Opakující se situace = životní lekce.

Neustále a dokola čtu, zjisti, proč se ti to děje. Zjisti příčinu a změň to, změň se, změň své myšlení, změň své chování.

To je moc pěkná poučka, že? Ale?

Představte si, že se od mala bojíte vody a nevíte proč. A tak jdete k někomu na regresi a zjistíte, že jste se v minulosti utopili, nebo vás někdo utopil. Možná to i znovu prožijete, ten pocit, jaké to je. Přijmete to, smíříte se s tím a odpustíte. Myslíte si, že se najednou přestanete bát vody? Že ten zážitek zmizí, když ho neustále prožívá vaše minulé já? Ten, komu se to stalo? Ten vás nezajímá? Vždyť on jste také vy.

Představte si, že jste žárliví. A žárlíte pro to, že vás někdo v minulosti/v minulém životě podvedl, byl vám nevěrný, lhal vám, využil vás, nebo vás opustil. Zamiloval se do někoho jiného. A vy teď a tady si tedy odpustíte na základě toho, co víte a jen tak přestanete žárlit? Nebo si řeknete, nebudu žárlit. Myslíte si, že to, jak myslíte změníte jen pouhým přáním? Že váš rozum to přestane dělat? Přestanete žárlit?

A je to opravdu skutečná příčina vaší žárlivosti skrze toho, kým jste byli a to, co se mu stalo? Nebo je pravda naprosto jiná? Ne taková, jak si ji pamatuje ten, kým jste byli a jak ji chápete a jak jí rozumíte vy. A opět, co uděláte se svým minulým já, které tam po smrti má vztek, zlost, nenávidí, proklíná … Jeho příběh, jeho život a jeho emoce je to, co má na vás vliv. Tím vaším odpuštěním on a ta událost v minulosti přestane existovat?

Skutečná příčina vaší žárlivosti v tomto příběhu/v minulosti je naprosto jiná a není možné se jí dobrat rozumem. Tu ví/vidí a zná pouze duše toho dotyčného, našeho minulého já. A dokud není objevena ne vámi, ale tím, kým jste byli, není to vyřešeno a má to na vás stále vliv.

Tato příčina je utvořena a utkána z nevědomých myšlenek, tužeb a přání rozumu, strachů, lpění, pocitů a emocí, které náš rozum nevidí a odmítá si je připustit.

Strach, že zůstanu sám. Co si počnu? Co se mnou bude? Závislost na druhém. Touha ho vlastnit. Patří pouze mě. Jsme si souzeni. Jen já ho/ji udělám šťastným. Posedlost tím druhým. Přílišná péče, kdy mám potřebu neustále být s tím druhým. Nenechám ho nadechnout. Nedám mu prostor být sám. Být sám sebou. Nevidím a neslyším, co mi ten druhý říká. On mě musí milovat a udělat šťastným. Sobeckost. Sebestřednost. Já mám právo. Slib mi to a to. Slib mi, že mě neopustíš. Slib mi, že mě budeš milovat až do smrti. Slib mi, že mi budeš věrná. Vydírání, pláč, sliby, vyhrožování.

Může jít také o soužití z rozumu, z kalkulace, kdy toho druhého mám jen jako sluhu, na okrasu a ve skutečnosti si ho nevážím a neberu ho jako člověka, ale jako věc, vlastnictví. Já mám pravdu, já rozhoduji, já určuji. Ty mě musíš podporovat, stát při mně, nezradit, nezklamat, splňovat a naplňovat má očekávání.

Pokud to ten druhý odmítá a odejde, následuje hněv, zlost, nenávist a křivda. Vždyť jsem se po ni obětoval. Dal jí vše. Střechu nad hlavou, peníze, obživu. Vzdal jsem se všeho kvůli ní. A toto pak přetrvává dál i po smrti. Toto vše je to, co nemůžete vědět a vidět ani vy, ani vaše minulé já. Všechny ty pohnutky, které to zapříčinili. A vy si myslíte, že to máte vyřešené? Že víte?

Toto, skutečnou pravdu o sobě samém, příčinu všeho, co se mu stalo může uvidět a nalézt ten, kým jste byli pouze v případě, že se na sebe a na svůj život podívá pouze jak láska, bez rozumového uvažování. Jako láska ví naprosto vše, co rozum neviděl/nevidí a odmítal/odmítá vidět. Své pravé JÁ.

Tak co vlastně řešíte, když se díváte zpět, na svůj minulý život? Jen střípek, jednu událost zkreslenou rozumem. A vše statní vám naprosto uniká. A co ten, koho se to týká, kdo to vše vytvořil? Dál po smrti žije ve svých bludech a lžích o sobě samém, jak on si to pamatuje, jen bez těla. Dál má na vás vliv. Protože jeho život a jeho nepoznaná a nepochopená zkušenost je součástí vašeho života. On je vy a vy jste on.

Pouze tehdy, když se stane láskou, podívá se na vše, na svůj celý život jako láska, může vědět a znát skutečnou pravdu. Pouze tehdy, když jako láska sám sobě, tomu člověku, kterým byl odpustí, dojde k vyrovnání a srovnání energií. Všechny ty lidské emoce a myšlenky ztratí svou sílu/negativní náboj. Už není, kdo by je vytvářel a posiloval.

Zde pozor!

Vy své minulé já nemůžete nikam dostrkat. Otevřít mu nějaký portál do nebe, do lásky. Požádat o to nějakou energii, Boha, Ježíše, anděli …Nemůžete ho změnit ani vy, ani Bůh svým chtěním. Zbavit ho jeho rozumové energie a vzpomínky na sebe, jako na člověka. Toto rozhodnutí, stát se láskou, být tím, čím ve skutečnosti je, rozpomenout se a vzdát se své lidské existence je pouze a jenom na něm. Ne na vás, ne na Bohu. Toto je ta neustále probíraná svobodná vůle.

A další důležitou věcí je to, že vy to, co vám dělá problém a co vám ubližuje neřešíte z lásky k sobě. Řešíte to z rozumových důvodů a pohnutek, zbavit se problému, abyste od toho měli klid a pokoj teď a tady. Takže, co vlastně řešíte? Koho vlastně řešíte a proč? Řešíte pouze sebe sama na základě rozumu a jeho chtění, zbavit se problému, aniž byste chápali, že ten problém vytvořil rozum vašeho minulého já.

Já vám zde neříkám, jak to máte dělat. Já vám zde pouze ukazuji, jak to ve skutečnosti je. Jak tyto neviditelné energie fungují. A tomu, jak fungují a co jsou, čím jsou a jakou informaci nesou se můžete naučit porozumět pouze tehdy, když se na vše budete dívat jako láska, stanete se láskou. Což je těžké a nelze se to naučit na nějakém kurzu. To, co většina z nás/vás dělá je, že si na ni pouze hraje váš/náš rozum. Rozumová energie má potřebu se stále někam a na něco, na někoho napojovat. A napojuje se pouze na své vlastní výmysly a představy o tom, co si myslí, že to je.

Je legrační, jak se stále někam, na něco a někoho napojujeme. Proč? Protože my ve skutečnosti nevíme, že tou energií, která ví a zná, rozumí, jsme my sami. Neumíme jí být. Neumíme pouze být a vědět bez rozumu, že jsme. To náš rozum potřebuje vědět, že jsme, že existujeme a neustále kontrolovat, co jsme a kde jsme. A tak sám na základě sebe sama, na základě toho, co si myslí, že ví, co to je, jak to je a jak to funguje vytvoří tyto energie a portály, které ve skutečnosti nejsou a neexistují. Ale pro náš rozum ano. Náš vlastní rozum si pak myslí, jak díky tomu sobě či někomu jinému pomohl. Ne myslí, ale uvěří tomu.

Ve skutečnosti se nic nestalo, nic se nezměnilo. Jediné, co se změnilo je to, že jsme si touto svojí rozumovou energií zamezili přístup k pravdě. Utvořili jsme si tam rozumové/energetické špunty. Jakousi energetickou deku, která nám leží na hlavě a my o ní nevíme. Nemáme spojení a přístup k pravdě, k lásce v sobě. Tu zakryl náš vlastní rozum svou vírou ve svou pravdu. Rozum to není schopen vidět, vnímat a cítit, uvědomit si to. To neznamená, že nám to dál neubližuje. Ubližuje, ale my o tom nevíme. Věříme svému rozumu, své pravdě, kterou vytvořil on sám.

A v dalším životě se opět projeví to, co si myslíme, že máme vyřešeno.

Pak nám nezbývá nic jiného než věřit lásce, že se objeví někdo, kdo opravdu ví jako láska a pomůže nám objevit to, co nevidíme, na co jsme zapomněli. Lásku v sobě k sobě. Pomůže nám se rozpomenout na to, čím jsme a jako láska navázat a objevit to, co vytvořil náš vlastní rozum. Poznat a pochopit, proč. Co nás k tomu vedlo. Skutečnou pravdu, skutečný důvod a ne ten, co vymyslel náš rozum.

Tento člověk se pak objeví pouze tehdy, když to myslíte upřímně, z lásky k sobě, požádáte o to z lásky k sobě samotnou lásku. Ne pro to, abyste něčemu v tomto životě unikly.

Pak vám sama láska, nebo chcete-li Bůh pomůže a takového člověka vám přivede do života. Pak už se nespokojíte s tím, že vám to někdo vysvětlí, co to je, jak to funguje, jak tomu máte rozumět, jak to máte chápat, jak to máte dělat a jak máte myslet. Chcete to nalézt vy sami v sobě skrze sebe sama, skrze svou vlastní moudrost.

Toto je pak ten správný učitel, který je zároveň i mistrem, láskou, která vám nic nenutí. Naopak, pomáhá vám objevit vaše vlastní prostředky a nástroje, jak se dostat k pravdě. Jako láska ví to, co vy ne a pouze vám to ukazuje a zprostředkovává skrze různé nástroje, které se nezakládají na naučeném postupu, ale vede ho sama láska. Jeho úkolem není vás zbavit problému, zachránit vás, ale pomoci vám uvidět pravdu. Uvědomit si pravdu, kterou ví a zná vaše duše, láska, kterou jste. A co s tou pravdou udělat. Jak ji změnit na lásku.

Pokud si myslíte, že to umí každý jen pro to, že má nějakou schopnost a občas něco uvidí, tak vás musím zklamat. Takových lidí, kteří jsou mistry a umí být láskou je opravdu velice málo. A dostanu se  k nim pouze ti, co se opravdu rozhodnou poznat lásku a nebojí se, co se s nimi stane. Čemu budou čelit. Nebojí se, že budou zkoušeni zlem, zda při prvním nezdaru nebo neúspěchu opět neutečou a nevyužijí lehké cesty, kterou jim nabízí druhá strana skrze všechny ty rádoby duchovní učitele, kteří vám slibují, jak vám pomohou a zbaví vás vašeho problému, vašich myšlenek, rozumových vzorců, přesvědčení, karmy, předělají vás, zvýší vám vaše vibrace, někam vás napojí, naučí vás postup, jak to máte dělat, otevřou vám třetí oko, napojí vás na moudrost, na vaše schopnosti ......

Toto je totiž nabídka od druhé strany, která k tomu využívá všechny ty, co si jen myslí, že ví a umí. 

Ale i toto je součástí karmy, osudu a učení se/zkušenosti jak těch, co vám to nabízejí, tak těch, co je vyhledají a věří všemu, co jim napovídají. Zkušenost, která se bude opakovat tak dlouho, dokud se každý sám za sebe nerozhodne pro lásku, mít se rád bez ohledu na to, co si myslí rozum. Co znamená mít se rád. Pak takový člověk bude konfrontován se situacemi, kdy si pouze myslel, že se má rád, ale pravda byla/je naprosto jiná.

Ještě jedna malá vsuvka.

Líbí se mi tato rádoby moudrá věta. 

Co miluješ nebo nenávidíš na druhých, to miluješ nebo nenávidíš v sobě. A až to v sobě uzdravíš, svět kolem tebe se promění.

Hm, pěkné. Ale? Jak to chcete objevit, když o tom nevíte? Jak se k tomu chcete dostat? Rozumem? Když rozum toho není schopen? Vymýšlí si? A jak to chcete uzdravit, když nemáte ponětí, co to je, kdy, kde a jak to vzniklo? Rozumem? Že si poručíte?