Pravda nebo lež?

Dnes článek o regresi, při které si klienti vzpomínají, že žili na jiné planetě.

Tento můj příspěvek neslouží k tomu, abyste ho přijímali, souhlasili s ním, věřili mi, nebo naopak. Mým záměrem je vám ukázat, že není dobré přijímat vše a věřit všemu, co vidím a slyším, když podstoupím regresi. Není dobré jen slepě přijímat vše, že je to pravda, bez vlastního zpětného uvažování o tom, co jsem viděl a cítil. Bez pokládání si otázek a hledání odpovědi na to, zda to je pravda, či není.

Shlédla jsem jedno video, ve kterém paní, která se zabývá a provádí regresi vykládala o svých klientech, kteří se při regresi dostali do minulého života. Co viděli. Kde byli a kým byli. Jejich vzpomínky na jiné planety a na to, že byli mimozemšťany. Tedy, že ve skutečnosti jsou mimozemšťany a díky tomu zde na Zemi mají problémy.

Po pravdě? Kdybych neuměla a nevěděla to, co umím a vím, věřila bych této paní každičké slovo. Tak přesvědčivá dokáže být. Ovšem vše, co klienti viděli, postrádá jakékoliv širší souvislosti a vysvětlení jak a proč. Lidem a lidskému rozumu stačí, že mu to dává smysl. Dostal svou odpověď na to, proč má problém a tím je to pro jeho rozum vyřešené. Nebo není? Už ho nezajímá a nezabývá se tím, jak se to stalo. Zda je toto rozumové vysvětlení skutečná pravda. Jak jsem se ocitnul zde na Zemi.

Uvedu zde dva příklady z jejího vyprávění. A pak se k nim vyjádřím. Tedy napíši své myšlenky a otázky, které mě při tom napadli.

Jeden klient měl problém s projekty. Vždy pracoval na nějakém velkém projektu a těsně před tím, kdy už měl být zrealizován, se něco stalo. Nemohl být dokončen z mnoha různých důvodů. A tak začínal znovu a znovu. Paní uvedla, že hned, jak tohoto pána viděla, okamžitě věděla, že není člověk, ale mimozemšťan. Už tento fakt, její vlastní přesvědčení a názor na tohoto člověka mělo vliv na samotnou regresi. V regresi se ocitnul na planetě, kde není a neexistuje čas. Každý projekt, každá myšlenka se okamžitě zhmotnila. Z toho plynulo vysvětlení pro tohoto pána, že zde na Zemi je pro to, aby poznal a pochopil čas. Ale proč? K čemu je to dobré? Co se stane, až ho pochopí? Díky tomu se změní realita, energie a všechny projekty se najednou uskuteční?

Hm, zajímavé vysvětlení pro náš rozum, že? Jak dokáže být naše mysl kreativní a nalézt jakékoliv vysvětlení pro náš problém. Takže za jeho problém může čas. Ne lidský faktor, peníze, rozhodnutí, schválení, materiál, tedy lidé, kteří o tom rozhodují, ale čas. Díky času, že ho nechápe a nerozumí mu se to neuskutečnilo? Takže to vše záviselo pouze a jenom na něm? Na nikom jiném? Takže to zkrachovalo pouze díky němu a jeho nepochopení času? A co vše ostatní? Nebo to nebylo o čase, ale úplně o něčem jiném? Že za to nemůže ani on, ani čas, ale lidé, co o tom rozhodují? Podstata a příčina problému tohoto pána, kde a v čem tkví se díky tomuto naprosto ztratila. Ale? Uvědomte si, jak to našemu rozumu dává naprostý smysl, že? Pokud se v tom nezačnete rýpat. Nezačnete přemýšlet o všech okolnostech a souvislostech, co na to mají vliv. Už samotná absence času na této planetě postrádá jakýkoliv smysl skrze mysl. To by znamenalo, že se nenarodil, nerostl, nestárnul ... Jen se tam objevil a byl stále stejný? Nic se neučil, ale hned vše věděl a uměl? Neměl žádné vzpomínky, protože vzpomínky jsou minulost a minulost je založena na uplynulém čase. To jako vše, co se stalo okamžitě zapomněl? Takže, byl, existoval tam čas nebo ne? Uvědomoval si skrze mysl a minulost čas, nebo ne? Není to zajímavé, když se na to podíváte jinak, skrze logiku?

Druhý příběh člověka, o kterém tato paní vyprávěla a který podstoupil regresi se také odehrává na jiné planetě. Tam byl někým, kdo tvořil a pracoval s pokročilými technologiemi, které zde na Zemi neznáme pro rozvoj a blaho jak celé planety, tak jejích obyvatel. Dal by se přirovnat k inženýru. No, a tento mimozemšťan byl už natolik vědomý, zralý a vyspělý, že jakási rada starších rozhodla, že půjde na Zemi a to vše, co ví a zná bude učit nás, lidi. Ovšem s tím mu bylo řečeno, že bohužel jako člověk na vše, co věděl a znal, kým je zapomene. Opět, krásná pohádka pro náš rozum, nemyslíte? Vysvětlení, proč se zde necítíme dobře. Nezapadáme. Nechápeme druhé. Nejsme schopni se přizpůsobit. Nic nám nedává smysl. Je to tím, že jsme mimozemšťanem, nebo příčina našeho problém leží někde jinde? Opět toto je to nejjednodušší vysvětlení pro náš rozum, který ho přijme jako pravdu, fakt a už se tím dál nezabývá. Mám problém, protože jsem mimozemšťan.

A mě při tom napadli otázky. Jak se sem dostal? Přenesl se sem i se svým tělem? Tak proč vypadá jako člověk? Jak ze sebe udělal člověka? Nebo měl zde připravené lidské tělo? Jaké? Čí? Koho? Každé lidské tělo má totiž svou vlastní duši. To znamená, že by si přisvojil cizí tělo? Stal se jakýmsi parazitem? A kde je pak láska a svobodná vůle? Nebo se zde narodil, jako každý? To by ovšem znamenalo, že není mimozemšťan, ale člověk, lidská bytost s novou lidskou duší. A jak tedy zde může pomáhat, když na vše zapomněl? Jaký to má tedy smysl? Žádný. Tak proč ho sem tedy posílali?

A mimo jiné, to, co jsme se naučili jak rozumově, tak duchovně, tak jako naše schopnosti jsou spojeny pouze a jenom s tím jedním konkrétním tělem, jeho rozumem, myslí a jeho duší. Nemůžete si to vše, co jste se naučili přenést jinam, do jiného těla. Duše totiž není rozum, nemá rozum. Ano, může se přenést samotná duše, ovšem potřebuje mít tělo. Kde ho vzít a nekrást, že? Když každé tělo už má svou vlastní duši. A duše není to samé, co rozum a vědomosti. Že si sebou duše přinese a vezme všechny lidské, nebo mimozemské vzpomínky na to, co se naučila jako bytost do nového těla. Toto vše zůstává součástí toho konkrétního těla, ve kterém byla.

A opět, co se stane s tím tělem, které duše opustí? Jak vidíte, mnoho a mnoho otázek, na které vám nikdo, ani regrese nedá odpovědi a které nedávají smysl. Ano, lze se přenést energeticky, tedy přeneseme se pouze jako pouhá myšlenka, ale duše zůstává stále ukotvena v původním těle. To znamená, že na dálku ovládáme mysl a tělo druhého. Ale toto není moudrost a láska. Naopak, je to moc, manipulace a ovládání. Někdo s námi manipuluje a nutí nám své vlastní myšlenky a svou moudrost, své poznatky a své chápání. A je jedno, zda je to člověk, nebo mimozemšťan. Je jedno, zda žije, nebo je mrtvý. Lidský nebo mimozemský rozum a mysl nemá hranice.

Zde na tomto mém povídání je patrné, že paní se naučila pouze postup, nic víc. Už dopředu si utvořila své vlastní závěry a vysvětlení pro jejich problém a na to se její klienti vyladili a naladili. Na fantazii jejího rozumu. Problémem těchto lidí, co se naučili postup je ten, že nemají schopnost vidět to, co vidí klient a zároveň vidět skutečnou pravdu. Jen přijímají to, co jim klient říká, a to berou jako pravdu. Že je to pravda. Nejsou schopni vidět, kam a na co, na koho se klient ve skutečnosti napojil. Že to vše vymýšlí pouze rozum. Že se napojili na rozumovou, myšlenkovou energii, na fantazii. Tito terapeutové ve skutečnosti nemají žádnou schopnost. Jen sami sebe přesvědčili, že ji mají. Že jsou napojeni na co? Na duši? Na vědomí? Na bezpodmínečnou lásku? Jak? Kde se to vzalo? Jak se to naučili? Na nějakém kurzu? Skrze rozumové nástroje? Skrze rozumový postup? Že když to rozumu vysvětlím, jak to je, jak to funguje, jak mám postupovat, tak to automaticky umím? A co vnímání energií? Co nám která energie ukazuje a říká, kdy a proč? Ne jak ji vnímáme tělesně a rozumově. Co jsem se o ní naučili. V každé energii, v každé emoci je ukryta informace, která nemá nic společného s tím, co si myslíme. Ta samá emoce může nést pokaždé naprosto jinou a odlišnou informaci.

Je opravdu těžké vysvětlit, co je to láska, bezpodmínečná láska. Je to něco, co lidský rozum není schopen poznat a pochopit skrze rozumové nástroje. Skrze postup. Rozum není schopen zažít, co to je, dokud se sám sebe nevzdá. Nevzdá se kontroly nad tím rozumět tomu. Touhy vědět. Pokud se někam, na něco napojím, je důležité také vědět a rozumět tomu, co vidím a slyším. Kde ve skutečnosti jsem. Co to kolem mě je. Co je to za energie a z čeho jsou utvořeny. Jakým způsobem se mnou hovoří? Kdo ve mně jim naslouchá a rozumí jim. Kdo ve mně a čím, skrze co jsem se napojil. Skrze rozum, rozumové chtění a rozumovou představu o tom, co to je? Co si myslí, že to je? Co chci, aby to bylo?

Rozumět totiž není to správné slovo. V bezpodmínečné lásce přijímáme informace bez rozumového uvažování a vyhodnocování, co to je. Víme to, aniž bychom o tom přemýšleli, co to je. Což je problém, protože náš lidský rozum tomu chce rozumět a vědět, jak to víme. Bez něj a jeho rozumových naučených nástrojů to totiž vědět nelze, že? Náš lidský rozum nedokáže pochopit, jak může vědět bez vlastního uvažování a vyhodnocování. A toto učíme svůj rozum. Vzdát se chtění a kontroly nad vím a rozumím. Kdy pouze jsme a je nám naprosto jedno, co, čím v té chvíli jsme. Zapomínáme sami na sebe, na to, čím si myslíme že jsme. Není to pro nás důležité. Není důležitá ani duše, ani tělo, ani rozum. V tomto jsem nejsou žádné rozumové myšlenky na to, co je to být. Nejsou tam žádné tělesné pocity ani emoce. Jen informace, které postrádají lidský, tělesný, emoční, pocitový a rozumový faktor. Jsou bez jakéhokoliv náboje. Nemají žádný náboj. Jsou strohé a jednoduché. Jdou mimo lidské, rozumové chápání toho, co víme a známe.

Jen na okraj. Já osobně pracuji s jednou klientkou už více jak deset let a stále se učí, jak pouze být. Učí se bezpodmínečné lásce. Učí se poznat, kdy jí je a kdy není. Poznává a zažívá rozdíl mezi tím, když pouze je, je bezpodmínečnou láskou a rozdíl, kdy to vytváří její rozum. Hraje si na bezpodmínečnou lásku. Čím více zažívá a poznává tento rozdíl, tím více je schopna porozumět a rozlišit skrze tyto zkušenosti, kdy jí je a kdy není. Jsou to hodiny práce sama na sobě. Uvědomování si svých myšlenek a motivů. Do toho také spadá řešení vzniklých myšlenek a emocí. Odkud se berou. Jsou její vlastní, nebo převzaté? Patří druhým, nebo někomu, kým byla? 

Tím, že toto řešíme, řešíme její minulá já a skrze jejich poznání a pochopení, co se doopravdy stalo, ne rozumem, ale skrze lásku, že se na to dívají jako láska, která jim ukazuje skutečnou pravdu o tom, jak mysleli a proč tak mysleli, jejich skutečné motivy a díky přijetí a odpuštění sobě sama z lásky, která je nesoudí jako člověka, ale chápe a rozumí, v ní pomalu roste bezpodmínečná láska sama, automaticky. Stává se postupně bezpodmínečnou láskou, tedy dokáže pouze být, aniž by se o to snažila. Stále více se jí dokáže stát, kdykoliv na to jen pomyslí. Tedy bezpodmínečná láska jejích minulých já se stává její součástí a díky nim v ní roste a narůstá.

Uvědomte si, že je to energie, kterou není možné vymyslet, vyrobit, naučit se jí, poznat a porozumět jí skrze rozum. Tato energie nemá rozumový ani tělesný základ. Ona pouze je. Není možné jí poroučet a ovládat ji rozumem. Chtít po ní, aby nám plnila naše rozumová přání a chtění. Aby nám řekla, co máme dělat, jak se máme rozhodnout. Jak máme postupovat. Bezpodmínečná láska nic nevysvětluje. To dělá pouze lidský rozum. Bezpodmínečná láska nás učí a ukazuje nám skrze prožité situace a zkušenosti. Poskytuje nám se na to prožité zpětně podívat a uvědomit si, jak mi v té chvíli bylo. Jaká myšlenka a emoce měla vliv na mé rozhodnutí. Bylo to z lásky, že jsem se v té chvíli měl rád? A také nás učí přijímat a smířit se se svým rozhodnutím. Odpustit si. Přijímat a smířit se s tím, že nejsem dokonalý, nevím vše a dělám chyby. Učí nás to přijmout, smířit se s tím a odpustit si z lásky k sobě. Pokud si nedokážeme odpustit, znamená to, že nad námi převzal kontrolu náš rozum a ten nám nedovolí se toho vzdát, nechat to být. Neustále nás bude trestat výčitkami za to, co on sám v té chvíli vymyslel. Bude z toho vinit všechny okolo, ale sebe sama nikoliv. On je přeci dokonalý. Vše ví a všemu rozumí. Nebo ne?

Na závěr. Je velice málo lidí, co umí pouze být. Být bezpodmínečnou láskou, která jim jako člověku bez rozumového uvažování poskytuje nehmotné a ne-rozumové informace. Ostatní si na to pouze hrají. Myslí si, že jsou na ni napojeni. Na bezpodmínečnou lásku, na pravdu se nenapojujete. Buď jí v té chvíli jste, nebo ne. Je to stav, nad kterým nemá rozum žádnou kontrolu. 

A věřte tomu, že tohoto se náš lidský rozum bojí ze všeho nejvíc. Bojí se, že v té chvíli, když se vzdá svého Já jsem přestane existovat a s tím vše, co ví a zná, co si myslí, že je, čím je. Vždy, když řeším někoho, kdo už zemřel, slyším jeho námitky. Jak jeho rozum říká, co ze mě zbude? Přestanu existovat? Nepřestane. Jen se stane součástí lásky. Ztratí to své hmotné já, které mu dává pocit, že je živá bytost. Přestane na tom lpět. Přestane to pro nej být důležité. Já se rozplyne a zůstane pouze rozumová energie, která k tomu, aby byla nepotřebuje já.