Minulé životy

Dnes vám povím příběh, který se mi stal a který vám objasní, že to, co je vám ezo obcí překládáno a vysvětlováno o spřízněných duších, není vždy pravda. Jakou funkci plní. Že jste si souzeni. Že vás mají učinit úplnými a šťastnými.

Stalo se to o vánocích. Sešli jsme se, já jako hospodská a mí stálí štamgasti u mě, v malé hospůdce. Udělali jsme si soukromou vánoční oslavu. Přišel s nimi jejich kamarád, který pracoval v blízkém kamenolomu jako většina z nich. Mladý muž, kterého jsem viděla poprvé. Na první pohled to byl normální, obyčejný muž, který mi naprosto nic neříkal. Prostě a jenom další člověk, nic víc. Jediné, co mě na něm zaujalo, byl jeho hlas, který byl velice příjemný na poslech. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak mě vyzval k tanci. V momentě, kdy se mne dotkl, jsem pocítila něco velice známého. Něco, co se nedalo rozumově uchopit ani pochopit. Že ho znám. Znám tuto energii. Dávná vzpomínka na ni. Měla jsem pocit, že mě tato energie chrání. Bylo to, jako by mě někdo zabalil do hřejivé deky z lásky. Pocit bezpečí a domova. Nebylo v tom nic sexuálního, erotického, ani žádné myšlenky. Jen dávná, ne-vědomá a ne-uchopitelná vzpomínka. Život, který se rozezvučel napříč prostorem a časem a připomněl se skrze tento dotyk v podobě pocitu, že ho znám a který jsem nechápala.

Uvědomovala jsem si dvě naprosto odlišné verze toho samého člověka. Minulá a současná. Byl jiný a přes to jsem v té chvíli z něj vnímala a cítila toho minulého. Jeho energii, vůni, jeho lásku. Něco, co nedokážete rozumově uchopit. Je, existuje a zároveň není. Víte, cítíte, že je, stojí vedle vás a zároveň je hodně daleko. Chcete se ho dotknout, toužíte, aby se vás dotknul, cítili jeho dotek, ale je to jako fata morgána, která vám uniká mezi prsty.

Od té doby se za mnou občas večer zastavil a my si povídali o životě. On vyprávěl o sobě a já o mě. Postupně chodil častěji a častěji. Dávná minulost, vzpomínka se probudila k životu a on se do mě opět zamiloval? Nebo to byla pouze iluze? Kdo ví. Začali jsme zažívat a prožívat ty samé krásné pocity, které jsme kdysi prožili, ale každý po svém. Pro mne to bylo jako echo, ozvěna, která k vám přichází z velké dálky. Vůbec se to neodehrávalo na tělesné a rozumové úrovni. Bylo to krásné, ale ne skutečné.

Věděla jsem, že takto ho ve mě a skrze mě vnímá žena, kterou jsem byla. Ale zkuste umanuté ženě, chycené v prostoru a čase, ve vzpomínkách vysvětlit, že toto není ten samý muž, kterého znala. Její nenaplněné pocity, touhy, myšlenky a vzpomínky byly tak silné, že ovlivňovaly i mne samotnou.

A protože jsem člověk, který má potřebu tomu, co se děje porozumět, začala jsem hledat, odkud ho znám a důvod našeho setkání teď a tady. Co jsme prožili? Jak jsme žili? Kým jsem byla já? Opravdu jsme prožili šťastný život? Nebo ne? Jak to s námi dopadlo? Proč se objevil v mém životě? Co po mě osud a duše chce?

Ještě je potřeba říci, že teď a tady byl tento muž ženatý s ženou, která si ho sama vybrala a tak nějak ho naháněla, až ho uhnala. Byla materiálně a finančně zajištěna od rodičů. Je zajímavé, že o ní skoro nemluvil. A pokud ano, z jeho hlasu bylo slyšet pohrdání, styděl se za ni, za sebe a litoval, že si ji vzal. Byla naprostým opakem mě samé. Já štíhlá, malá prsa, ona tlustá s obrovskými prsy. Uvědomoval si, že je nešťastný, že nikdy tu ženu skutečně nemiloval. Ovšem neměl sílu na to, aby ji opustil.

Začala jsem hledat a objevili se mi naše dva společné životy.

První život se odehrál hodně nazad v Irsku. On byl z bohaté šlechtické rodiny a já pocházela z velice chudých poměrů. Zamilovali jsme se do sebe. Scházeli jsme se potají daleko od vesnice, u malého kamenného kostelíka, aby o tom jeho rodina ani nikdo z vesnice nevěděl. Jeho rodina mu dohodla sňatek s dcerou bohatého statkáře. Tak to tenkrát chodilo. Kdyby se to jeho rodina dozvěděla, hrozilo mu totiž vydědění. Bohužel náš tajný románek se neobešel bez následků. Byla jsem těhotná a toto už nešlo utajit. Časem by se lidé začali ptát. Kdo je otcem? Kdo ví, co se mu tenkrát honilo hlavou.

Jednoho večera, když jsme se opět setkali, jsem zpětně uviděla, jak mě drží pod vodou v malém jezírku, které se nacházelo za kostelíkem. Když mě ráno našli, mysleli si, že jsem se sama utopila z nešťastné lásky, ze studu, výčitek a hanby, která by mě jako svobodnou matku čekala. Poběhlice, co má pancharta. Skončila jsem v neoznačeném hrobě mimo svěcenou půdu. Můj milovaný se asi za měsíc oženil se statkářovou dcerou. Ještě jsem viděla, že celý svůj život až do konce chodil k mému hrobu a žádal mě za odpuštění. Litoval, že byl zbabělý a že mě nikdy nepřestal milovat.

Zajímavé na tom je i to, že ta statkářova dcera byla/je v tomto životě opět jeho žena.

Druhý život, který jsem uviděla spadal do doby, kdy se v Americe stavěly železné mosty. Byli jsme manželé a měli dvě děti. Žili jsme v malé kolonii, přízemních dřevěných domcích, postavených pro dělníky, které byly nalepeny jeden na druhém. On pracoval ve výškách na mostech a já se starala o domácnost a rodinu. Nebyli jsme nikterak bohatí, ale stačilo to na to, abychom měli střechu nad hlavou a co do úst. Tentokrát jsem sebe i jeho viděla naprosto zřetelně. Já jsem byla opět štíhlá s dlouhými černými vlasy. On snědý, opálený a ošlehaný větrem. Rozhalená košile s vyhrnutými rukávy, zastrčená do pumpek se šlemy. Na hlavě měl do čela naraženou bekovku a pod ní světlé, vlnité vlasy. Modré oči, které byli laskavé a usměvavé. Nikdy si nestěžoval. Každý pátek chodil s chlapama do hospody, kterou vlastnila krčmářka, která ho naháněla a uháněla. S tou mě podváděl a já o tom věděla. Ale nic to pro něj ani pro mne neznamenalo. Důležité bylo pouze to, že se vždy vrátil ke mně domů a byl pozorný manžel a otec. Věděla jsem, že mne i děti upřímně miluje a nikdy by nás kvůli ní neopustil.

A opět. Kdo myslíte, že byla ta krčmářka a jak vypadla? Byla to opět ona, ta samá z Irska, kterou si vzal i ta, kterou si vzal teď a tady za ženu. Jedna a ta samá osoba. Jak vzhledem, tak povahou a bohatstvím.

Jednoho dne se můj muž nevrátil domů. Bylo mu 40 let, když spadl z konstrukce mostu, zabil se a já zůstala sama, bez muže, živitele, bez peněz, bez práce. Propukla u mě beznaděj a zoufalství. A nejenom to. Nedokázala jsem bez něj žít. Odvedla jsem děti ke své známé a vzala si život. Tak moc to bolelo, že jsem tomu chtěla utéct a neviděla nic jiného. Ano, bylo to velice sobecké a neospravedlnitelné.

Ovšem díky tomuto životu jsem pochopila jednu věc, která se mi stala v tomto životě. Jedna kartářka mi kdysi řekla, že svým dětem něco dlužím. Tenkrát jsem to nechápala, až teď. Zůstala jsem sama se třemi dětmi, bez práce a bez peněz. Dostala jsem druhou šanci to odčinit, napravit, nevzdat se a zvládnout to. Neopustit děti a neudělat to samé. A věřte, že jsem občas měla slabé chvíle, kdy už jsem nemohla dál a chtěla to zabalit. Nic už necítit a mít klid. Ale v tomto životě mě právě děti drželi při životě. Nedokázala jsem je zde nechat samotné. Dnes, když ne na vše dívám zpětně, vím, že jsem to zvládla. Karma, která byla odčiněna, odžita, napravena a srovnána. Mimo to, jsem z toho vyšla daleko silnější a dnes vím, že člověk dokáže vydržet cokoliv a že vše má svůj konec, kdy přijde jiný, nový začátek, nová etapa života. Jde pouze o to, to nevzdat a věřit.

Je ještě jedna zajímavá věc, která se k tomu vztahuje. Když jsem si povídala s tím mužem teď a tady, přiznal se mi, že se bojí, že až mu bude 40 let, že umře. Nevědomá vzpomínka? Zvláštní bylo i to, že když jsem mu řekla, že je mezi námi velký věkový rozdíl, ledabyle mi odpověděl, že je to jen číslo a že se známe velice dlouho, jsme stejně staří.

Na těchto dvou životech je vidět, že tento muž opakuje stejnou chybu, stejné jednání, rozhodování, stejná žena, vedou ho stejné motivy a stále je nešťastný. Není schopen se z toho vymanit. Je to strach a zbabělost. Něco je dva spojuje dohromady a leží to v jejich dávné společné minulosti. Je to jejich vzájemný slib, nebo černá magie lásky? Kdo ví? Nebylo mým úkolem řešit je dva. Pomáhat jim. Měla jsem pomoci pouze sobě.

Když jsem si tyto své dva minulé životy zpracovala, tedy promluvila si s těmi dvěma ženami, kterými jsem byla a ony odešly do světla, tak jako ony se z mého života sám, v tichosti vytratil i tento muž. Už se neobjevil. Již k tomu nebyl, pominul důvod.

Z toho vyplývá, že zde nešlo o to, abychom spolu šťastně žili, ale abych vyřešila sebe sama, tedy svou minulost. Bolest těch žen, kterými jsem byla. Osvobodila je.

Na tomto mém vyprávění, co se mi stalo vidíte, že to není vždy tak, jak vám je říkáno a vysvětlováno, co je to ta spřízněná duše a proč se s ní setkáváte.

Kdybych v té době o tom nic nevěděla a nic neuměla, asi bych také vyhledala nějakého ezoterika, aby mi to vysvětlil a pomohl mi s tím. Jak myslíte, že by to asi dopadlo? Co by mi asi napovídal? Že jsme si souzeni? Je mým druhým já? A jak by to ovlivnilo jak můj život, tak život toho muže? A nejenom nás, ale i těch, kteří do našeho života patří?