Odpuštění

20.01.2023

Dnes se podíváme na odpuštění. Co to je, co to znamená, kde vzniká, kdo ho dělá, činí a k čemu slouží.

Odpuštění je to nejtěžší.

Vím to, protože s ním mám své vlastní zkušenosti. A nejenom své, ale i skrze druhé, s těmi, kteří nedokázali odpustit, i když už byli dávno, stovky let mrtví.

Ono se to lehce říká, odpusť, ale těžce dělá. Není, neexistuje na to totiž žádná metoda, ani žádná nauka, či duchovní poučky a vysvětlení, jak to máte udělat.

Já vám zde mohu pouze zprostředkovat skrze slova, co se v nás děje, když máme sobě, či druhému odpustit. Kdo v nás to nedokáže a proč.

Budu tedy mluvit o sobě. Co se ve mně děje a odehrává, když mám odpustit. Proč je to tak těžké i pro mne samotnou, i když toho tolik vím.

Odpouštíme a propouštíme ze svého života vzpomínky, které nám působí bolest. Chceme zapomenout, ale čím víc se snažíme zapomenout, tím víc nás to k nim vrací. Stále nás tam vrací náš rozum. Jak to bylo, jak nám bylo, co jsme v tu chvíli cítili, co jsme si mysleli, jak bylo těm druhým, co cítili oni ... Vše si vracíme a přehráváme ve své hlavě od samého začátku až do konce, stále dokola a dokola. Co jsme očekávali a jak jsme si mysleli a chtěli, že to má dopadnout. Tím, skrze tyto vzpomínky vznikají obrovské emoce různého druhu, které nás bolí. A ty zase probouzí vzpomínky na to, kdy a jak se to stalo. Hlavně emoce, vyvolané výčitkami, nebo naopak zlostí na sebe sama. Stále a stále bez přestání. Je to něco, co není lehké jen tak umlčet. Protože vzpomínka vyvolává emoce a emoce opět vyvolávají vzpomínku. Je to jakási nekonečná rozumová smyčka bez začátku a konce.

Zároveň s tím hledáme odpovědi, proč se to stalo. Mohl jsem tomu zabránit? Co kdybych udělal něco jiného? A do toho další proud myšlenek, kdy se sami za to soudíme a trestáme, vyčítáme si, že jsme to udělali. Rozhodli jsme se špatně. A za to musíme nést odpovědnost v podobě trestu, v podobě bolesti. Musíme trpět. Rozhodli jsme se sami a dobrovolně trpět. Prožívat to stále dokola a dokola. Takové sebemrskačství skrze vzpomínku, které se odmítáme vzdát. Odmítáme zapomenout. To přeci nejde, nelze zapomenout. Jak bych potom věděl, co jsem udělal? Jak bych věděl, co mi způsobil ten druhý. Jak mi ublížil. Jak mě ponížil, okradl, pošpinil, využil, zneužil, podvedl. Musím na to stále vzpomínat, abych na to nezapomněl.

Naprosto to samé se děje, když nám někdo ublíží. Neustálé otázky proč? Chceme to pochopit, chceme tomu porozumět v domnění, že když tomu porozumíme, tak to samo odejde. Opět rozumové otázky a myšlenky, které nemají konce a které nás vrací zpět a ubližují nám skrze emoce. Opět jsme chyceni v té samé smyčce s tím rozdílem, že místo viny tam máme nenávist, zlost a hněv. Myšlenky typu, to mu nesmí projít. Musí za to zaplatit. Nejde zapomenout. Musím si to pamatovat. Musím na to neustále myslet, abych nezapomněl, co mi ten druhý udělal. Musí poznat a pocítit, jak mi bylo. Způsobím mu stejné utrpení, jako on mě. Ať ví, ať pozná a pocítí. Já musím, on/ona musí, oni musí ....

Bohužel toto je něco, co vymýšlí náš rozum. A on se této své pravdy, jak on si to pamatuje, jak on si myslí, že to bylo, viny či pomsty jen tak nevzdá. Nemá jak, protože on to jinak, jiným způsobem vyřešit neumí. Nezná jiný způsob.

Vím to, protože toto vše i mě probíhá hlavou, když mám odpustit sobě, nebo druhému. Všechny tyto myšlenky, vzpomínky a emoce. A hlavně všechny možné důvody, proč ne. Proč to nejde. Je tam pouze záporná energie, slovo NE. Nemohu, nesmím. V tu chvíli, díky těmto myšlenkám a emocím ve mně vzniká veliký odpor. Energie od rozumu, která má obrovskou zápornou sílu. Negativní, ničivá energie vytvořená ze všech rozumových myšlenek, vzpomínek a emocí, soustředěná do jednoho bodu. Do hrudi. A z hrudi je tato destruktivní energie zase rozesílána do celého těla v podobě emoční bolesti a zpět do mozku a rozumu. Rozum se to snaží zastavit, hledá způsob, jak to zastavit, hledá viníka, zlobí se sám na sebe, a čím víc se snaží, čím víc se zlobí, tím víc to posiluje a zesiluje.

Je zajímavé vnímat a sledovat, co se v tu chvíli ve vás, ve vašem těle děje, když se rozhodnete odpustit. Jak vám váš vlastní rozum vzdoruje. Jak vás váš vlastní rozum odrazuje, nepřipouští jinou možnost, staví se proti vám, bojuje s vámi, odmítá to, hledá důvody proč ne a hned vám je dá pocítit skrze vzpomínku a emoce. Proto je to tak těžké.

Jak z toho ven? Jak se vymanit z podrůčí svého vlastního rozumu? Jak ho umlčet? Vzít mu vítr z plachet?

Rozumem na to nelze jít. Že si to rozumově odůvodníme. Pokud si odpustíme tímto způsobem, náš rozum sám sebe přesvědčí, že odpustil a přestane na to myslet. Ono to tam dál jede, ale už jen na pozadí, v podvědomí, kterého si náš rozum nevšímá a ono, tyto emoce nám dál ubližují, ovšem skrytě. Pak stačí malá zmínka, podobná situace a okamžitě je to zpět. Vzpomínka je zpět. Na povrch vyplavou všechny emoce a my si je uvědomíme. Stále dokola se střídá klid s neklidem.

Existuje pouze jeden způsob. Ten nejtěžší, ale nejúčinnější.

Přestat naslouchat svému rozumu. Uvědomit si, že teď, v tuto chvíli jste v bezpečí a to, co se stalo, je minulost, vzpomínka, kterou už nezměníte a nenapravíte. Nelze na ní a na všem, co se stalo nic změnit. I kdybyste se sebevíc trestali, sebevíc sebe sama nebo druhé nenáviděli, už se to stalo. Teď, v tuto chvíli se rozhodnete, že se nebudete soudit a trestat, nebudete soudit a trestat druhé. Rozhodnete se v tuto chvíli si dát sami sobě lásku. Jako svůj nejlepší přítel, který chce pro sebe pouze to nejlepší.

Osvobodíte se od myšlenek, od minulosti a soustředíte se pouze na teď, na tuto jednu chvíli, tento moment, ve kterém není minulost, ve kterém není budoucnost. Nic se neděje. Jste pouze vy teď a váš dech. Je zde přítomen pouze klid a prázdno. Žádná myšlenka, žádná vzpomínka a žádná emoce. A v tomto klidu a prázdnu odpustíte. Odpuštění je láska, kterou jste dali sami sobě. Odpuštěním druhému jste dali lásku sami sobě. Není to tak, že on je díky tomuto vašemu odpuštění zbaven toho, co udělal. V tuto chvíli už je to pouze jeho problém, jeho osud a jeho karma, která dříve či později nastolí rovnováhu, vykoná potřebný trest za vás. Vy sami, svým odpuštěním jste z tohoto karmického kola /zub za zub, vina a pomsta/ vyjmuti. Už ho neroztáčíte. Už vám ta vzpomínka neubližuje, nebolí vás. Jste vůči ní, té konkrétní situaci neutrální, bez emocí. Pochopitelně to neznamená, že zmizí. Ona je uložena jako záznam ve vašem vědomí, duchovním vědomí a vy se na ni kdykoliv můžete podívat, aniž by vám to způsobovalo bolest a vzbuzovalo ve vás emoce. Ovšem, pokud opravdu odpustíte, není důvod, proč byste se k ní vědomě, rozumově vraceli. Ona sama pak plní úkol, že vám v určité chvíli zabrání udělat stejnou chybu a vy nad tím vůbec nepřemýšlíte. Děje se to automaticky. Tomuto se říká moudrost, která se stává naší součástí bez rozumového vyhodnocování. Ne rozumová, ale duchovní, kde tato moudrost pracuje naprosto jinak, jiným způsobem.

Odpuštěním zastavíte příval myšlenek, vzpomínek a emocí. Rozum se v tu chvíli nemá čeho chytit. Nemá vás skrze co vydírat, nemá vám co předhazovat, co vyčítat skrze pocit viny. Takovou sílu má odpuštění. Když sami sobě dáte lásku. Lásku, která nikoho neviní, nesoudí a netrestá.

Ale jak píši, je to to nejtěžší. Rozhodnout se pro sebe toto udělat, z lásky k sobě sama. Nechat to plavat. Neulpívat na všech těch myšlenkách, které nás stále vracejí zpět do té chvíle a nedopřejí nám klid. Jitří staré rány a stále nám tímto ubližují. Přijmout a smířit se s tou chvílí. Přijmout a smířit se s tím, jak to bylo, jak se to stalo. Přijmout a smířit se se svou volbou, s tím, jak jsme se v té chvíli rozhodli a co jsme udělali a řekli. Smířit se s tím, co díky tomu následovalo. Uvědomit si, že v tu chvíli jsme to jednoduše jinak neuměli. Tak proč se za to dodatečně trestat? Že i ten druhý měl své vlastní důvody pro své chování, jako my sami. Důvody, které my neznáme a nic o nich nevíme. Jen si myslíme, že víme.

Odpuštěním dáváte sami sobě tu největší lásku, která existuje. Ne lidskou, ne rozumovou, ale duchovní, bezpodmínečnou lásku.