Sloužit Bohu, sloužit dobru.

Zde k tomuto tématu pouze krátce.

-

Pokud něčemu či někomu sloužíte, stává se z vás sluha. Sluha je název pro člověka, který nemá možnost činit vlastní volby. Dělá a plní něčí rozkazy a příkazy. Nerozhoduje se sám za sebe a není v tomto ohledu svobodnou bytostí. Bytostí, která má právo se špatně rozhodnout, udělat chybu, aby mohla poznat, že to byla chyba.

-

Je naprosto jedno, odkud tyto rozkazy a příkazy přicházejí a jak je nazveme. Jakou nálepku, či ideu jim dáme. Ideu konání dobra, ideu lidskosti, ideu soucitu, ideu být dokonalým, nechybovat, ideu splňovat a naplňovat, uspokojovat druhé, dělat šťastnými druhé, zachraňovat druhé, abych byl posléze za to odměněn. Budu uznán za dokonalého a hodného Boha. Bůh mě odmění tím, že mě posadí vedle sebe.

-

Jakákoliv služba něčemu či někomu je založena na dvou slovech. MUSÍŠ A NESMÍŠ.

-

Kde v těchto dvou slovech máte svou vlastní myšlenku, vůli a volbu? Komu, či čemu jsme odevzdali svou vlastní vůli, svůj vlastní život? Nějaké imaginární bytosti, která po nás chce, abychom byli dokonalí? A dokonalými můžeme být pouze tehdy, když budeme plnit musíš a nesmíš. Splňuj, naplňuj má přání a díky tomu se staneš dokonalou bytostí. Ovšem, kdo toto po nás chce? Kdo toto vše vymyslel? Bůh? Nebo náš rozum.

-

Vůbec zde nejde o to sloužit. Nikomu a ničemu. Ani Bohu. Splňovat a naplňovat. Neděláte to pro Boha, pro nějakou imaginární bytost, pro nějakou ideu a už vůbec ne pro to, abyste byli za to odměněni. Čímkoliv.

-

My nikomu a ničemu nesloužíme. My pouze tvoříme. Jde o to, co tvoříme a proč. Co stvoříme a proč. Buď tvoříme skrze lásku v sobě, lásku, která ví, co je potřeba v té konkrétní chvíli udělat a nečeká za to žádné ovace, uznání a pocty.

-

Nebo tvoříme skrze rozum a jeho představu o dobru a zlu skrze rozumový řád, co rozum považuje za ušlechtilé a co ne. Musíš být laskavý. Musíš být hodný, lidský. Musíš pomáhat. Nesmíš mít žádnou negativní emoci, žádný negativní pocit, žádnou negativní myšlenku. Musíš být dokonalý. Že nás Bůh za to poplácá po rameni. Lidé okolo nás se nám budou klanět, vzhlížet k nám a říkat, on je dokonalá a moudrá bytost.

-

Takže?

Co každý z nás v tomto prostoru tvoří? A kdo v nás to tvoří?

-

Láska, která po nikom, ani po nás samých nic nechce a dělá pouze to, co je potřeba, nebo náš rozum, který si myslí, že když bude splňovat a naplňovat své rozumové představy či rozumové představy druhých o dobru a zlu, stane se z něj láska. Bytost, která je láska. Když v sobě rozumem a vůlí zapřu a popřu vše, co není láska, bude ze mě láska? Zapřu to popřu pomocí slov a pravidel, musíš a nesmíš?

-

Uvědomte si jednu jedinou věc.

Když jste byli malí, žádná tato pravidla nebyla, neexistovala. Byli jste jako nepopsaný list, který vše zkoumal a učil se. Byli jste láskou, která vše zkoumala a učila se. Neřídila se slovy musíš a nesmíš. Ona sama volila, co udělá. Aby ona sama mohla poznat a zažít, zda je to dobře, nebo špatně skrze tělo a prožitek. Skrze odezvu od okolí. Ona sama učila náš lidský rozum poznat rozdíl mezi dobře a špatně. A my jsme to v té době, když jsme byli malí moc dobře věděli a chápali. Nebylo tam rozumové musíš, nesmíš. Byla tam pouze pravda. Skutečná pravda o tom, proč něco děláme. V té době, když jsme byli malí se skrze nás projevovala duše, láska. Láska, která nic nechtěla. Nechtěla nic a nikoho uspokojovat. Pouze byla. Byla svobodná. Nesvazoval ji lidský rozum, ale naopak jí pomáhal a zároveň se skrze ni učil.

-

A pak vám někdo začal říkat, jací máte být. Co smíte a co ne. Jaké emoce smíte mít a které ne. Copak jdou emoce vypnout na povel? A tak se z nás stali rozumové loutky, které se neustále trestají za to, že cítí to, co cítí a mají špatné myšlenky. A protože tomu chceme uniknout, zamezit tomu, abychom je tam neměli, vymyslel si náš rozum pravidla, která mu mají zabezpečit, aby to nebylo.

-

Bohužel, rozumem není možné poznat lásku a vědět, co to doopravdy je. Jakým způsobem a na jakém základě se láska rozhoduje a proč. Čím víc se snažíme tato pravidla a rozumovou ideu dodržovat, splňovat a naplňovat, tím víc se rozumově trestáme za to, že je nedokážeme splnit a naplnit. Náš vlastní rozum sám sebe trestá za to, že není schopen poznat lásku, být láskou.

-

Uvědomte si, že uvnitř nás je láska, tedy kousíček samotného Boha. bezpodmínečné lásky.

-

To znamená, že uvnitř jsme naprosto dokonalí stejně, jako Bůh. Ten, kdo je nedokonalý, je náš rozum, který nechápe a není schopen poznat a pochopit tuto dokonalost. Jak může něco být dokonalé, vědět a znát bez něj?

-

Kdo nás tedy trestá za nedokonalost? Bůh, láska? Nebo náš rozum, tedy trestá sám sebe? Náš vlastní rozum, kterému radí naše ego touží po tom, že se stane dokonalým a stane se samotným Bohem, láskou.

-

Bůh v nás bude sám sebe trestat za to, jaký je? Bůh v nás bude sám po sobě chtít být dokonalým? Bůh v nás bude sám sobě říkat musíš a nesmíš? Bůh v nás bude sám po sobě chtít sloužit sám sobě? Bůh udělá sám ze sebe svého vlastního sluhu? Aby sám sebe pak za to odměnit? Čím? Vždyť on už přeci je tím, čím je.

-

Mimochodem, ego je opakem Boha, bezpodmínečné lásky. To ego v nás po tom všem touží. To vše vymyslelo samo naše ego, které si myslí, že skrze to pozná lásku a stane se láskou. Ego, které odmítá přijmout to, co je uvnitř nás. Ego, které odmítá být součástí lásky.

-

Ono samo chce být, chce se stát láskou bez Boha.

-

Díky tomu máme vše převrácené a nevíme, co je ve skutečnosti dobro a zlo. My si to jen myslíme na základě našeho ega. Na jeho představě, co, čím je Bůh a co má ego splnit a udělat, aby se jím stalo. Co si naše ego myslí, že po něm Bůh chce a proč to po něm chce.

-

Sloužit Bohu, splňovat a naplňovat, musíš, nesmíš znamená ve skutečnosti sloužit svému Egu.