Metrix

A máme tu další slovo, které vymyslel člověk.

Slovo pro naši mysl, které má znamenat, že žijeme v iluzi, v zajetí našeho rozumu a vše, co nám náš rozum ukazuje, není skutečné. Že jsme někým, něčím ovládáni a nevíme o tom. Nějakou super inteligentní bytostí, která nás ovládá, určuje pravidla hry, života a my jsme jí vydáni napospas. Bytost, která touží pouze po moci a majetku. Mít a vlastnit vše. Bytost, která rozhoduje naprosto o všem, co se zde na Zemi stane. A my jsme jejími loutkami v této hře.

Pokud se na to, co se zde na Zemi děje, budeme dívat jako člověk a budeme tomu chtít rozumět, pak toto slovo METRIX bude pro nás tím nejjednodušším vysvětlením. Náš rozum tomu chce porozumět v domnění, že když bude vědět, bude tomu rozumět, tak bude také vědět, jak se z tohoto METRIXU dostat, vysvobodit.

Je to opět další iluze našeho rozumu o tom, jak on si myslí, že to je.

Proč?

Protože náš rozum umí pracovat pouze s hmotou. S tím, co zná. S pojmy a názvy pro něco. Když to má název, automaticky to pro náš rozum začne existovat. Dokáže si to představit, dát tomu myšlenkovou formu.

Teď malinko odbočím.

Už jen samotné slovo myšlenka začne okamžitě existovat, pokud ho vyslovíme, uvědomíme si ho rozumem. Ale ve skutečnosti je myšlenka jen souhrn nehmotných informací v prostoru, které náš rozum přetlumočí skrze naučená slova pro vše, co zná, s čím se kdy setkal a sestaví je do věty tak, aby jim on sám rozuměl. Tato myšlenka je utvořená a sestavená ze slov pro jednotlivé nehmotné informace na základě rozumu, naučeného, co si on myslí, že to je. Rozum těmto nehmotným informacím přiřadí podobu a sestaví je dle naučeného mechanismu do věty. V tu samou chvíli pro nás začne tato věta existovat. Uvědomujeme si, že myslíme, máme myšlenky. Tvoříme rozumové věty, složené ze všeho, co k nám z prostoru přichází v nehmotné formě a my to nahrazujeme rozumem vytvořenými slovy pro to něco, co není a co jsme opět rozumem nazvali myšlenka. To něco nehmotné začne mít okamžitě formu, a to právě skrze název, slovo. Díky slovu to začne pro náš rozum existovat. Náš rozum si to na základě slova dokáže představit. Spojí si ho s tím, co zná, o čem ví, že to je, existuje. Má pro to slovo, název. Ovšem, stále je to jen slovo, které ve skutečnosti nemá hmotný základ. Nelze si na to slovo, na tu myšlenku sáhnout. Naše myšlenka ve skutečnosti existuje v prostoru jen jako energie slov, představa, obraz a odraz hmotného.

Tím jsem vám chtěla vysvětlit, jak funguje lidský rozum.

A na tomto základě funguje i toto slovo METRIX. Je složeno ze všech lidských, rozumových představ a myšlenek - nehmotných slov pro nehmotné informace. Představ našeho rozumu o tom, co to je. Na základě rozumových slov to pro náš rozum začne existovat, začne to být skutečné.

Náš lidský rozum nedokáže pracovat jen s nehmotnou informací. Je v ní totiž mnoho a mnoho informací najednou, pro které náš rozum nemá, nezná slova. Natož aby se v nich vyznal a dal jim rozumový řád, posloupnost. Vždy jí potřebuje dát hmotný základ v podobě jednoho slova. Ovšem, samotné slovo, kterým náš rozum nahradí to, pro co nezná, nemá slova, je okleštěné o tyto další informace, které jsou důležité. Toto jedno slovo, které náš rozum vybere, má pro něj jen jeden konkrétní význam a obsah. Tím nám, našemu rozumu uniká to ostatní, co v té jedné nehmotné informaci existovalo.

Existuje tedy METRIX?

Ano i ne. Jak se to vezme.

Jde o to, jak se na něj budeme dívat. Buď ho budeme považovat za něco hmotného, slovo, kterému náš rozum rozumí tak, že je zde někdo, kdo nás ovládá, nebo se na toto slovo podíváme naprosto jinak.

Jako na určitý řád energií, které se neřídí lidským rozumem, jak on si myslí, že to je, ale pracuje na základě toho, co my lidé vytváříme svými myšlenkami, slovy, emocemi, touhami, jednáním a konáním. Vše, co jako člověk vyváříme, existuje v prostoru jen jako energie, informace. Informace se stejným nábojem, stejně smýšlejících lidí se spojí dohromady. Ty pak naráží na energie a informace, která mají jiný náboj, patří jiné skupince lidí.

Zde pak sehraje důležitou roli i rozum jednotlivce, který si myslí, věří, jak vše ví a všemu rozumí. A chce svou pravdu a vůli o této pravdě vnutit druhým. Jak to má být. Jací máme být. Jak se máme chovat. Jak máme myslet a proč. Co smíme a co ne.

A toto vše, naše rozumové myšlenky a představy v nehmotné formě, jen jako energie, informace posílené a zesílené skrze energii lidských emocí na sebe naráží, odporují si, spojují se, rozdělují se, přeskupují se a v tomto novém složení se vrací zpět ke všem lidem už v naprosto jiné podobě a s jiným nábojem. Každý člověk dostane zpět přesně to, co on sám ve skutečnosti vytvořil. Ne to, co si myslel rozum, že dělá a proč, ale skutečnou energii s pravdivým motivem, nábojem - pravdou, kterou náš rozum není schopen vidět.

Jediným, kdo tuto představu o METRIXU vytváří a tím ji zhmotňuje, na základě vzniklé myšlenky o něm, je náš vlastní rozum. Rozum každého jednotlivce. Náš vlastní rozum vytváří skrze myšlenky tyto neviditelné provázky z energií a náš vlastní rozum nás na nich vodí jako své loutky. Jednou tak, po druhé naopak.

Náš vlastní rozum si myslí, že když bude vědět a všemu rozumět, tak tomuto řádu, který se neřídí tím, co on chce, jak on to chce, jak on si myslí, že to je, unikne. A tak stále vytváří nové a nové nitky ze svých myšlenek a představ, ve kterých je chycen jako v nějaké pavučině a snaží se z nich dostat a sám před sebou uniknout. Díky tomu vytváří další a další vlákna. Energie, které se k němu vrací a jemu se to nelíbí. Náš rozum není schopen pochopit, že to on sám je tím MERTIXEM.

Ne žádná bytost, která nás ovládá, ale on sám. Je to až bizardní, co náš lidský rozum dokáže. Jak sám sebe vidí. Jak sám o sobě uvažuje. Za co se považuje.

Rozum je pouze nástroj, program v mozku pro hledání a vyhodnocování, aby naše hmotná těla mohla v tomto hmotném světě fungovat a žít. Rozum není bytost, není člověk. Rozum nežije, není živý. Bohužel, on takto sám o sobě začal smýšlet, že je živý a udělá vše pro to, aby tomu tak zůstalo. Nevzdá se této představy sám o sobě. Jsem. Uvědomuji si, že jsem skrze myšlenku, že jsem. A když jsem, znamená to, že jsem živý.

Bohužel, tímto sám sebe náš rozum povýšil na existující bytost a převzal kontrolu nad námi samými. To on ví vše nejlépe. Vždyť má a zná pro vše název, slovo. Vše chce mít pod kontrolou. Vše chce mít promyšlené do posledního detailu, aby byl připraven. Aby ho nic nezaskočilo. Aby si věděl rady. A tak hledá a pátrá v prostoru, co by se asi tak mohlo stát, na základě toho, co už se stalo, aby na to byl připraven. Náš rozum nechápe, že k tomu, co se stane, nemá přístup. Zatím to existuje v prostoru jen jako jeho myšlenková energie, která se odrazí od ostatních energií a vrátí se k němu zpět, a kterou on může poznat a vyhodnotit až po té, až se vrátí zpět.

Přestaňte lpět na naučeném. Na té takzvané paměti. Že to, čím jsme, z nás dělá rozum a vše, co v něm máme uloženo. Ono to ve skutečnosti tak není. Žádná paměť, centrum paměti v mozku není. Kam by se to vše vešlo? Jak?

Naše takzvaná paměť je ve skutečnosti naše duše. Naše duše je z těchto informací složena. To ona ví a zná, má ke všemu přístup. Vše existuje v prostoru kolem nás v nehmotné formě. Náš mozek je prodloužená, neviditelná anténa, utvořená z naší duše. Přijímač i vysílač v jednom, který se na to vše automaticky napojuje právě skrze duši, stejně, jako když vylaďujete rádio na určitou frekvenci. Tyto energie pak náš mozek opět skrze a pomocí naší duše převede na obrazy a slova, která si spojí a poskládá pomocí mechanismu rozumu, který je opět uložen v duši, do ucelené formy, věty a myšlenky. Jak vidíte, bez duše bychom nebyli schopni myslet a uvědomovat si sebe sama. To ona z nás dělá to, čím jsme. Živé, myslící bytosti. To ona nám vše, co vidíme, slyšíme a cítíme, překládá pomocí nástroje, mechanismu rozumu. Bez ní bychom byli jen kus masa. Náš mozek by byl jen hmota, výplní hlavy. Náš rozum pracuje a vyhodnocuje na stejném principu, jako náš počítač. Vše, co, kdy a jak, jakým způsobem to bude vyhodnoceno, jak bude pracovat náš rozum, je uloženo v naší duši. V tom neviditelném, co není možné rozumem kontrolovat a ovládat. Tento mechanismus je podřízen samotné duši.

Jde tedy o to, že vše, co vidíte, čtete, slyšíte a cítíte, se buď ukládá do duše, nebo do prostoru ve formě neviditelné informace. Miliony zbytečných informací, které patří vám, nebo ostatním. A pak stačí něco zaslechnout, větu, slovo a už to běží. Tato energie projde mozkem a automaticky se propojí s duší a ta začne hledat v prostoru. Napojí se na vše, na veškeré informace, které s tématem souvisí. Jak na pravdu, tak na nepravdu a ze všech těchto informací pak sestaví pomocí mechanismu rozumu jednoduchou a okleštěnou větu, odpověď. My pak jako člověk si myslíme, jak myslíme a všemu rozumíme. A ještě si na tom, že víme, zakládáme svou hodnotu. Uvědomte si, že jsou to vše naprosto zbytečné informace, které k ničemu nepotřebujeme. Nepotřebujeme ukazovat druhým, že víme. Jak jsme dobří, že víme. Tím vím uspokojujeme své vlastní chtění a svou vlastní důležitost.

Pokud máme něco vědět, protože je to pro nás důležité v té určité chvíli, pro naše rozhodnutí, pro náš život, duše nás s tím propojí sama. Ne, že my chceme, ale pro to, že je to potřeba. Ona ví, co je potřeba a co není. To, že my chceme, dělá pouze jedno. Vystřeluje naši duši do všech stran. Pak se nedivme, že jsme zahlceni mnoha a mnoha myšlenkami, emocemi a informacemi. Přeskakujeme od jedné k druhé a vlastně se v tom všem nemůžeme vyznat. Co je naše a co není. Co patří nám a co jiným.

Jsme utvořeni z více energií a více vrstev. Z hmoty, hmotného těla, které je protkáno, prostoupeno energií duše. Naše duše je naprosto ve všem, z čeho je naše tělo utvořeno. Díky tomuto, duši a informacím v ní uložených, ví každá buňka, co má dělat.

Pak zde máme neviditelné energie emocí, které nazýváme emočním tělem a které jsou závislé opět na mozku, mechanismu rozumu a paměti duše. Tyto energie, emoce, jsou uloženy jako vzpomínky v naší duši na určité situace. Pokud nastane podobná situace, kterou jsme již zažili, duše nám ji, tuto vzpomínku, emoci zprostředkuje skrze mozek a tělo.

A poslední energií, která v nás pracuje, je energie myšlenek, které jsme dali název mentální tělo. Tedy vyhodnocování toho, co nám naše duše zprostředkovává, a to skrze rozumové nástroje, rozumový mechanismus. Tento náš rozumový mechanismus, jak, jakým způsobem bude pracovat a s čím, k jakým informacím bude mít přístup a jak tyto informace bude umět zpracovat a seřadit, si opět naplánovala duše sama.

Jak vidíte, vše je to o duši a ne o rozumu. Bez duše by nebyl rozum. Bez duše by nebyl ten, kdo by si uvědomoval sám sebe, že je, existuje.

Tím se vracíme na samý začátek. Nikdo nás nemůže ovládat, pokud mu to my sami nedovolíme, nebo to není součástí plánu naší duše.

Každý člověk na této zemi plní a naplňuje svůj karmický úkol a plán duše. Jak vůči sobě, tak vůči druhým. Naplňuje svůj vlastní osud a tím napomáhá naplnit osudy i těch ostatních. Zde není a neexistuje rozumové proč. Je to něco, k čemu náš rozum nemá přístup. Protože životy všech lidí jsou navzájem provázány a propleteny napříč časem skrze neviditelné energie, které zná a rozumí jim pouze naše duše. Pouze ona dokáže přečíst všechny tyto informace najednou, během jedné setiny vteřiny a porozumět jim. Proč, kdy a jak. Náš lidský rozum toto neumí. Jeho mechanismus a způsob zpracování neviditelných informací v prostru, kterých jsou miliony bez ohledu na čas, veličinu rozumu, který čas potřebuje k tomu, aby to vše chronologicky srovnal, vyznal se v tom, je velice omezen a okleštěn. Je to potřeba. Tím nás sama duše chrání před přetížením našeho mozku a rozumu, který by se pod tíhou tolika informací, které by neuměl pospojovat, sám vypnul. Tak nějak by energeticky shořel.

I toto se stává. Těmto lidem se na základě přetížení vypne vyhodnocovací nástroj rozumu a oni nejsou schopni vytvořit jakoukoliv myšlenku. Natož si uvědomovat sami sebe. Nebo naopak, všechny ty informace k nám přicházejí najednou, náš mozek je jimi přímo bombardován bez ladu a skladu a náš mechanismus rozumu se v nich nevyzná. Jen opakuje to, co je schopen zachytit a vyhodnotit, aniž by si uvědomoval, co to je, s čím, s kým to souvisí a proč to k němu přichází. Uniká mu jakýkoliv smysl těchto informací. My tyto lidi pak nazýváme blázny. Jsou chyceni v bludech svého rozumu. A to vše jen pro to, že na jejich vlastní popud, chtít vědět, znát a rozumět, je jejich duše vyslána v jeden a ten samý okamžik do všech stran a je rozprostřena najednou na mnoha místech v prostoru.

Vše, co se zde na zemi děje, má svůj řád, svůj důvod, příčinu a účel, kterému nás lidský rozum nerozumí. I ten největší padouch zde plní a naplňuje tento řád. Jak se říká: jednou dole, jednou nahoře. Jednou bohatý, jednou chudý. Jednou zdravý, jednou nemocný. Je to něco, čím si projde každý. Jen si to bohužel jako člověk nepamatuje. Že byl úplně stejným člověkem, kterého dnes, teď a tady odsuzuje za to, co dělá. Každý z těch zlých, mocných, chamtivých a bezcitných lidí jednou zemře. A pak se opět narodí na opačné straně, a ten, koho utiskoval, ho vystřídá, zaujme jeho místo. I on bude veden svým rozumem a jeho touhami po moci, majetku, slávě a nesmrtelnosti. Oba dva dostanou dar, prožít a zažít, jaké to je, být obojím. Jaké to je, když nás ovládá pouze a jenom náš rozum. Jeho touhy, strachy a různá přesvědčení, která nás nutí dělat zlé a kruté věci.

Pouze díky těmto zkušenostem se z nás stávají milující bytosti, které ví, protože to zažili. Pokud sami nezažijete, jaké to je, mít hlad, jak chcete vědět, jak je tomu druhému, co má hlad? Ono vše souvisí se vším. Jen skrze vlastní zkušenost a prožitek můžete chápat a vědět, jak je tomu druhému. Jen a pouze tato vaše vlastní zkušenost s tím, jaké to je, být na obou stranách, vám v budoucnu nedovolí udělat, zopakovat to samé.

V tuto chvíli určitě namítnete, co je mi po tom. Já si to nepamatuji. Teď je teď a já trpím, strádám a mám strach jak o sebe, tak o své blízké. Naprosto vás chápu a rozumím vám. Zde to, co jsem napsala, vám nepomůže změnit svůj osud. Ono se to pěkně říká, přijmi ho, smiř se s ním. Ale jak, když náš vlastní rozum toho není schopen? Přijmout situaci v té chvíli, tak, jak je. To už vám nikdo neporadí.

Jak se z tohoto lze dostat?

Začít o tom přemýšlet. Kdo ve mně mi radí, co mám udělat a proč. Mám strach? Proč? Čeho se bojím? Je k tomu důvod? Co se mi právě teď děje. Jsem teď, v tuto chvíli ohrožen? Nebo si jen představuji, co se mi stane? A stane se to? Opravdu? Nebo si to jen myslím. Vytvářím teorie o tom, co se stane a jak to bude, jaké to bude. A už dopředu se bojím, jak mi bude a jak budu trpět. Toto je totiž největší past, do které nás náš vlastní rozum dostává. Chce předejít něčemu, co si myslí, že bude a co ještě není. STRACH našeho rozumu z něčeho, co není, co se ještě nestalo. STRACH, že o něco přijdu. Je těžké usměrnit a zpacifikovat svůj vlastní rozum. Uvědomit si, že on vlastně neví, co bude, co se stane. On si to jen myslí.

To jeho věčné CO KDYŽ, ALE, MOŽNÁ, SNAD .....

A pokud ho přestanete poslouchat, začne vám říkat, ale ty tomu musíš předejít. Musíš být na to připraven. Musíš udělat vše pro to, aby se to nestalo. Musíš tomu předejít. Musíš tomu zabránit. A opět nás chytí do své sítě. Do těch neviditelných provázků z našich myšlenek, které nás nutí udělat něco, co ovlivní i životy druhých, aniž by o tom měli tušení. Aniž by vás o to požádali.

Takže?

Žádný METRIX, bytost, která nás ovládá, ale náš vlastní rozum a jeho STRACH je tím skutečným METRIXEM.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde