Řeč bezpodmínečné lásky.

Jak, jakým způsobem s námi a k nám mluví duše - bůh - bezpodmínečná láska?

Opět budu mluvit pouze sama za sebe, co jsem se naučila při své práci s klienty. Při práci sama se sebou, s energiemi, myšlenkami a jejich zpětnou vazbou a odezvou na mne a mé rozumové myšlenky, tak jako na mé fyzické tělo teď a tady, v tomto životě.

Lidé si naivně představují, že jim duše či bůh bude slovy a větami říkat, co mají udělat. Jak se mají rozhodnout. Nebo je bude dopředu upozorňovat na špatná rozhodnutí. A ještě jim vysvětlí, proč.

Ne, tyto energie k nám hovoří velice jednoduše, jasně, stručně a výstižně. Používají přesná a správná slova, která popisují skutečnou pravdu toho, co se děje teď a tady. Ne toho, co bylo a ne toho, co bude. A už vůbec ne to, jak si to myslí náš rozum, že to je.

Máme dva způsoby přijímání informací.

Prvním způsob je intuice, tedy skrze pocit, který poté náš rozum automaticky, bez vlastního vyhodnocování a hledání co to je, převede na jedno slovo, do jednoduché věty, nebo obraz. Tato slova a věty nic nevysvětlují. Není potřeba. Rozumíme jim automaticky, bez rozumovéhovyhodnocení, aniž bychom potřebovali vědět, proč.

V tomto případě nastává problém, když rozum chce vědět, proč to má udělat. Proč se má tak rozhodnout. Jaký to má smysl. Chce vidět a vědět dopředu, co se díky tomu stane.

Druhý způsob je, že hledáme odpovědi na to, co se s námi děje teď a tady, co nám působí problémy a pokládáme jednoduché otázky své duši, nebo Bohu.

POZOR! Ptáme se pouze své duše, nebo Boha - bezpodmínečné lásky, a ne nějakých vymyšlených postav, na nebe vzatých mistrů, nějaké rady či model.

Proč?

Uvědomte si, že nic lidského, žádná lidská myšlenka a moudrost nesmí nahoru. Nahoru odchází jen bezpodmínečná láska, která nemá podobu, tělo a myšlenky. Vše, co poznala jako člověk, co vyhodnotila a pochopila jako člověk, svým rozumem, zůstává zde. Tudíž nemá potřebu vám radit a zprostředkovávat vám svá moudra, která měla jako člověk. Že tam nahoře tito mudrcové existují naprosto stejně, jako zde na zemi? Rozum a lidská myšlenka patří k tělu. Rozum nahoru nepatří. Tak koho se ve skutečnosti ptáte? Na koho se obracíte a kdo vám ve skutečnosti odpovídá? Duše člověka, která si stále myslí, že je člověk a díky tomu je zde chycena a nemůže odejít do světla. Myslí si, jak vše ví a všemu rozumí. A toto, tato lidská stopa, existence rozumu vám pak radí.

Jen a pouze bezpodmínečná láska ví vše. Láska, která nemá tělo a lidské myšlení, lidské myšlenky.

Úskalím tohoto dotazování je, že neumíme správně zformulovat jednoduchou, správnou a výstižnou otázku, která vystihuje postatu našeho problému. Natož neumíme použít ta správná slova pro to, na co se ptáme. Používáme při tom vysvětlování, odbíhání od tématu a dlouhé věty. Také se většinou špatně ptáme. Na špatnou, špatně formulovanou otázku pak dostáváme špatnou odpověď. Víte, oni nahoře si potrpí na slovíčka. Když vy nevíte, jak mají vědět oni?

Ani já sama jsem to ze začátku neuměla. Neuměla jsem se vyjádřit jednoduše, konkrétně a přesně. Vždy jsem se do toho zamotala. Jde o jednoduchost, jednoduchou větu. Tedy umět se zeptat. Každé slovo by mělo být jako šíp, který míří na terč, do černého. A ne, že se budete ptát a je to, jako když střílíte šípy mimo. Protože se neumíte správně vyjádřit.

To samé platí o odpovědích. Duše, či Bůh nám odpovídá stručně, jednoduše a konkrétně. Nepoužívá žádné dlouhé věty a souvětí, vzletná slova. Že by k vám promlouval jako nějaký řečník. Každou věc, událost, emoci či motiv nazve tím správným, výstižným slovem. I on míří přímo na střed, tedy do hloubky, kde to s námi otřese. Nevysvětluje. O nic nás nežádá, o nic nás neprosí, nepřemlouvá nás, nenutí nás, netlačí na nás a nepochlebuje nám.

Nepronáší žádná poselství ohledně budoucnosti, určená lidem.

Mluví pouze k nám a pouze nám, jako jednotlivci sdělí holou, ničím nezkreslenou pravdu, která se týká pouze a jenom nás o nás a která se v tu chvíli ve většině případů nelíbí našemu rozumu a egu a díky tomu nám připadá krutá a nelítostná. První naší reakcí vždy je, odmítnout ji, popřít ji. Ovšem, není to možné, protože pravda již byla vyslovena, prošla naším rozumem a její slova udělala to, co měla, pro naše dobro. Bůh nám většinou místo odpovědi položí otázku, která je vlastně i odpovědí.

Jestli se někdo domnívá, že mu Bůh pomůže se rozhodnout mezi dvěma volbami a řekne mu, zvol toto, tak na to rychle zapomeňte. Spíše hledejte způsob, takové otázky a věty, skrze které se doberete pravdy o svých motivech, proč to či ono, kterou hledáte. Zapomeňte i na to, že vás bude dopředu varovat, co se stane, když se rozhodnete takto, nebo takto.

Nejhorší otázka je, když se duše či Boha zeptáte, co mám udělat. Jak se mám rozhodnout? Co mám zvolit? V takovém případě chcete po Bohu ujištění, jistotu, kterou vám bohužel nemůže dát. Tím by vás zbavil vaší vlastní svobodné vůle a odpovědnosti z ní pramenící a poučení se z chyby, špatného rozhodnutí, kdy jednáme a volíme na základě emocí a strachu z výsledku, na kterém buď lpíme, nebo se ho naopak bojíme. Co všechno by se mohlo stát, co vše by se mohlo pokazit a proč.

Vždy hledejte skutečný, pravdivý motiv pro své jednání, myšlení, konání a rozhodování. Na ten se ptejte. Ne ten, který vám tam předkládá a vysvětluje rozum. Že je to od rozumu poznáte jednoduše. Rozum má tendenci to vysvětlovat, okecávat, obhajovat, zamíchat do toho mraky zbytečných informací, vzpomínek a používá k tomu vzletná, líbivá slova jako lidskost, soucit, morálka .... A vždy to svede na druhé, že to oni za to mohou. Musím, protože oni.... To oni, a pro to .... Jedna moje kamarádka to nazvala slovem ONIMISMUS.

S tímto nedílně souvisí naše prosby a přání. I zde platí, umět správně zformulovat své přání či prosbu. Pokud prosíte a orodujete za druhé, nic proti tomu. Máte na to plné právo. Ovšem vždy je potřeba ctít pravidlo, že Bohu neříkáme a neradíme, co má udělat, kdy to má udělat a jak to má udělat. Nedáváme mu ultimata, nebo sliby. To samé platí i pro nás samé a naše vlastní prosby vůči nám.

Opět to slovo proč?

My totiž nevíme, co si naše duše naplánovala zažít a prožít jako člověk, kterým jsme v tuto chvíli. Nevíme, jaký je náš osud, co máme zažít, poznat, pochopit, napravit. Jakou zkušenost. Ta se váže k osudu a karmě, tedy k našim mnoha lidským existencím, které zde byli, žili a ovlivnili jak sebe, tak druhé. To je něco, co náš lidský rozum není schopen pojmout, uvidět najednou všechny souvislosti a ještě jim porozumět. To ví pouze a jenom Bůh. A ten nám to nepoví. Každý člověk je zvědavý a chtěl by vědět, co ho čeká. Jenže toto není pouze o lidském, rozumovém, ale i o duchovním, o enegijích, které automaticky dělají to, co mají a neřídí se tím, co si myslí, chce náš rozum.

Uvedu příklad, jak to funguje. Duše si naplánuje, že chce zažít a poznat, jaké to je být chudý, mít, zažít nedostatek se vším, co k tomu patří. Tím také vyrovnává energie z minulých životů, kdy chtěla poznat a zažít, jaké to je být bohatá, byla bohatá. Tedy obě strany jedné mince. Bohatství versus chudoba. A vy jste v tomto životě chudí. Ať uděláte co uděláte, nic vám to nepomůže. Můžete si přát, můžete prosit a žádat jak chcete, ale není vám to nic platné. Bůh, bezpodmínečná láska nemůže jít proti vaší karmě, proti energiím a proti osudu, zkušenosti, kterou si duše naplánovala zažít.

A nyní si představte, že byste to věděli. Že nikdy nebudete bohatí. Nebo že nikdy nebudete matkou. Neporodíte vlastní dítě. Že vám není dáno se uzdravit. Jak byste na to reagovali? Jak byste potom žili? Smířili byste se s tím? Nebo byste rezignovali a přestali věřit na zázrak. Stále byste se ptali proč. Chtěli byste znát důvod, příčinu a už vůbec byste nechápali, proč to ksakru ta duše dělá. Proč mi ubližuje.

Víte, duše je láska, bezpodmínečná láska, která nemá tělo, nemá lidské myšlenky a emoce, nic necítí, nic ji nebolí. Pro ni slovo dobro a zlo neexistuje. Pro ni je to vše jen zkušenost, kterou zažívá v lidském těle. Bolí to tělo, bolí to lidskou mysl. Ne duši.

Takže, jak si správně přát?

Vyslovit prosbu či přání a nechat to na Bohu a energiích. Pouze on ví, zda ano, či ne a také ví proč. Přestat lpět na tom, co chci, co si přeji. Přijmout a smířit se i s faktem, že se to nemusí stát. Věřit, že Bůh udělá jen to, co je pro naše nejvyšší dobro, ať je to, co je to. Ne pro to, co si myslí náš rozum, že je to pro nás dobro.

Pokud na tom budete lpět, budete se toho rozumově držet jako jediného, stoj co stůj, ať to stojí, co to stojí, za každou cenu, půjdete silou proti svému osudu, budete vyslyšeni a bude vám vaše přání splněno. Ovšem ne Bohem, bezpodmínečnou láskou, ale druhou stranou. A ta nic nedělá jen tak, pro vaše dobro, jako Bůh. Vždy si za to od vás něco vezme na oplátku. Vždy jí za to něčím zaplatíte. Připraví vás o to nejcennější, co v tuto chvíli nevidíte a považujete to za něco samozřejmého a nedůležitého. Tímto jste se mimo jiné upsali druhé straně a vzniká vám karmická zátěž vzhledem do budoucna, která na vás jako na jiného člověka, který o tom neví, bude mít vliv.