Naslouchejte intuici.

Neustále čteme a slyšíme od všech těch, co si myslí, jak už ví a umí, že jsou napojeni pouze na intuici, což znamená na duši, lásku, Boha, pravdu, jak se na intuici máte napojit  i vy. Že ji má každý. Je součástí každého člověka. Ano, mají pravdu, ale není to tak jednoduché a samozřejmé, jak vám tvrdí.

Už vám totiž nikdo z nich neřekne, že v hlavě slyšíme dva hlasy. Jeden/první patří duši, lásce a druhý rozumu. 

První se většinou projevuje skrze pocit, NE EMOCI/STRACH, kterému nerozumíme, proč ho máme. Tento pocit nám nepřímo naznačuje, že je něco v nepořádku, že je něco jinak. Někdy na základě tohoto pocitu uděláme něco, co nám nedává smysl. Chceme někam jít, těšíme se a najednou nám něco uvnitř říká, zůstaň doma. A my nechápeme, proč. Chceme vědět proč. A tak o tom začneme přemýšlet.

V té chvíli nastoupí ten druhý hlas, hlas rozumu. Začneme o tom přemýšlet. Co by se asi mohlo stát? Proč tam nemám chodit? Vždyť se nic neděje. Nic mi nehrozí. Náš rozum tomu nerozumí a nechápe ten pocit. A tak si ho vysvětlí po svém. Je to blbost. Pouze si to vymýšlím. A tak dáme na rozum, následujeme rozumovou myšlenku. 

Jde o to, že náš rozum není schopen dopředu vědět, co se stane. K jaké události dojde a proč k ní dojde. To ví pouze duše, láska. A protože rozum, rozumová energie/myšleka je daleko silnější něž energie duše/lásky, převezme kontrolu. Rozum, to naše JÁ, si myslí, že ví, vše zná a má vše pod kontrolou. Až později, když se něco stane, si na tento pocit vzpomeneme a začne nám to dávat smysl, dozvíme se důvod, proč.

Toto je intuice, a ne to, co vám říkají, že je.

Takže se celý život učíme poslechnout tento vnitřní pocit, aniž bychom mu chtěli porozumět skrze rozum. Kdy náš rozum chce vědět, proč.

Intuice nemá nic společného s moudrostí. 

Že skrze intuici budete moudří. Že budete vědět, proč k vám duše/láska promlouvá. Budete vědět, co vám říká a proč, co se stane, co se má stát.

Odkud se tedy bere moudrost? Jak vzniká moudrost? Lze se na ni napojit? Lze se jí naučit?

Odpověď zní NE tak, jak je vám říkáno. 

Není a neexistuje žádná duchovní nauka a technika, jak se napojit na moudrost, naučit se moudrosti, vědět. Není a neexistuje žádný kanál, žádná energie, na kterou se napojíte, nebo na kterou vás někdo napojí a vy budete moudří, budete vědět, budete rozumět bezpodmínečné lásce. Že se napojíte na duši, na Boha. Ale čím, kým, jakou energií se napojíte a proč? 

Po tomto touží lidský rozum a ego. Bohužel rozum a ego nedokáže číst informace z bezpodmínečné lásky. Jeho energie není láska, je jejím opakem. Tyto informace umí číst pouze sama bezpodmínečná láska v nás. Ale lidský rozum neví, co je to ta láska, nemá s ní naprosto žádnou zkušenost. Jen si myslí, že ví, co je na základě naučených slov. Jak ji chápeme a jak jí rozumíme rozumem. A tak ji sám začne vytvářet skrze to, co o ní ví.

A tak rozumem, rozumovou energií vytváříme všechny ty kanály, které považujeme za duchovní kanál/lásku a napojujeme se rozumovou energií na veškeré rozumové energie a myšlenky, které kdy vznikly. A to považujeme za moudrost.

Na moudrost se nelze napojit jako člověk skrze rozum a chtění. Proč?  Protože moudrost/pravda není rozumová a není založena na rozumu. Náš rozum ji nikdy nepřečte. My jí pouze můžeme být, stát se jí a to tak, že pouze jsme. Staneme se tím, čím jsme. K moudrosti nevede žádný kanál. 

Moudrost je vše, co je součástí naší duše/lásky. Všechny životy, naše lidské existence a lidské zkušenosti, jak objevené, neobjevené, pochopené, tak nepochopené v podobě ne-rozumové informace, která postrádá jakýkoliv náboj. Buď víme, co jsme, duše/láska nebo ne. Buď tím jsme, nebo ne.

Moudrosti se učíme skrze životní zkušenosti. Čím více karambolů, chyb a špatných rozhodnutí uděláme, tím více získáváme zkušeností, že jsme se rozhodli špatně. Ovšem, to nestačí. Aby se to mohlo stát naší moudrostí, je potřeba vědět, proč jsme se tak rozhodli. Podívat se zpětně na ten moment, kdy jsme se rozhodovali. Co se v té chvíli dělo. Co se v nás odehrávalo. Co jsme cítili. Na co jsme mysleli. Čeho jsme se báli. Kdo se v nás bál. Kdo vymyslel ty bubáky, problémy a překážky? Kdo nám tam podsunul všechny ty emoce a strachy? Komu jsme v té chvíli dali přednost? Komu jsme věřili, že ví a zná pravdu, jak to je? Lásce, nebo rozumu? Jde o to, být k sobě naprosto upřímní, i když se nám to nelíbí.

Tímto se učíme poznat rozdíl mezi rozumovou láskou, jak on jí rozumí a mezi skutečnou láskou, která není rozumová a nepochází z rozumu. Láska, která je a ví že je. Nepotřebuje rozumovat a rozumem rozebírat, co je, čím je a že je. Prostě je, beze slov a vět. Nepotřebuje rozumový důkaz, že je. 

Ovšem, toto je velice těžké, protože naše lidská existence a naše JÁ je postaveno na rozumu a rozumovém uvažování o tom, co jsem, čím jsem. Na uvědomování si sebe sama, že jsem/existuji právě skrze rozum. A náš rozum si nedokáže představit, jaké to je pouze být. 

Když pouze budu, co tedy budu, čím budu a jak budu vědět, že jsem? 

Toto je hlavní jádro pudla. Strach našeho rozumu, který neví a nechápe/nerozumí, jak bude vědět. I tomuto se postupně učíme jako člověk skrze život. Zažívat momenty, kdy jsme a skrze ně si uvědomit/zvědomit, čím ve skutečnosti jsme a pak tím být. Čím více těchto momentů a zkušeností zažijete a prožijete, kdy pouze jsme, tím více se rozum přestane ptát a bát. Rozhodnete se pro být bez ohledu na rozum. Bez toho, aniž bych tomu chtěl rozumět a vědět, co jsem, čím jsem. Bez ohledu na jeho strach, že nebude vědět. A v tomto právě hraje důležitou roli intuice, kdy na setinu vteřiny pouze jsme. To je ten chvilkový, ale prchavý pocit, kdy víme a který nám náš rozum zkreslí tím, že převezme kontrolu nad láskou/jsem tím, že chce vědět a rozumět, jak to ví.

Pouze být je o tom, že to jsem nemá žádné lidské pohnutky, motivy, důvody a myšlenky pro své konání. Není tam musím a nesmím. Jsem se dívá a vidí vše pouze jako pole utvořené z informací. Čte tyto informace. Takto vidí samotného člověka, tak i sebe sama, jako člověka. V tom jsem a vím není nic lidského, rozumového a emočního. Jen informace, které jsou skutečnou pravdou a nejsou zkresleny lidskými emocemi a pohnutkami.

V tomto pak hraje důležitou roli sama láska/duše, která si pro sebe jako pro člověka na základě mnoha a mnoha poznaných a zvědomnělých zkušeností připraví plán. Co bude jako člověk umět, k čemu bude mít přístup, k jakým informací a jaké schopnosti k tomu bude využívat. A opět, připraví si pro sebe takové situace, které budou toho člověka motivovat k hledání, skrze jaké vlastní nástroje/schopnosti se mohu dostat k pravdě. Není to tedy o tom, že to vše vím a umím automaticky. Ale učím se poznávat a používat své schopnosti. Skrze ně a díky nim poznávat kdy jsem láskou a kdy ne.  Kdy jednám pouze jako člověk, ovlivněný rozumem na základě pocitů, strachů, emocí, rozumových motivů a kdy jednám jako láska, bez motivu.

Je hloupé si myslet, že vás něco či někdo napojí na moudrost, aniž byste se k ní dopracovali vy sami skrze sebe sama a své minulé zkušenosti se zlem/špatným rozumovým rozhodnutím.

Tak jako je hloupé si myslet, že moudrost/zkušenosti a schopnosti slouží k tomu, abyste skrze ně zachraňovali lidstvo a druhé, druhého před jejich osudem, zkušeností, aby netrpěli. 

V tom případě nejste napojeni na lásku, na pravdu, ale pouze na svůj  rozum, který se za ni vydává. 

Láska ve vás na rozdíl od vašeho rozumu ví/rozumí, proč se to tomu člověku děje a čemu ho to má naučit skrze lidskou zkušenost. Nechce ho zachránit, ale pomoci mu nalézt lásku v sobě k sobě. Rozhodnou se pro lásku, mít se rád. A bohužel bez bolesti, kterou nám způsobuje náš vlastní rozum to nelze.