Rozhovor s Bohem

Dnes se s vámi podělím o rozhovor mezi mým klientem a Bohem, který mi poslal tak, jak mu přicházel. 

Proč?

Abyste pochopili, jak takový rozhovor ve skutečnosti probíhá.

Žádná poselství pro lidi, žádné sliby. A už vůbec žádné poučky, co mají dělat a jak se mají chovat. Ty ezo bláboly, které nevymyslel nikdo jiný, než lidské ego.

Vždy je to intimní rozhovor/zpověď mezi dvěma přáteli, kteří si mohou říci naprosto vše. Můžete se na něj zlobit, nadávat, vysvětlovat, vyčítat, obhajovat se ....a on vás za to neodsoudí a nepotrestá. S láskou a trpělivostí vás vyslechne. Můžete mu říci naprosto vše beze studu a hanby. To, co vás trápí, co vás tíží a čemu nerozumíte. Zde není proč se stydět. Jde o naprostou upřímnost k sobě i k němu. Bůh, láska vám odpoví na každou vaši otázku. 

Ovšem pozor! Na otázky, které se týkají pouze a jenom vás samotných. Ne druhých, ne lidí a lidstva.

Pokud čekáte, že vám řekne, jak se máte chovat, co máte dělat a proč, nebo že vám předá poselství pro lidi na celém světě, tak vezte, že toto není láska. Že nemluvíte s láskou, ale pouze s člověkem, který je mrtvý, s jeho rozumem.

V podstatě jsou to vaše vlastní, niterné myšlenky, na které láska/Bůh pouze reaguje. 

Můj klient se ptal lásky na ženu. Chtěl pochopit, čím je ve skutečnosti žena, jaká je, jaká má být, proč a jaký je její úkol.

Žena je odrazem toho jak se k ní muž chová. 

Či-li vědomá žena? 

Ano. Ta která se nebojí dát najevo city, i to, že je nespokojená. Ta která se nebojí dát najevo svou sílu, lásku, čistotu a domov. 

A co je potom muž pro ženu? Jejím dárcem? 

Ne. 

Má plnit její očekávání? 

Taky ne. 

Jejím tvůrcem? 

Taky ne. 

Tak čím je pro ženu? Oporou? 

Taky ne. 

Opěrným bodem? 

Možná ano i ne. 

Důvěrou? 

Pokud čas dovolí tak ano. 

Láskou, vzájemnou důvěrou, oporou v těžkých chvílích, ale i nadějí? 

Možná ano a možná ne. Je tím čím má být v danou chvíli. Nelze specifikovat ani určit. Takže buď je, a nebo není. Buď je vše, a nebo nic. Role se navzájem vyměňují, prolínají a dělají co je potřeba. Nic víc. Buď se milují, a nebo ne. Buď je tam láska, a nebo ne. V tu chvíli si nelze na nic hrát, je tam opravdovost, čistota, jasnost, přímost, laskavost, ale i zapeklitost, tvrdohlavost, nejistota a strach, křehkost ale i pomíjivost. 

Takže nelze specifikovat ani určit? 

Ano. 

Vždy je vše dle potřeby? 

Ano. 

A tak by to mělo být i v životě, jenomže je těžké nelpět na něčem na čem nám záleží. 

To ano, ale jediné co můžeš dělat sám pro sebe a z lásky k sobě je to pustit. Pokud to má odejít, odejde, pokud to má přijít přijde. Pokud však tak nemá býti, nebude. Nic víc. 

Je to tedy vše o zkušenosti? 

Ano vás obou jak ženy tak muže. Ranění která si sebou nesete z předchozích vztahů, bolesti s nimi spojené, vzpomínky které dusí, bolí, které i nedají spát, to všechno tam je a to všechno půjde na povrch s tím vším se budeš potýkat, stát před něčím řešit něco, budovat něco, ale i ničit, aby mohlo něco nového růst. Je to o spolupráci, ne že jeden dělá všechno sám. O tom to není. Je to vždy dle potřeby. 

A co výčitky? 

Těm se nevyhneš, pokud mají být budou. 

A pokud ne? 

Věř mi, že ano. V každém vztahu na ně dojde, aby se vyčistil vzduch. Vždy tam bude tlak.

 A když ne? 

Tak už není na čem pracovat. 

To znamená, že to spěje ke konci? 

V podstatě ano. Nevím proč tomu tak říkám, ale přijde mi, že každý vztah má dobu trvanlivosti, někdo ji má kratší, někdo delší, někdo se jí drží jako klíště a zůstává v něčem co už nefunguje, je zastaralé, nebo vyhnité. 

Ano, ale v tom případě nelze mluvit o lásce, ale o vypočítavosti a závislosti a tím čím není láska, ale už jen to co z ní zbylo. Prázdnota, bolest, zklamání a ztráta sebe sama, své vlastní hodnoty. To už není láska, ale potlačení lásky v sebe sama, vzdání se lásky v sebe sama, úcty, pokory, respektu v sebe sama. To je zabití lásky v sebe sama. A to není život.

To je opět ničení sebe sama. A opět a následné hledání sebe sama skrze bolest. Skrze svou vlastní zkušenost a práci na sobě. Skrze učení se, sebe sama a hledání sebe sama. Zkoušení sebe sama. A o tom všem je láska, poznávat sám sebe v určité roli, určité chvíli. Jaký doopravdy jsem. Kam až jsem schopen zajít, co dokáži a co ne. Kde mám své hranice, a kde je naopak nemám. Co mi už ubližuje a co ne. Co mi je příjemné a co naopak není. Ale to poznávám skrze sebe sama a svou vlastní zkušenost. Ne cizí, ale mou, svou. To je vše, nic víc.

Jak sami vidíte, nebo spíš čtete, nejsou zde ta vzletná slova o tom, jací máte být. Jaká má být žena. Čím má být žena. Jak má myslet a jak se má chovat. Ty různé poučky, jak se stát dokonalou, moudrou a vědomou ženou/bohyní, která vše ví, všemu rozumí a poradí si hladce s každou situací. Protože to není možné. Nejsou na to žádná pravidla ani poučky. Nelze to někoho naučit na žádném kurzu ani semináři. 

On je náš přítel a ne rádce a moralista.