Odosobnění

Další ezoterický pojem, který se hojně používá, ale málokdo ví, co ve skutečnosti znamená a jak to vypadá.

Odosobnění se používá a je důležité umět při jakékoliv duchovní práci a také při použití techniky REGRESE.

Článek o technice REGRESE.

Každý člověk už tento stav nejednou zažil, ale vůbec o tom neví, protože si ho v té chvíli neuvědomuje a nespojuje s tímto slovem.

Je to stav, kdy zapomínáme sami na sebe, na to, čím jsme, kým jsme a kdo jsme. Zapomínáme na druhé, na své problémy, na čas, nepřemýšlíme o sobě a věnujeme se nějaké činnosti. Jsme touto činností pohlceni. Je nám jedno, jak dlouho bude trvat.

Takovou činností je například práce na zahrádce, kdy věnujeme svou pozornost tomu, co děláme, půdě, rostlinám, plevelu …. Nebo jakákoliv jiná činnost - tvorba, modelářství, malování, vyšívání atd. Je to zajímavé, ale i při obyčejném sprchování jsme v tomto stavu. Naši pozornost zaměstnává samotná činnost, kdy pro nás v té chvíli není důležité, jak se jmenujeme, čím, kým jsme, jaké máme postavení. Pouze vnímáme své tělo, aniž bychom měli potřebu ho vidět, jak vypadá a dávat mu jakoukoliv identitu a hodnotu. Nesmýšlíme o sobě, jako o člověku. V té chvíli jsme, existujeme, vnímáme sebe sama jako hmotný, živý objekt a zároveň pro náš rozum nejsme. Chybí tam to "JÁ" , kdo jsme. Pouze jsme. Děje se to automaticky, aniž bychom si to rozumově uvědomovali.

Jsme v tu chvíli odosobněni.

Tento stav se používá a využívá při duchovní práci.

Ovšem není to tak jednoduché, přepnout vědomě do tohoto stavu, jako když se něčemu věnujete. My se potřebujeme naučit se do tohoto stavu přepnout kdykoliv, když je to potřeba, vědomě a pouze být.

Teď někdo namítne, že to je lehké. Ne, není.

Náš rozum nám neustále říká, kdo jsme a čím jsme. Všechny ty názvy a identity pro to, kdo jsme, abychom měli rozumovou jistotu, že jsme. Všemu tomu pak vévodí to slovíčko "JÁ". To nás odděluje od všeho. To z nás dělá samostatnou jednotku. My totiž bez toho JÁ neumíme existovat. To JÁ – identita nám dává pocit a jistotu, že jsme, existujeme. Toto slovo je důležité pro náš rozum a ego. Oba ho potřebují k tomu, abychom skrze ně dokázali určit, co je naše a co není. Kde se teď a tady nacházíme. Skrze veškeré vjemy, které k nám přichází a díky nim jsme byli schopni určit čas a prostor, ve kterém se nacházíme.

Ovšem, toto JÁ je důležité pro běžný život a běžné fungování. Ne při duchovní práci. Tam je potřeba se naučit přestat o sobě smýšlet jako o někom, o něčem. Nelpět na své existenci, na tom JÁ jsem. Že existuji pouze díky uvědomování si sebe sama skrze JÁ jsem. Naučit svůj rozum, že bez toho uvědomování si sebe sama skrze JÁ jsem budu i dál existovat, budu mít tělo, nikam nezmizím.

K tomu slouží především meditace.

Neslouží k tomu, abychom v ní plnily sny, chtění a očekávání rozumu. Jak si náš rozum představuje tento stav – meditaci. Jak nám má být, jak on si myslí, že to má vypadat, jak se při ní máte cítit a k čemu má sloužit. Co při ní máte vidět.

Meditace slouží k tomu, naučit se být bez myšlenek. Nevěnovat ničemu pozornost. Ani okolí, zvukům, ani svým vjemům a pocitům. Přestat se tím zabývat a neustále vyhodnocovat rozumem, co to je a proč to je. Nic od ní neočekávat. Nic od ní nechtít. Naučit se jen být a zároveň pro rozum nebýt.

Meditace neslouží k tomu, cestovat na jiné planety, do jiných dimenzí, časů a uspokojovat tak svůj rozum a ego. Slouží k tomu, naučit se být, existovat bez JÁ. Bez uvažování o sobě jako o JÁ. K čemu by naše duše, energie bez já potřebovala být v nějaké jiné galaxii? Na jiné planetě? Být někým? Po tom touží pouze náš rozum a ego.

A protože to náš rozum neumí, je potřeba ho to naučit. Naučit ho, že se není čeho bát. Že nepřestane, nepřestaneme existovat. Naučit ho, že tyto dva stavy, JÁ jsem a stav, kdy pouze jsem a není důležité čím, kým jsem jsou naprosto rovnocenné, přirozené a prolínají se navzájem.

První stav, JÁ jsem, který si uvědomuje náš rozum slouží k VĚDOMÉMU rozumovému vyhodnocování a uvědomování si skrze rozum, slova a myšlenku to, co jsme viděli, slyšeli a věděli bez VĚDOMÉ rozumové účasti, bez JÁ a jeho přemýšlení o tom, co to je.

Druhý stav, bez JÁ, je stav, kdy našemu rozumu nezáleží na tom, zda je a má tělo. Nelpí na této své existenci skrze tělo, kdy jsme a je nám jedno, kde jsme a kým jsme. Nepřemýšlíme nad tím, zda jsme nebo nejsme. Kde jsme a proč tam jsme. Co vidíme a proč to vidíme. My to automaticky víme, aniž by nám to v té chvíli rozum překládal do slov a vět. V tomto stavu se na vše díváme bez rozumové aktivity, jen jako něco, co je, ví že je, existuje, nemá rozum a přesto ví. V tomto stavu jsme a zároveň nejsme. Jsme schopni si vědomě, rozumově uvědomovat tyto dva stavy najednou a rozlišit je od sebe. Že jsme v tu chvíli pouhou energií a zároveň, že jsme hmotní, máme hmotné tělo.

V tomto druhém stavu jsme osvobozeni od rozumového uvažování o sobě jako o JÁ a všeho, co je s ním spojeno.

ODOSOBNĚNÍ tedy znamená, že se oddělíme od rozumového uvažování o sobě, jako o osobě, kterou vytvořil náš rozum skrze JÁ a přestaneme lpět a ztotožňovat se se vším, co toto JÁ potřebuješ k tomu, aby mělo pocit, že je, že existuje.

Tyto dva stavy, první vědomý, rozumový, JÁ jsem, mám tělo, cítím, vnímám a vyhodnocuji rozumově, co to je a co dělám v tu chvíli a druhý stav bez rozumu, kdy pouze jsem, nemám tělo a zároveň vím, že ho mám, aniž bych mu přikládal v tu chvíli jakoukoliv důležitost se mezi sebou střídají tak, jak je potřeba.

Proč je odosobnění tak důležité?

Při práci v odosobněném stavu vnímáme klienta naprosto stejně, jako vnímáme sami sebe. Jako energii, co má hmotné tělo. Pracujeme s jeho energiií - duší, kdy z ní jako energie - duše čteme nehmotné záznamy - informace, které nám náš rozum automaticky překládá do lidských slov a díky tomu víme, jak se klient cítí, na co myslí, z čeho má strach, co zažil atd. Díky odosobněnému stavu nejsme vtaženi do jeho energií, emocí a myšlenek. Nesdílíme je s ním a neztotožňujeme se s nimi emočně.

Skrze jeho duši a informace v ní hledáme to, co je důležité. To, co je potřeba řešit. Klient se díky a skrze naši duši propojí s informacemi své vlastní duše a může tak vidět a vědět. V tomto stavu pak oba vidíte buď stejné, nebo rozdílné jednotlivé obrazy a útržky dějů, které nám klient popisuje. My sami sledujeme tento proud energie a ukládáme si jednotlivé obrazy, které vidíme, aniž bychom je vyhodnocovali. Když máme dostatek informací, začneme tyto útržky, naše a od klienta skládat do sebe. Mnoho obrazů a útržků dějů tam totiž nesedí a nepatří. Některé jsou lživé, nebo překroucené. Ty si klient vymyslel rozumově. Proto je tak důležité si pamatovat, co jste viděli vy sami a co vám řekl klient, že vidí. Je to takové skládání puzzle kousků, aby do sebe správně zapadly. Pak jsme schopni vědět, jak a kam klienta nasměrovat. Na co se má zaměřit a podívat. Co nevidí. Co špatně pochopil.

Bohužel, toto umí jen malá hrstka lidí.

MEDITACE.

Jak jsem již napsala výše, meditace slouží k tomu, naučit náš rozum nelpět na tom, čím je, čím si myslí že je, a že je to to jediné, co ho určuje a definuje a že bez toho všeho přestaneme existovat. Naučit se při ní přijímat obě tyto roviny, VĚDOMOU – rozumovou a NEVĚDOMOU – jen jako energie a obě tyto naše existence jako něco přirozeného. Obě tyto existence jsou totiž naší součástí. Tělesná, hmotná, rozumová a duchovní, nehmotná.

A my potřebujeme naučit náš rozum umět být v té druhé rovině, kdykoliv je to potřeba, aniž by se jí bál, měl potřebu ji kontrolovat, hodnotit a analyzovat.

Pouze v této rovině, v odosobnění - odosobněném stavu, jen jako energie můžeme najít přesně to, co hledáme. Může k nám přijít to, co máme, je potřeba nalézt, vědět, slyšet a vidět, aniž by o tom rozhodoval náš rozum. V tomto stavu vše vidíme a slyšíme jinak a jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklí skrze oči, uši, tělo a rozum.

Pokud přistupujete k meditaci jako k nástroji, který vás má vyléčit, má změnit vaše myšlení, k nalezení odpovědí, má vám dopomoci k vědění, k moudrosti nebo se skrze ni chcete někam dostat, do nějakého jiného stavu bytí, někam se podívat, být někým jiným, tak k tomuto meditace opravdu neslouží. 

Pokud k ní přistupujete s těmito úmysly, je tam zároveň rozumové chtění, lpění a očekávání. To znamená, že je váš rozum stále aktivní a zaobírá se těmito záměry, které vám pak plní a supluje, předkládá vám to jako stav odosobnění. 

V odosobněném stavu totiž sami sebe nevidíme. Díváme se na vše jen jako energie, která nemá tělo. Nemá žádné touhy, žádné pocity, emoce, očekávání, chtění, lpění a strach. Je přesně tam, kde má být a vidí, ví pouze to, co je v tu chvíli potřeba. 

V tom je ten velký rozdíl. Buď o tom, co vidíme rozhoduje náš rozum a na základě chtění nám to vytvoří, nebo o tom rozhoduje duchovní energie a je pouze na ní, co nám ukáže a jakým způsobem.

Mnoho lidí si myslí, že jsou v odosobněném stavu a při tom jsou neustále ve svém rozumu a rozum jim ukazuje pouze svou vlastní představu o tom, co to je. Co si myslí, že to je. Jak chce, aby to bylo. Co chce a touží vidět a vědět. Čím chce být.