Povídání o duši.

Dnes si budeme povídat o duši.

Co to vlastně je ta duše. Odkud se bere. Je rozdíl mezi naší lidskou duší a zvířecí duší? Kdy duše vstupuje do fyzického těla. Co se děje s duší po naší smrti.

Takže pěkně popořádku.

Co je duše.

Duše není nic jiného než energie - láska, bezpodmínečná láska, kterou není možné poznat a pochopit skrze rozumové nástroje. Nemá formu, nemá podobu, nemá pohlaví, myšlenky, emoce a pocity. Nemá touhy a ambice. Neřídí se a nejedná na popud lidského rozumu, lidských myšlenek, slov a názvů. Ví bez rozumu. Je utvořena z nehmotných informací, vibrací, které neobsahují lidská slova a pojmy. V této energii je naprostý klid. Tyto energie a informace v nich mezi sebou nebojují, nesoupeří, ale spolupracují. Všechny jsou si rovny. Mají naprosto stejnou hodnotu. Nemají, postrádají ty pomyslné lidské hodnoty a dělení na dobré a špatné.

Lidé se často ptají, proč jim duše nepomůže a neupozorní je na to, že dělají něco špatně. Duše nás upozorní, ale k ničemu nás nenutí. Ponechává to na nás a našem rozumu, jak to vyhodnotíme a co uděláme. Jak se rozhodneme. To je ta svobodná vůle, o které se stále mluví. Ona nemůže jít proti našemu rozumu a egu, poroučet nám. Vypnout nám v té chvíli rozum a vést nás jako loutky. My ji buď neslyšíme, nebo se nám to, co nám říká nelíbí. Duši v nás je naprosto jedno, co uděláme a jak se rozhodneme. Ona přijímá vše tak, jak to je. Nehodnotí to na dobré a špatné. Nic necítí a nic ji nebolí. Vše je to pro ni pouze zkušenost. 

Odkud se bere.

Je to maličkatý kousek, střípek Boha, bezpodmínečné lásky. Jak tomu jednoduše porozumět skrze hmotné nástroje, slova a názvy?

Určitě znáte tu pohádku: Hrnečku vař. Představte si boha jako nekonečný proud kaše, který proudí z hrnečku ven. A vy z této kaše nabíráte malou lžičkou malé dávky porcí. Mezi kaší z hrnečku a kaší na lžičce není rozdíl. Stále je to ta samá kaše. Jen je rozdělena na malé porce. Má stejné vlastnosti, jako kaše proudící z hrnečku. Pokud to převedeme zpět na boha-bezpodmínečnou lásku, tyto malé kousky-duše v nás jsou stále součástí celku-boha, i když jsou v této chvíli samostatné a oddělené a ponechávají si spojení, napojení na celek. Zároveň se tyto malé porce díky oddělení od celku mění. Díky působení okolí zhoustnou. Změní se jejich soudržnost a hustota.

Lze to také lépe vysvětlit na příkladu vody. Voda je H2O. Jak určitě víte, voda má více podob. My tomu říkáme skupenství. Máme tekutou jednolitou formu vody, páru, led a samostatné kapky vody. Přitom je to stále to samé. H2O, jen pokaždé v jiné formě, jiné podobě. Je naprosto jedno, čím, v jaké podobě v té chvíli je. Stále nese ty samé informace. A to samé platí pro boha-bezpodmínečnou lásku a pro duši-bezpodmínečnou lásku. Jde pouze o to, kde a v jaké formě se nachází. Zda je krystalkem ledu-zmrzlé vody, kapkou ve formě vločky, kapkou, která je v podobě páry, samostatnou kapkou na listu trávy, nebo kapkou, která se prolíná s ostatními kapkami a vytváří vodu. Je naprosto jedno, zda je to jedna malá kapička vody, nebo miliony kapiček pohromadě. Stále je to H2O. A to samé platí pro Boha a duši. Stále je to bezpodmínečná láska.

Vezměme to opačně. Od člověka a duše v něm směrem do prostoru. Čím dále jde, pokračuje tato energie do prostoru, tím více se mění její struktura. Stává se jemnější a rozptýlenější, až se stává tím, čím je a vždy byla. Energií, bezpodmínečnou láskou, z které je naprosto vše utvořeno.

Je rozdíl mezi lidskou duší a zvířecí duší?

Ano i ne. Jejich základ, z čeho jsou utvořeny je stále stejný. Liší se pouze ve své podstatě. Lidská duše má příměs energie, lidskou podstatu a zvířecí duše má zvířecí podstatu. Tato podstata určuje, zda budeme o sobě smýšlet a přemýšlet skrze rozum. Uvědomovat si sebe sama skrze Já a co všechno jsem. Tedy naše rozumová individualita, která každého z nás odděluje od toho druhého. Zvířata toto nemají. Nesmýšlí o sobě, jako o já. Neuvažují o sobě, čím jsou a čím je ten druhý. Pouze jsou.

K čemu naše těla potřebují duši?

Naše těla jsou utvořena také z bezpodmínečné lásky. Jen má jinou, hmotnou formu. Tuto formu, energii lze přirovnat k vodě a její změně v jiné skupenství, na led.

Aby mohlo toto skupenství, naše tělo vzniknout, potřebuje k tomu základní stavební kámen, buňku. Tato buňka je utvořena z energie bezpodmíneční lásky. Je jejím maliličkatým, titěrným střípkem v hmotné formě. Pidi krystalkem toho pomyslného ledu. Nese v sobě pouze základní informaci od bezpodmínečné lásky, co má dělat. Počátek vzniku nového těla. Aby se mohla dál rozvíjet, dělit a tvořit, potřebuje k tomu spojení a propojení se s energií bezpodmínečné lásky, která jí dodává potřebnou životní energii, sílu v podobě nehmotného a neviditelného světla a nehmotných informací, co má dělat. Skrze duši, bezpodmínečnou lásku tedy tato buňka dostává veškeré informace a podporu pro svou existenci a svůj růst. Duše pak v tomto případě hraje ještě jednu důležitou roli. Určuje, jak, jakým způsobem se bude tato základní buňka vyvíjet a měnit. Tedy duše a její nehmotný plán v podobě nehmotných informací určuje dělení buněk a vznik různých anomálií, nemocí, dispozic, alergií, barvu vlasů, očí, výšku atd. K tomu pak využívá genetickou informaci, uloženou v buňce, z které si vybírá pouze to, co je potřeba, co si duše naplánovala.

Duše tedy našemu tělu a každé buňce v něm dodává životní energii a nehmotné informace v ní obsažené, kterou je bezpodmínečná láska. Je jakýmsi prostředníkem, pojítkem mezi hmotnou buňkou a Bohem, bezpodmínečnou láskou. Všechny fyzické podoby, krev, kosti, svaly a chemické pochody v těle jsou ve skutečnosti nehmotné energie a informace, které se přeměnili na jiné skupenství, formu, hmotné, pro nás viditelné a uchopitelné.

Málokdo asi ví, že pokud není v těle duše, buňky ztrácí životní sílu - energii a umírají. Duše dává buňkám život, životaschopnost. Duše určuje, čím a jak budeme své tělo vyživovat. Jakým způsobem se to bude měnit a na co, v co se to bude měnit. Duše dává pokyn a informace buňkám, jak a na co mají měnit potravu, co z ní využít a v co ji změnit. Kam to poslat a co s tím dál. Toto vše, co jíme jsou další stavební kameny, které duše využívá pro správné fungování našeho těla, ve kterých jsou uložené potřebné informace pro přeměnu jednoho hmotného na jiné hmotné na nehmotné ve spolupráci s buňkami.

Je naivní si myslet, že můžeme buňce poručit, co má dělat, jak to má dělat a kdy to má dělat. Protože tato jedna buňka je propojena energeticky a informačně naprosto se všemi buňkami v těle a jedna na druhé a správné funkci každé z nich je závislá. Všechny si mezi sebou předávají informace a spolupracují. Je to dokonalý stroj, kde každá buňka ví, co má dělat na základě informací od druhých buněk. Pokud narušíte moudrost jedné buňky, že jí donutíte dělat něco jiného, proti její vlastní moudrosti, narušíte chod celého těla. Jedna buňka zblbne ty ostatní a ony začnou špatně fungovat. Začnou sami sebe ničit, požírat, rozpadat se, vytvářet něco, co tam nemá být …. Tyto nepřirozené zásahy do buńky, genetické inženýrství, přepis informací v buňce se vždy časem projeví nějakou nemocí či tělesnou mutací, kterou přenesete v podobě genetického kódu, zápisu na své potomky.

Kdy duše vstupuje do fyzického těla?

Na základě toho, co jsem napsala výše je zřejmé, že duše je s námi spojena a propojena od samého začátku, kdy dojde k početí. Je s námi, tedy s tím, co teprve vzniká, nový život a nový jedinec neustále spojena a propojena. Je zde, ve hmotě a zároveň je mimo hmotu. Chcete-li, pendluje mezi bohem a hmotou. Dívá se na své vznikající tělo a zároveň je jeho součástí a vnímá jeho růst. V této fázi duše přijímá vše tak, jak to je. Protože ví, proč to tak je. Ví, jaké bude mít tělo a ví, jaký čas zde v tomto těle stráví. Zda pouze pár dnů či měsíců v těle matky, nebo po narození dnů, měsíců a roků. Pro ni, jako duši není tělo a čas důležitý. Pro duši jsou důležité jednotlivé okamžiky, které mohla skrze tělo zažít a prožít jako živá, hmotná bytost skrze vjemy, pocity, emoce a energie, které mohla vnímat tělesně.

Při našem narození a s naším prvním nádechem duše změní svou hustotu, stáhne se do těla a už zůstává nadobro v těle až do konce našeho života. To neznamená, že je díky tělu uvězněna, odstřihnuta od boha, bezpodmínečné lásky a nemá přístup k bohu, informacím a moudrosti. Stále je jeho součástí. Stále je s ním spojena a propojena svou další formou. Duši v těle drží tlukot našeho srdce, kterému ona sama dává životní energii. Je to taková symbióza, kdy jedno spolupracuje s druhým a jeden na druhém jsou na sobě závislí. Bez duše nepracuje srdce a bez bijícího srdce duši v těle nic nedrží. Tato spolupráce je to, čemu říkáme život, žít. Duše dodává energii a informace tělu a srdce díky tomu zajišťuje proudění potřebných energií v těle, kyslíku a okysličení mozku, aby mohl správně fungovat na základě informací od duše.

Bez duše by bylo naše tělo jen hmotou, která by sice byla, existovala, ale to je tak vše. Časem by se tato hmota začala sama rozkládat. Její životní síla by se velice rychle vyčerpala, protože by neměla skrze co čerpat a dostávat energii.

Proč lze laboratorně vypěstovat z jedné malé buňky některý orgán? Protože tato buňka je vždy odebrána z živé hmoty, ve které je duše. Tato buňka je neustále spojena a propojena se základem a duší v něm. Je naprosto jedno, jak daleko od něj je. Žádná tato základní buňka nikdy nebyla vytvořena uměle. Vždy byla živá, tedy byla v ní přítomna životní síla, která se nedá vytvořit v laboratoři. Ovšem, takový orgán je pouze živou hmotou, která je, ale nemyslí. Nemá čím a jak. Jen roste na základě přítomné životní energie. Ovšem, klidně se může stát, že se toto spojení přeruší a orgán sice vyroste a doroste, ale už není dále životaschopný. Vyčerpá uloženou životní energii v buňce. Nové tělo ho nepřijme, protože je pro něj mrtvý. Opět je to něco, co si režíruje sama duše. Zda bude součástí samostatného orgánu, či nikoliv.

Co se děje s duší po naší fyzické smrti?

Jak jsem napsala, duši v těle drží tlukot srdce. Když srdce přestane být, duše opouští tělo. Pak jsou dvě možnosti. Buď odchází rovnou nahoru, nebo zůstává zde.

Pokud duše odchází rovnou, můžeme zahlédnout záblesk v podobě bílé čáry. Vše je velice rychlé. Duše se vrátí zpět a spojí se, splyne s celkem. Stále si ponechává svou zkušenost a zároveň se její zkušenost stává součástí celku, z kterého vzešla a kterému říkáme vědomí. Tedy tato duše je a zároveň není, Stejně jako je to u vody, která je složena z malých, samostatných kapiček. Jsou a nejsou.

Vědomí nemá nic společného s tím, vědět rozumově. Vědomí je utvořeno z nehmotných záznamů a informací bez časového omezení na energetické úrovni, které není možné přečíst žádným přístrojem. Toto vědomí i každá část v něm je samo utvořeno z těchto nehmotných energií. Co ví jedna malá část, ví i celek. Nemá žádnou nám známou rozumovou formu a časové omezení. Tedy ono ví, ale necítí. Je všude a nikde. Tato energie postrádá lidské potřeby. Nepotřebuje jíst, spát, chodit, mluvit, bydlet, mít kolem sebe vše, co potřebuje člověk. Když nastane ten správný čas, uvolní se z celku jedna malá částečka, která ví, co je potřeba zažít, napravit, naučit se na základě zkušeností celku i jí samé. Spolupracuje s celkem i s ostatními vědomími a jejich jednotlivými částmi a na základě všech těchto předešlých zkušeností si vytvoří plán pro svou zkušenost v lidském těle. Ví kým, čím která energie byla a jak žila bez ohledu na čas. Je to neskutečný tok informací, které v jednu tisícinu vteřiny dokáže přečíst pouze ona, v této podobě, pouze jako energie, kterou není možné vyrobit žádným přístrojem. Protože ona sama je součástí těchto všech informací, je z nich utvořena.

Když se narodíme, toto spojení s vědomím a celkem, přístup k němu se zastíní. Je zahaleno energetickou clonou a my se můžeme napojit pouze na to, co si duše naplánovala. K čemu bude mít přístup a k čemu ne. Kdy ano, a kdy ne.

Tato jedna malá část z celku, které říkáme duše má vždy teď a tady pouze jedno lidské tělo.

Lidé a ezoterici často mluví o jiných dimenzích, ve kterých existujeme zároveň s touto naší existencí teď a tady. Tedy vícekrát. Je to omyl. Tyto dimenze a existence nejsou nic jiného než naše minulá já v jiné době a v jiném čase. Tedy v minulosti. Vidíme pouze ty, co už nežijí, nemají fyzické, hmotné tělo a jejich duše z nějakého důvodu neodešla nahoru, je zde něčím držena. A protože pocházíme ze společného a sdíleného celku a informací v něm bez časového omezení, máme rozumový pocit, že existujeme vícekrát. Náš rozum nám to skrze vědomí - vím zprostředkovává, převádí na skutečnost, kterou vidíme, vnímáme a cítíme.

Proč zde některé duše zůstávají?

Těch důvodů je nespočet a nedají se rozumově seřadit, ani pochopit. Pochopit je lze pouze skrze vysvětlení, co zde duši doopravdy drží.

Drží jí zde energie rozumu a ega, která existuje dál, i po naší smrti. Rozum a ego, které si pamatuje, že mělo tělo a dál vytváří kolem duše iluzi těla. Nehmotné tělo utvořené ze vzpomínky - energie rozumu. Rozum a ego se odmítají vzdát toho, čím byli. Co si mysleli, že jsou. Té vzpomínky na sebe sama. Na to JÁ – JSEM = EXISTUJI. Uvědomuji si rozumově, že jsem, existuji. Na čem lpěli. Co měli, co vlastnili. Na úspěchu, věhlasu, na prohrách, křivdách, selháních, pomstě, spravedlnosti, lidech, dodržení slibů, výčitky, sebe trestání, touze něco dokončit, splnit, různé smlouvy a kupčení s bohem - něco za něco, strachy z trestu …

Tato energie rozumu čerpá z minulosti. Stále a dokola se vrací k minulosti a neustále ji oživuje, zažívá a prožívá ji stále dokola. Nechápe, že už není možné nic změnit, napravit, udělat to jinak. Nemá jak. Nemá hmotné tělo, aby skrze něj jednala a konala. A tak zde tyto duše trčí, uvězněné v pasti rozumu, ega a vzpomínek.

Toto nehmotné tělo, vytvořené z energií rozumu a ega vypadá naprosto stejně, jako hmotné, jen se ho nemůžeme dotknout. To je to, co občas zahlédneme a nazýváme to duchem. Tento nehmotný duch dál funguje a myslí stejně jako za života. Jejich rozum se odmítá vzdát své existence.

Vždy slyším naprosto stejnou otázku, když tyto uvízlé duše řeším a mluvím s jejich rozumovou složkou a egem. Čím tedy budu? Co ze mě zbude? Co se mnou bude? Přestanu existovat.

Ano, o tom to celé je. Vzdát se té vzpomínky na to, čím jsem byl. BYL. Toho lidského, rozumového, na čem za života tak lpíme. Pomoci jim uvědomit si, že tělo už nemají a k ničemu ho nepotřebují. Rozhodnout se pro lásku. Stát se láskou a uvěřit, že jsou láskou, která nemá tělo, nemá podobu a přesto je, existuje. Ona pouze je. Nemá a nepotřebuje k tomu, aby byla rozumové JÁ. Ona ví bez rozumu.

Pokud se tento duch rozhodne, rozumová bariéra se prosvětlí a přemění na moudrost, která s rozumovou moudrostí nemá naprosto nic společného. Rozumová energie se přemění na lásku, stane se součástí bezpodmínečné lásky – zkušeností a moudrostí. V té chvíli není a neexistuje žádná energie, která by zde duši udržela. Vrací se zpět tam, odkud přišla. DOMÚ.