Sebevražda.

Opět zde máme další téma, a tím je sebevražda.

Občas se stává, že jsme na konci svých sil. Něco nás moc bolí a my si přejeme, aby to už skončilo. Přejeme si té bolesti uniknout. Nebo nevidíme žádné jiné východisko. Nejsme schopni si v té chvíli představit, že to jednou skončí. Může přijít změna a že nás čeká ještě něco pěkného, co nám vnese do života světlo, lásku a radost.

Někteří lidé tyto lidi, co zvolí tento násilný způsob odchodu, odsoudí. Myslí si o nich, že jsou to zbabělci. Oni však neví, jak na tom ten člověk byl. Jaké myšlenky se mu honily hlavou. S čím, s jakou bolestí se uvnitř sebe potýkal. Jak moc se trápil a jakou emoční bolest u toho cítil. Tato bolest je totiž daleko silnější než bolest fyzická.

Lidé si myslí, že sebevraždou to pro ně skončí. Skončí jejich utrpení. Umřou a už je nebude nic bolet a nebudou muset nic řešit.

Je to pravda?

Ne, není. A víte proč?

Ono totiž umře pouze jejich fyzické tělo, tedy uvědomování si sebe sama skrze tělo, ale ne duše. Bohužel ta, díky tomuto lidskému činu je zde chycena a nemůže odejít. Je přenesena do prostoru, kde je naprosto sama a kolem sebe má stále energii, rozumovou aktivitu, vzpomínku na sebe sama jako na člověka, ukotvenou v prostoru, která jí dává pocit, že má tělo. Tato energie rozumu je stále součástí duše. Rozum stále pracuje na základě vzpomínky a přehrává duši naprosto vše, co jako člověk zažila. Díky této energii, vzpomínce, duše není schopna si uvědomit, že už nemá tělo a nemá ji co bolet. Dál dostává naprosto stejné impulsy a vjemy, jako když měla fyzické tělo, funguje jako člověk. Vnímá jako člověk, cítí jako člověk a myslí jako člověk právě skrze energii, vzpomínku rozumu na naši hmotnou existenci.

Je to divné, ale naše hmotná existence jako taková je utvořena z našich myšlenek a vjemů o nás. Tedy z energie naší mysli o tom, jak si sami sebe uvědomujeme a pamatujeme na základě cítění našeho těla. Je to soubor myšlenek, který je utvořen z vnímání sebe v prostoru, vnímání svého těla vůči ostatnímu, jeho existenci skrze dotek, pohled, dech, bolest …., tedy na základě tohoto uvědomování si sebe sama, že jsem, že existuji, mám tělo, jsem hmotný a díky tomu jsem. A toto vše, tyto myšlenky o naší existenci zůstávají i nadále, po naší smrti. Je to energie, kterou jsme my sami vytvořili svými vlastními myšlenkami sami na sebe a naším hmotným, tělesným projevem v prostoru. Neviditelný obraz, záznam, stopa nás samých, našeho života a naší existence. S touto energií je pak naše duše i na dále spojena úplně stejně, jako tomu bylo za našeho života, kdy jsme měli fyzické tělo.

Tento neviditelný záznam má na nás vliv i po smrti. Díky tomuto neviditelnému, rozumovému a tělesnému záznamu v prostoru i nadále po smrti zažíváme a prožíváme vše, jako kdybychom měli tělo. Myslíme stejně, cítíme stejně. Vše je pro nás díky tomuto záznamu, této energii skutečné.

Je to naprosto stejný princip, jako když spíte a zdá se vám sen. Také si v něm uvědomujete sebe sama, že máte tělo, cítíte, vnímáte, dotýkáte se, myslíte a rozhodujete se. Váš rozum v té chvíli čerpá z vašich vlastních vzpomínek a pocitů, jak on si je pamatuje a umí je navodit, zhmotnit. Umí vám dát pocit, iluzi, že je to skutečné. Že se vám to děje doopravdy.

V podstatě vás váš vlastní rozum ve spánku vytvoří ještě jednou, jako energii, myšlenku na sebe, o sobě, která v tu chvíli na základě jeho – vašich myšlenek a vzpomínek myslí, cítí a jedná, jako by byla živá, uvědomovala si sebe sama jako hmotnou, že má tělo se vším, co k tomu patří. Je neskutečné, co náš vlastní rozum dokáže, že? Že dokáže existovat i po naší smrti.

Proč to vše píšu? K čemu tak dlouhé vysvětlování?

Abyste si uvědomili, že smrtí pro nás, pro náš rozum nic nekončí. Jede si dál, ať máte tělo, nebo ne. To, před čím jste chtěli utéci, vám i po smrti předkládá jako skutečnost. Stejné myšlenky, stejné strachy a stejná tělesná a emoční bolest. Ozvěna vašeho života a konce, která se k vám neustále vrací a vy to prožíváte dokola a dokola bez konce. Může to trvat třeba stovky let. A mezi tím se opět narodíte a dostanete ještě větší nálož, než kterou jste nezvládli.

Teď se mě asi zeptáte proč? Proč dostáváme a zažíváme něco, co nedokážeme zvládnout? Jaký to má smysl?

Otázka není o tom, proč, jaký to má smysl, ale o tom, kdo v nás to nedokáže zvládnout a proč. Uvědomit si, kdo v nás vytváří to, co cítíme. To, co nás bolí. Kdo? Náš vlastní rozum. Na základě čeho to vytváří? Na základě vzpomínek. Čeho se tam v té minulosti tak drží a proč? Co chce vrátit? Co chce napravit? Čeho se odmítá vzdát a pustit? Dobrého pocitu? Bolesti? Ztráty? Křivdy? Nespravedlnosti? Té vzpomínky na něco? Nebo naopak strachu z toho, co bude? Co se stane? Jak to bude?

Minulost je něco, co už není. Není možné ji změnit. Už se stala. Není možné se vrátit zpět a udělat to jinak. Lze ji pouze přijmout a smířit se s ní. Smířit se s tím, jak to je teď, aniž bychom ulpívali a žili v minulosti. Živili se pouze tím, co bylo. Udělali si z minulosti svůj svět, do kterého nic a nikoho nepustíme. Jak k vám pak může přijít něco nového a krásného, nové možnosti, nové výzvy, noví lidé, nové lásky, když to k sobě nepustíte? Náš rozum jede pouze na tom, kdy byl šťastný, a jiné štěstí je pro něj podřadné, méněhodnotné, už ho nepovažuje za to pravé, jediné štěstí, které prožil a o které přišel. Není schopen si představit, že můžeme být šťastný úplně jinak, skrze něco jiného. Nebo naopak, kdy byl nešťastný a z toho vytváří strach z budoucnosti, že to bude ještě horší.

Budoucnost je něco, co ještě není. Budoucnost se ještě nestala. Proč by tedy měla být horší? Proč ne lepší?

Takže?

Vše je to pouze o našich myšlenkách. Na čem lpíme, na čem ulpíváme, k čemu se vracíme a o čem si myslíme, že je to to jediné a nic jiného už není. Nebo že to bude stále stejné a nic se nezmění. Co nám tyto myšlenky ve skutečnosti dávají?

Radost z prožitého, nebo bolest ze ztraceného? Touhu objevovat a prožívat nové, nebo apatii, odpor, strach a vzdor? Naději, nebo beznaděj?

Tím se vracíme k původní otázce: Proč dostáváme a zažíváme něco, co nedokážeme zvládnout? Jaký to má smysl?

Abychom si uvědomili, že to, co si pamatuje náš rozum, jak on si pamatuje, že to bylo a jak on si myslí, že to bude, by nemělo mít nad námi absolutní moc a držet nás v zajetí vzpomínek, představ a obav. Nikdy neříkejte nikdy. Je pouze na vás, jak se budete dívat na minulost a jak budete přemýšlet o budoucnosti. Zda se budete těšit na to, co vás čeká, aniž byste to dopředu hodnotili a třídili, vybírali si to podle rozumu, co jemu se líbí a co ne, nebo se uzavřeli do sebe a odmítali vše kolem vás, že vás nemůže už nic učinit šťastnými.

To jste si totiž vybrali vy sami, ten těžký úděl. To vy jste ho svými myšlenkami o něm, o tom, že je těžký, udělali těžkým. To vy sami jste uvěřili svému rozumu, který ho považuje za těžký. To vy sami ho chcete mít těžký. Vy jste se rozhodli, že je těžký. Že to nedáte, že to nezvládnete, protože je těžký.

A ten další život, ve kterém dostanete ještě těžší nálož vám chce ukázat, že to, co jste považovali za těžké v tom jednom životě, kdy jste to vzdali, jste v tom druhém zvládli, poprali jste se s tím. K tomu pak dostáváte návdavkem něco navíc, abyste si uvědomili, že není vše tak, jak to vypadá, jak to vidí a vnímá náš rozum. To, co se vám zdá teď jako těžké a nezvladatelné, neúnosné, nemusí být tak hrozné, jak si to představuje náš rozum. Mohou být i daleko horší situace, které jste zatím nezažili a neprožili, a tudíž náš rozum s nimi nemá zatím žádnou zkušenost a neví, že může být ještě něco daleko těžšího, než to, co zná.