Osudová přitažlivost.
Neustále čteme o setkáních, která jsou označována za: karmický vztah, osudový vztah, dvoj plamenný vztah, vztah se spřízněnou duší, nebo vztah z minulého života.
Jsou to pouze pohádky, které vymyslel náš rozum. O setkáních dvou lidí teď a tady, kteří jako jiní lidé v minulosti něco krásného prožili a že to samé budou prožívat naprosto stejně opět a zase teď a tady. Bohužel tento příběh o lásce nemusí být nutně tou skutečnou láskou, ale tou opojnou, která na samém začátku plane a žhne. Jeden plamen/ touha se živí druhým plamenem/ touhou. Dalo by se říci, že toto je ten dvoj plamen.
Bohužel každý plamen se jednou vyčerpá a zůstanou po něm jen uhlíky a vzpomínka v podobě touhy, kterou už není možné vzkřísit. Pak teprve nastupuje to skutečné, skutečná láska, která nestaví své hodnoty na iluzi, touze a spalujícím žáru, ale pracuje s těmi uhlíky, které žhnou a vydávají stejné, neměnné a stabilní teplo za všech okolností. Láska se pak mění v úctu. Každý úhlík vydává jiné teplo, má jinou barvu a má svou konkrétní hodnotu.
Zde je pak skrze různé životní události a situace prověřováno, na jakých základech a hodnotách naše láska k druhému stojí. Zda to ustojí a obstojí v těchto zkouškách.
Ovšem, pokud je tento příběh v minulosti postaven pouze na té první fázi, kdy tento dvoj plamen, vzplanutí touhy bylo něčím přetrhnuto, ukončeno a nemělo šanci se naplnit a přeměnit ve skutečnou, moudrou lásku, jsme pod vlivem tohoto plamene a nejsme schopni vidět skutečnou pravdu o tom, co se děje teď a tady. Jedeme pouze na energii tohoto plamene z minulosti. Opět zažíváme a prožíváme tu opojnost druhým, ale ne tím, koho máme vedle sebe, ale tím, kým byl. Nevědomky ho zaměňujeme za toho, kým byl. Tím jsme ve skutečnosti opojeni a pohlceni.
Je to hloupá představa a touha našeho rozumu po někom, kdo nás bude milovat takové, jací jsme. Nebude nás soudit, hodnotit, bude nás podporovat, bude nám pomáhat růst, bude vědět na co myslíme, jak se cítíme .... Ovšem, problém je v tom, že to chceme a očekáváme pouze u toho druhého vůči nám, ale ne od sebe k němu, že? Jsme toho samého schopni i my vůči němu?
V podstatě všechny vztahy bez rozdílu jsou karmické. Karma a osud je naprosto to samé.
Proč se nám tedy vrací do života lidé z minulosti?
Nejde o to, zda jsme se milovali, ale jak jsme se milovali. Zda ta láska mezi námi byla opravdová bez ohledu na to, jak dlouho trvala. Co po sobě zanechala. Hořkost, zklamání, bolest, žal, nesplněné a nenaplněné sliby, touhy, přání a očekávání. Nebo pouhý sen a iluzi o její dokonalosti, odtržený od reality.
Zda jsme ji přijali takovou, jaká ve skutečnosti byla se vším všudy, nebo jsme si ji pouze vysnili a vybírali si jen to hezké a to ostatní jsme si odmítali připustit a vidět. Dělali, že to není, neexistuje jen pro to, abychom toho druhého neztratili. Tedy že ta naše láska byla ve skutečnosti závislost na tom druhém.
Spojují nás dohromady vzpomínky našich minulých já. Touha/plamen, který považujeme za lásku, skutečná láska, naplněná či nenaplněná. Prožitá, odžitá, nebo násilně přerušená a ukončená. Sliby, zrady, nenávist, prokletí, pomsta ....
A ano, jak se píše v mnoha článcích, můžeme být teď a tady ovlivněni dávnou vzpomínkou našeho minulého já na toho, koho jsme milovali. Jak si ho pamatujeme jako ta/ten, kým jsme byli, jeho/její představy o něm. Na společně strávené chvíle, kdy jsme se cítili šťastní.
Ovšem, pozor! Tyto vzpomínky, pocity a emoce nejsou naše, nepatří nám, ale tomu, kým jsme byli. A ten, koho máme vedle sebe není ten samý člověk z minulosti. Stejně jako my nejsme tím samým člověkem.
Problém je v tom, že naše minulé já si chce pamatovat pouze to pěkné. Přehrává si dokola to pěkné. Na základě této vzpomínky našeho minulého já pak máme tendenci si toho člověka idealizovat a nevidíme skutečnou pravdu. A fakt to má koule.
Ale my neznáme celý příběh, jak dopadl. Já osobně mám takové zkušenosti dvě. Dva muži, dvě osudová/karmická setkání. Takže vím, jakou to má sílu. A věřte, že ani jedno z nich v minulosti neskončilo happy endem, i když jsme se milovali. Jednou to byla víra v lásku toho druhého a zrada. Po druhé závislost na druhém, na jeho lásce a strach ze samoty. Láska má totiž mnoho podob a je vždy zkreslena našimi pocity, emocemi, strachy, touhami a myšlenkami.
O co vlastně jde, když toto zažijete? Když máte pocit, cítíte, že toho druhého znáte?
Měli byste se podívat na společnou minulost. Na celý příběh. Co se tam stalo a jak dopadl. Měl šťastný konec, nebo tragický? A vyřešit si ho u sebe. Pak budete schopni toho, koho máte vedle sebe skutečně vnímat takového, jaký je, kým je teď a tady, bez vlivu minulosti. Pak bude váš vztah k němu opravdový, upřímný a ne snový, zkreslený a ovlivněný vzpomínkou.
Klidně se může stát, že najednou ta vaše opojnost, kterou si váš rozum vykládá a považujete za karmickou lásku, dvoj plamen, spřízněnou duši, že k sobě patříte, karmickou odměnu najednou zmizí.
Pak je pouze na vás, zda s tím člověkem zůstanete, nebo ne. Zda ho opravdu milujete, nebo milujete vzpomínku. Budete se rozhodovat sami za sebe teď a tady a ne skrze své minulé já. Nebudete ovlivněni svým minulým já.
Bohužel toto je něco, co vám žádný ezoterik neřekne, protože to neví. Jak by mohl, když nehledá pravdu, ale spokojí se pouze s představou a touhou svého rozumu.
Všichni do kola opakují to samé, představy a touhy rozumu o dokonalém partnerovi z minulosti, dokonalém vztahu, dokonalé lásce a karmické odměně. Bohužel ani on/ona ani vy nejste stejnými lidmi, se stejnými vlastnostmi.
Není možné zopakovat a prožít stejný život se stejnými pocity a emocemi.
Avšak poznat a rozlišit skutečnou pravdu teď a tady od lží a snů z dávno odžitého a zapomenutého příběhu vašeho minulého já je velice těžké.
A nikdo se tohoto krásného a opojného snu, který pro nás vymyslel náš vlastní rozum nechce dobrovolně vzdát.
Bohužel i tento sen jednou skončí a my budeme nuceni čelit skutečné pravdě o naší lásce. Na jakých základech stojí, kdo je vytvořil a čím.