. Pravdu. Ne, aby vám ublížil, ale naopak, z lásky k vám. Že si za to můžete sami. A pak vám pomůže najít to, co nejste schopni vidět, to, co odmítáte vidět a vědět. Nesoudí vás, ale také vám to neulehčí.

A víte proč? Protože on za vás to břemeno nést nemůže. Ani jeho část. On má své vlastní břemeno, stejně jako vy. Proč by měl vláčet ještě to vaše? Aby vám ulehčil? A kdo ulehčí jemu? Tím by vás zbavil vaší vlastní odpovědnosti za to, co děláte a proč to děláte. Nechal by se vámi postupně stáhnout ke dnu. Ještě jednou pomohu a ještě jednou ... Kam až? To není skutečný přítel.

Ono to vše, co je v článku napsáno, vypadá tak pěkně. Takto si představuje přítele pouze náš rozum. Že Anděl/Přítel s vámi JEDNO JEST. Je propojený, kompatibilní, vaše energie je jeho a jeho vaše.

Není a nikdy nebude. Nejste jedno. Nejste propojeni, nejste kompatibilní a jeho energie není vaše a vaše zase jeho. 

Každý jste samostatná lidská bytost, která odpovídá sama za sebe. Za své jednání, konání a rozhodování. A ne, že se necháte vysát a vycucat energií druhého. Že do sebe necháte napumpovat jeho energie, aby jemu se ulevilo. Rozdělíte se s ním o svou životní sílu. Toto není láska, ale představa ega o lásce. Už jste někdy takovému člověku pomáhali? A co se doopravdy stalo? Co to s vámi udělalo? Jak jste dopadli?

Jak praví jedno přísloví: Můžete žíznivého koně dovést k pramenu, ale napít ho nedonutíte, pokud se pro to nerozhodne sám. Napít se musí sám. Toto je úkol přítele. Ukázat vám, kde máte hledat pramen, odpovědi na to, co se vám stalo. Co s tím uděláte, zda se napijete, není na příteli, ale pouze na vás. A i toto přítel chápe a ctí. Ctí vaše rozhodnutí, ať je jakékoliv. A ne, že bude za vás strkat hlavu do vody a pít vodu za vás, abyste neměli žízeň. Mohl by se velice rychle utopit. Dobře si tedy rozmyslete, komu pomáháte a proč. Jaký skutečný motiv vás vede.

POZOR na to slovo NIKDY a NAVŽDY. Nikdy tě neopustím. Navždy zůstanu s tebou. Víte, co tato slova udělají v prostoru napříč časem? S vaším budoucím já? Není správné a už vůbec ne pro nás dobré si ze všeho vybírat jen to pěkné. Myslet si, že ten druhý se pro nás obětuje do roztrhání těla a že to z něj dělá skutečného přítele. Když to neudělá, není to přítel.