Mohou nám mrtví pomáhat?

Další hodně diskutované téma jak ezoteriky, náboženstvími, tak vědci.

Všichni bez rozdílu se domnívají, že mrtví ví. Tedy že ví jako duše, která má přístup k pravdě a může vidět jak minulost, přítomnost, tak i budoucnost.

Jak to tedy je?

Mrtví neví. Nemají přístup k pravdě a k událostem, které se teprve stanou.

Proč?

Protože jsou stále lidmi, jen bez těla. Stále myslí jako ten člověk, kterým byli.

Jak je to možné?

Po smrti to funguje naprosto stejně, jako za života. Když máme tělo, tak si vůbec neuvědomujeme, že uvnitř nás je duše. Jedeme pouze na rozumu a hmotě. Duše je něco, co nevidíme, necítíme a neslyšíme. Tudíž pro náš rozum není, neexistuje. Je podřadná, pro náš rozum zbytečná, k ničemu. To, čím jsme, to, co si myslíme že jsme vytváří náš rozum. Rozum nám říká, Já jsem a říká nám čím jsem. A toto vše, co náš vlastní rozum vytvořil, tedy naši identitu, zůstává i po smrti jako energie kolem duše. Rozum, který si pamatuje, jak jsme vypadali a stále se vrací k této své představě a pravdě o tom, kdo jsme, čím jsme.

Tato energie rozumu je kolem duše a nedovolí duši odejít. Rozum, který se neustále vrací k tomu, co se stalo, co jme zažili, co se nám nepovedlo úplně stejně, jako jsme to dělali za života. Jede si dál a přehrabuje se v minulosti. Drží se minulosti a své vlastní vzpomínky na to, kým jsme byli. Není schopen pochopit, že už není. Že je pouhou vzpomínkou, ozvěnou v čase. Věří tomu, že stále existuje jako Já jsem člověk. Stejně, jako za života nevidí, neslyší a nevnímá duši. Duše je chycena v této energii rozumu a nemůže nic. Proč? Protože ona sama, jako láska nemůže jít proti lidskému rozumu, proti vůli rozumu. Nemůže poroučet rozumu, jak má myslet. Jak má o sobě smýšlet.

Díky tomu je duše nehybná, chycená v prázdném prostoru. Ovšem pro rozum je tento prostor takovým, jakým si ho rozum představuje, který vytváří zase a opět sám rozum. Tedy klidně si může představovat, že je v ráji a tento ráj je pro rozum skutečný. Je to stejné, jako když spíte a zdá se vám sen. Je také pro náš rozum v té chvili vše, co se tam odehrává skutečné. Toto totiž umí náš rozum. Jde o to, že pokud tomu rozum sám uvěří, že to je, že to existuje, že je to skutečné, tak nám s tím dá i veškeré tělesné, smyslové vjemy a pocity, které čerpá z vlastních vzpomínek na to, jaké to je, bylo.

Ráj, nebo peklo? Jak vypadá ráj? Jak vypadá peklo? Přesně tak, jak si to rozum představuje na základě toho, co o tom slyšel, četl nebo viděl ve filmu. Rozum si moc dobře pamatuje, jak vypadá strom. Jakou má kůru, korunu, listy atd. Ví, pamatuje si, jaké to je se ho dotknout. Pamatuje si, jak šumí listí ve větru. Jaké to je, cítit na tváři vánek, nebo déšť. A toto vám pak rozum zprostředkovává ve snu, nebo po smrti, kdy už nemáte tělo.

Někdy se rozum odmítá vzdát místa, ve kterém žil. Nebo se odmítá vzdát lidí, které miloval, se kterými byl za života spjat skrze jakoukoliv emoci. Díky tomu má potřebu tyto lidi, na kterých mu záleželo ochraňovat, zachraňovat.

Odmítá se vzdát své vlastní existence a toho, co uměl, co se naučil. Odmítá se vzdát titulů, které jako člověk získal, majetku, pomsty … Stále a dokola se vrací k tomu, co se stalo, jak si to on rozum pamatuje. Lpí na tom, co už není, neexistuje, protože on sám to stále a dokola vytváří vzpomínkou a tím to pro něj stále je, stále existuje.

Takže, může nás mrtví před něčím uchránit? Když nic neví? Neví, co se děje teď a tady? Nemá k tomu přístup? Ví jen to, co se stalo jemu samému. Co a jak si to pamatuje pouze on sám.

Pochopitelně že nemůže.

On jen jede na tom, co o tom věděl za života. Co o nás ví, jak nás zná. Kde udělal on chybu, kdy se rozhodl špatně a na to nás pak upozorňuje. Abychom neudělali stejnou chybu jako on. Špatné rozhodnutí jako on. Ovšem, my nejsme on/ona.

Nehledě na to, že jako nehmotná, ale stále rozumová bytost nemá jak a čím zasáhnout. Nemá tělo, nemá nohy a ruce, aby zastavil/la třeba rozjeté auto. Zastavil/la útočníka, nebo zloděje.

Pochopitelně i zde existují výjimky. Pokud je vůle a víra rozumu v to, že stále jsem opravdu silná, hnaná a podpořená silnou emocí, může se taková bytost projevit i hmotně. Tedy že ucítíme její dotek. Může pohybovat předměty pouze svou silou mysli. Může nám i tělesně ublížit. Může nám vnutit svou vlastní myšlenku či představu, iluzi. Může tedy svou vlastní rozumovou silou ovlivňovat naši mysl, která pak tomu věří, že je to skutečné.

Pokud se tato posmrtná existence rozumu kolem duše vzdá všeho, na čem lpí, tedy na to svém těle, na tom svém já, na své identitě, všeho, čím si myslí že je a přestane se díky tomu bát, že přestane existovat, že zanikne, může duše odejít. Protože tam, kam duše odchází, nesmí žádná lidská myšlenka, emoce a pocit.

Proč?

Uvědomte si, že pokud by s duší odešlo cokoliv lidského, tedy energie rozumu, jeho myšlenky, emoce, pocity, vzpomínky, jak on si to pamatuje, tak jak by to tam asi vypadalo? Úplně stejně, jako zde na Zemi ve hmotě.

Je naivní si myslet, že tam někde je energie, která nás toho všeho zbaví. Zbaví nás bolesti, strachu, myšlenek, emocí, pocitů, vzpomínek a nechá nám jen to krásné. A my tam budeme dál existovat jako rozumová bytost, jako člověk. Tohoto nás nikdo, žádná energie zbavit nemůže. Nemůže nám vzít, vymazat rozum, naše vzpomínky, emoce, pocity a předělat ho na jiný, lepší.

A víte proč ne?

Protože toto vše, celý váš život a vaše hmotná existence je zapsána v duši. Je součástí naší duše v nehmotné, energetické formě, která nemá rozumový obsah. Záznam, jak si to pamatuje rozum a jak to bylo doopravdy. Dvě odlišné pravdy. Pravda rozumu a pravda duše. Z těchto dvou zápisů pak duše čerpá svou moudrost.

Duše k tomu, aby byla nepotřebuje nic z toho, co potřebujeme jako hmotná, rozumová bytost.

Já vždy říkám těmto mrtvým, co si nedokáží uvědomit, čím po smrti doopravdy jsou, aby si vzpomněli, čím byli, než měli tělo, než se narodili. Je zajímavé, že vždy řeknou: "Jen jsem byl a věděl jsem, že jsem. A vůbec jsem k tomu, abych byl tělo a rozum nepotřeboval." A pak to najednou spadne a oni jsou opět chyceni ve svém rozumu a na to, co před chvílí věděli zapomenou. Protože lidský rozum nechápe, jak můžeme bez jeho myšlenky na to, čím jsme být, beze slov.

Takže zpět k otázce. Mohou nám mrtví pomáhat? Mohou nás před něčím chránit, nebo nás varovat?

Nemohou. Protože oni nevidí budoucnost. Oni jednají pouze na základě svých vlastních myšlenek, jak oni si myslí, že to je. Jak oni si myslí, co se stane, jak to bude. Jak oni si myslí, že se rozhodneme.