Košík
0
0 Kč
Mýtus o peklu.
02.05.2025
Peklo máme odpradávna spojeno s trestem. Bojíme se, že půjdeme do pekla a tam budeme trpět za to, co jsme udělali. V podstatě se dá říci, že je to jakýsi varovný prst, abychom si uvědomili své skutečné motivy pro to, co děláme. Vždy máme na výběr, jak se v dané situaci zachováme. Bohužel ve většině případů jsme nuceni volit mezi dvěma zdánlivými zly, kdy se nám zdá, že není, neexistuje žádná cesta a volba bez toho, aby nás to nebolelo, abychom netrpěli.
Takže? O čem to tedy je?
Existují 3 úrovně, nebo chcete-li 3 dimenze pekla.
- První úroveň je hmotná, lidská. Toto peklo, zlo zde na Zemi vytváříme my sami svými myšlenkami, představami, přesvědčeními, falešnými pravdami, kterým věříme, emocemi, slovy a činy. Jak vůči sobě, tak vůči druhým. Tato první úroveň je dána našimi vlastnostmi. Je spojena s našimi minulými Já - životy, plánem duše, karmou a karmickými úkoly. Čemu budeme čelit. Co budeme nuceni řešit, překonat a vyřešit. Tedy výzvy, zda budeme opakovat stejné chyby a stejné vzorce chování jako v minulosti. Nebo se rozhodneme to udělat jinak i za cenu vlastní bolesti, které se tak moc bojíme.
- Druhá úroveň je nehmotná - pouze rozumová a existuje po naší smrti, tedy po smrti našeho fyzického těla. I ona je utvořena z lidských myšlenek a emocí. Ze vzpomínek našeho lidského rozumu na nás samé. Už nemáme tělo, ale náš rozum sám sobě stále říká, že ho máme a sám věří tomu, že ho má. Zůstáváme zde v této nehmotné podobě a drží nás zde náš rozum, který si stále a dokola přehrává vše, co nám ublížilo a co nás bolelo. Veškeré křivdy, svá selhání, nenávist, zlost, hněv, lpění, závist, sebe trestání, sebeobviňování, mrskačství, vinu, své touhy a přesvědčení. Touhu něco dokončit, vymyslet, napravit, udělat to jinak, lépe, po pomstě nebo po spravedlnosti.
Bohužel v této podobě už není možné nic z toho, co se stalo změnit. Nemáme jak a čím. V této druhé úrovni pomyslného pekla se nic nemění. Jsme chyceni v nekončící smyčce našeho rozumu, který se neustále a dokola vrací zpět a prožívá neustále stejné situace a stejnou bolest. V této úrovni nám náš rozum říká, že musíme trpět. Jen tak odčiníme to, co jsme udělali. Nezasloužíme si odpuštění a lásku. Donekonečna čekáme na to, až nám sám Bůh odpustí.
Tyto dvě úrovně pekla tedy vytváříme my sami.
Třetí úroveň pekla je pouze energetická – duchovní. Pokud jsme jako lidé sloužili vědomě zlu – Ďáblu, uctívali ho, provozovali černou magii k ovládnutí druhého proti jeho vůli a je jedno, zda živého, nebo mrtvého pro dosažení svých cílů, zůstáváme zde v tomto prostoru i po smrti a dál mu sloužíme. Škodíme a ubližujeme jak druhým, tak sami sobě.
Sílu pro to, aby se to mohlo dít i po naší smrti nám dává energie zla. Ona nám ve skutečnosti neslouží, ale naopak my sloužíme jí. Díky tomu s námi manipuluje, ovládá nás a my nemůžeme odejít. Tak říkajíc nás má v hrsti. Slibuje, že nás odmění. Pomůže nám do světla, nebo že nám dá nové tělo, když uděláš to a to. Tento stav může trvat i tisíce let.
Problém je v tom, že se nám kupí více a více zlé negativní energie, kterou jednou bude potřeba splatit, odčinit v podobě stejného, co jsme my dělali druhým. Zde pak záleží na tom, zda se přestaneme bát, co by se nám mohlo stát, co by nám ten zezdola udělal a rozhodneme se pro světlo – lásku. Uvědomíme si, že světlo - lásku zde zlo nemůže zadržet ani ovládat.
My sami sobě si jako láska dáme lásku. Odpustíme si, požádáme všechny za odpuštění a všem odpustíme. Přijmeme vše a smíříme se se vším bez rozdílu a hodnocení skrze náš rozum a jeho vzpomínky. Vše tu zanecháme a pouze jako láska, pouhé světlo odejdeme z tohoto prostoru do lásky, která je naprosto jiná, než lidská, emoční a tělesná. Zde pak jako láska víme a rozumíme. Ne jako člověk skrze rozum.
Zde se dostáváme k té třetí, energetické úrovni pekla. Tyto duše, které jsou pouhou láskou se sami na základě své moudrosti rozhodnou odejít do pekla. Proč? Chtějí, abychom jako člověk poznali a pocítili skutečné ryzí zlo. Ne pouze naši rozumovou, naivní představu o tom, co je, čím je.
Tato duše – láska pak dostane zpět svou lidskou podstatu a rozum, který nabude přesvědčení, že má opět tělo. Myslí, vnímá a cítí naprosto stejně, jako když umřeme. Opět vnímáme, cítíme a myslíme jako člověk. Jsme tedy pouhou energií, která je utvořena z našeho rozumu a jeho vzpomínek. Zde v tomto prostoru, který je utvořen pouze z čisté energie zla, kde není a neexistuje láska zažíváme skutečné zlo. Jeho skutečnou podobu. Vše, co dokáže vymyslet a vytvořit lidský rozum. Veškeré formy zla, strachy, noční můry, příšery, beznaděj, prázdnotu, tresty, bolest a utrpení jak fyzické, tak emoční. Není možné to ničím zastavit a ukončit. Zde nám to pak připadá jako věčnost. Zde zapomínáme na to, čím ve skutečnosti jsme.
Po uplynutí určité doby je pak těmto duším umožněno odejít a vrátit se zpět do světla. Ovšem, není to tak jednoduché, protože náš rozum ví a zná pouze toto. Je pro něj těžké uvěřit, že je něco víc, že je také láskou. Nepamatuje si, nevzpomíná si, nevěří. Zde je důležité se pro ni rozhodnout i když neví, co je, čím je. Tato lidská, rozumová zkušenost se skutečným zlem, tak jako zkušenost s tím, co dokáže světlo – láska, jakou má sílu oproti zlu se pak stává součástí našeho vědomí, které se pak promítá do každé naší nové lidské inkarnace v podobě moudrosti.
Jak sami vidíte, náš lidský mozek dohromady s rozum, skrze rozum dokáže neuvěřitelné věci. Pokud náš rozum věří, je přesvědčen, že něco, co nevidí, neslyší a necítí existuje, tak na základě své vlastní energie, představivosti tomu dá podobu, jakékoliv ztvárnění a tím to pro něj začne existovat. Uvěří sám sobě, své pravdě. Věří bolesti, kterou on sám vytvořil. A je velice těžké a skoro nemožné ho této jeho pravdy – víry v sebe sama zbavit.