Plán duše, osud, karma a inkarnace.

Na první pohled se nám toto vše zdá velice chaotické. Je to pro to, že těmto názvům nerozumíme a špatně je chápeme. Jak to vše funguje, je navzájem propojeno a že jedno bez druhého nemůže existovat vzhledem k podstatě života. I život sám, co to je, co to znamená a co, nebo kdo ho vytváří, čím, jak a skrze co je také špatně chápáno.

Začneme tedy od začátku.

Duše nežije. Ona je. Nic necítí, nic neprožívá. Nemá jak a čím. Aby mohla něco zažít, potřebuje k tomu tělo, rozum, mysl a emoce, skrze které si my sebe sama uvědomuje jako živou, žijící bytost. Uvědomujeme si svou existenci, že jsme. Že žijeme, že existujeme. Protože z tohoto je ve skutečnosti utvořen samotný život. Z těla, smyslů, myšlenek, pocitů a emocí. Toto je samotná podstata života. Bez tohoto není a neexistuje život. Nebyl by a neexistoval by nikdo, kdo by si ho uvědomoval.

Představte si, že jedna duše zatím neměla tělo. Pouze je. Jsem není to samé, co žiju a uvědomuji si rozumem, že žiju. Tato duše chce zažít a poznat skrze tělo a lidskou mysl, co je to žít, jaké to je žít, vnímat, cítit a uvědomovat si skrze toto vše, že žije. Rozhodne se tedy, že se vtělí do těla. Dopředu si připraví plán, co chce poznat a zažít v těle člověka skrze jeho myšlenky, pocity a emoce.

Aby se tento plán mohl uskutečnit, zvolí si to správné prostředí. Tedy rodiče, kteří tento plán podpoří skrze svou DNA a svůj vlastní plán duše, který je již dávno napsán před jejím narozením. A když se narodí, tedy vstoupí do těla, nezasahuje. Pouze vše sleduje jako nestranný pozorovatel. Nic necítí. Jen rozumí myšlenkám, pocitům a emocím na nehmotné úrovni.

Zde je důležité si uvědomit, že my jako člověk tento plán neznáme. Je nám k němu zamezen přístup. Kdybychom ho znali, chtěli bychom se z něj vyvléci. Protože by se nám jako člověku nelíbil. Na základě této neznalosti pak činíme při uskutečňování a naplňování plánu duše rozumové volby, co uděláme. Tyto volby pramení z našich pocitů a emocí. Z toho, co se nám nelíbí, nebo naopak líbí.

Naše volby, s kterými nemá nic společného naše duše pak tvoří náš život teď a tady a zároveň určují a utvářejí náš další život.

Dobře tedy. Tato duše, která ještě neměla tělo, tedy narodí se úplně poprvé si naplánuje poznat a zažít některou z lidských emocí. Pochopitelně k tomu potřebuje vhodné prostředí, rodinu/rodiče, národ, do kterého se narodí a lidi, kteří mají přesně ty vlastnosti a svůj vlastní plán a úkol, který podpoří to, aby se její plán mohl uskutečnit. A v tomto bodě to začíná být napínavé.

Jak jsem napsala, tato duše je tedy pouhým pozorovatelem. Vidí a sleduje, jakým způsobem myslíme. Co se v nás, jako v člověku odehrává. Jak náš rozum a ego pracuje. Nasbírané a převzaté vzorce chování, postoje a myšlení, které jsou nám vštěpovány od malička rodiči, kulturou a vírou. Jak máme myslet a co si máme myslet. Čemu máme, smíme a musíme věřit.

Setkáváme se s takovými lidmi, kteří v nás podněcují přesně tu emoci, kterou se duše rozhodla poznat a zažít jako člověk. Emoci, která nám znepříjemňuje život. Která v nás rozdmýchává další škálu emocí, jako je strach, hněv na sebe, na druhé, bolest … Snažíme se o to, tuto emoci nemít. Uniknout jí. Náš rozumem hledá řešení, jak to udělat, jak to vymyslet, abychom měli klid.

Naším hnacím motorem pro naše volby, chování a rozhodování jsou tedy naše vlastní emoce, které vznikají na základě chování druhých k nám a na naučeném a převzatém.

Na základě tohoto pak činíme vědomé, rozumové volby. Buď utíkáme, přizpůsobujeme se, nebo bojujeme a zraňujeme druhé. Zde pak uplatňujeme zákon: oko za oko, zub za zub. Dostaneš přesně to, co si zasloužíš. Co jsi udělal ty mě, udělám já tobě. Ať zakusíš, jaké to je, jak se cítím. Nebo naopak, utíkáme, stahujeme se do sebe, protože se bojíme jakékoliv negativní reakce. Obviňujeme druhé, sebe, trestáme se za zbabělost, za selhání, vydíráme, vyčítáme, házíme vinu na druhé, jen abychom ospravedlnili sami sebe. Tedy své počínání.

Tím vzniká mnoho situací, které jsou plné negativních emocí a následných činů. Kdy ubližujeme nejenom sobě, ale také těm okolo nás. Mnoho a mnoho situací, kdy všichni na sebe takto reagujeme. Vracíme si mezi sebou a navzájem vše, co nás bolelo. Co nám někdo udělal. A duše to vše pouze pozoruje. Nezasahuje. Chápe, že je to pouze součástí člověka, těla, mozku, rozumu a ega.

Duše vidí, chápe a rozumí naprosto všemu. Pamatuje si každou lidskou, tělesnou prožitou vteřinu. Ví o každé myšlence, která nám proběhla hlavou. Ví, jak a kde vznikla. Jaký pocit a emoce ji vyvolala, provázela a proč. Ví, chápe a rozumí, že toto vše je součástí vývoje člověka. Nepřeberná škála emocí, pocitů a myšlenek, které vytváří náš vlastní rozum.

Ví, chápe a rozumí, že takto se náš lidský rozum učí. Ví, že není možné rozumu poručit, jak má myslet. Že mnoho z toho, co on sám vytvořil a stvořil, čemu on sám věřil, že je pravda, že je to skutečné byla pouze jeho představa a domněnka.

Tímto způsobem, na základě tohoto vzniká nový plán duše, osud a karma, kdy za prvé chce duše poznat a zažít jaké to je uvědomovat si, že žiju skrze živé, lidské tělo, pocity, emoce a rozum.

Zároveň s tím poskytuje rozumu způsob učení se skrze opakování určitých situací, které rozum špatně vyhodnotil na základě vzniklých emocí a předpokladů. Učinil špatnou volbu, špatné rozhodnutí, které vedlo k dalším špatným rozhodnutím a volbám. Mělo vliv na rozhodnutí a volby druhých a ti zase měli vliv na nás a naše rozhodnutí.

Duše ví, chápe a rozumí, že pouze tímto jediným způsobem lze učit lidský rozum.

Jak ho dovést k tomu, aby se vzdal všeho, co si myslí, že ví. Co se naučil a čemu věří, vzdal se své víry ve svou vlastní moudrost. Že vše ví, vše chápe a všemu rozumí. Aby si rozum uvědomil, že nic neví. Neví, co bude. Neví, co se stane.

On jen předpokládá a na základě tohoto předpokladu pak činí svou volbu. A tu činí opět na základě toho, aby tomu, co sám vymyslel, že bude, že se stane buď unikl, nebo naopak se snaží toho dosílit dalšími volbami a předpoklady, chce předejít nezdaru. Díky tomu žije v iluzi o budoucnosti, v různých variantách a kombinacích, vzpomínkách na to, jak to bylo, jak to dopadlo a skutečná realita, co se ve skutečnosti děje mu uniká. Díky tomu pak na ni není připraven, protože neodpovídá jeho představě a scénáři. Nedokáže správně zareagovat. Obviní z toho druhého. To on mu to překazil. To on za to může.

Člověk a jeho rozum se tedy učí skrze vlastní, individuální lidskou zkušenost s různými situacemi, které se opakují a on dělá stále stejná rozhodnutí a stejné chyby. Kdy se nám vrací zpět různé pocity a emoce, které vznikly na základě nepochopení, odporu, vzdoru, strachu, bolesti, touhy či lpění.

Rozeznat podstatné od nepodstatného. Porozumět sám sobě. Kdo mi radí. Odkud se berou mé myšlenky. Vyznat se v tom, co cítím.

Dovést náš lidský rozum k rozhodnutí spolupracovat s duší. Uvěřit jí. Uvěřit, že ona ví a k tomu vím náš rozum, jeho nepotřebuje. Naučit ho být pouhým čtenářem a tlumočníkem, bez vyhodnocovat sám za sebe, co tím duše myslí.

--------------

Tento proces trvá velice dlouho a je potřeba mnoho a mnoho zkušeností, mnoho a mnoho životů, aby rozum sám poznal a pochopil, že on sám za sebe nic neví a bez duše nikdy nenalezne odpovědi, pravdu o tom, co se ve skutečnosti děje.

Po mnoha a mnoha prožitých životech se pak zrodí touha rozumu poznat a zažít skutečnou lásku bez podmínek. Lásku, která neubližuje. Nic nechce, po ničem netouží, nic nám nenakazuje, nezakazuje. Lásku, která ví. Rozum se vzdá své vlastní identity, svého já jsem, představy o sobě sama, že ví a že je člověkem. Přestane mu na tom všem, čím si myslí, že je záležet. Přestane na tom lpět. V té chvíli se propojí s láskou, duší v nás. Začne ji slyšet a vnímat. Stane se její součástí. Dokáže vědět a rozeznat, odkud k němu informace přicházejí. Ví to, aniž by o tom přemýšlel, jak to ví.

---------------

Opět se duše narodí, dostane nové tělo, ale už je zde jiný plán duše, osud a karma. Duše si naplánuje vše, co potřebuje k tomu, umět a vědět, naučit se jako člověk pouze být láskou, jsem a vědět, že jsem bez lpění na těle a rozumu. Bez lpění na tom, vědět čím jsem. Postupné uvědomování si rozumu skrze zkušenost a poznání, jaké to je pouze být. Vše, co člověku, jeho tělu a rozumu pomůže osvobodit se od lpění na tom, co jsem, čím jsem. 

Zde pak dochází k tomu, že rozum a ego, rozumové uvažování a vyhodnocování na základě naučeného je v některých chvílích vypnuto a rozum funguje pouze jako čtenář informací od duše. Má tak díky tomu konfrontaci, vlastní zkušenost s tím, kdy to, co se děje vyhodnocuje sám, na základě naučeného a předpokladu - lež a kdy to vyhodnocuje duše, láska - pravda. Zažívá tyto obě polohy, aby si je osvojil a poznal mezi nimi rozdíl. Učí se přepnout do lásky a pouze být součástí lásky, jsem bez toho, aby chtěl vědět, čím je.

Zde pak začíná skutečná duchovní přeměna člověka v lidskou bytost, která ví, že je láskou, co má lidské tělo. Láskou, která ví, k čemu má lidské tělo. Neodmítá ho, ale naopak ho bere jako svou součást teď a tady. Taková bytost pak neupřednostňuje jedno před druhým. Tělo a rozum před duší, nebo duši, lásku před tělem. Je obojím a ví, co k čemu slouží, jak a proč.

--------------

Takový člověk pak nemá touhu stát se a být duchovním. Nelpí na tom, všemu porozumět. Všechno vědět. Ví, že pokud to bude potřeba, láska v něm mu to ukáže a řekne sama. Láska nemá potřebu na sebe upozorňovat a ukazovat na odiv to, co ví a umí. Přesvědčovat druhé o tom, čím je. Ona pouze je.

Taková bytost, která je láskou, umí pouze být a ví, že je také člověkem umí pracovat s touto láskou. Jako láska, jsem používá tělo, rozum a mysl – myšlenku, vůli a rozhodnutí, skrze které se může hmotně projevit. Zde opravdu záleží pouze a jenom na lidském rozumu, zda se vzdá své vlastní kontroly nad tím, čím je, co si myslí že ví, vidí a slyší. Svých vlastních ambicí po dokonalosti, duchovnosti a moudrosti.