Smrt jinak.

Dnes se podíváme na smrt. Ovšem zase úplně jinak, jiným způsobem.

Co je to smrt?

Je to slovo pro moment, kdy přestane bít srdce a díky tomu umře tělo. Je to opak zrození.

Každá kultura se na smrt dívá jinak. Vidí ji a chápe ji po svém. My Evropané ji máme spojenu s černou postavou, která nám bere ty, co máme rádi. Ona je ta, co nám způsobuje bolest. Je zlá a necitelná. Copak ona neví, jak nám je? Jak nás to bolí? Jak trpíme?

Ona je ta, co nám, nebo našim milovaným ukončuje, bere život. Neptá se nás, zda jsme připraveni, nebo ne. Přijde a udělá to, co má. Ale? Kdo ji pošle? Kdo ji přivolá? Kdo ji vytvoří a čím? Jak ví, kdy má přijít a kdy ne? A je hmotná? Nebo je to pouze a jenom naše rozumová představa o tom, co je to smrt? Je to skutečně myslící bytost? Nebo je to naprosto něco jiného?

A co doopravdy ukončuje? Co nám doopravdy bere? A bere nám to? Komu? Mě? Kdo, co je to mě? Kdo, co je to já? Kdo ve mě si uvědomuje sebe sama? Kdo ve mě sebe nazývá tím já? Kdo ve mě se ve skutečnosti bojí, že přestane existovat? Kdo ve mě je závislý na těle? Kdo ve mně potřebuje tělo k tomu, aby si mohlo uvědomit, že je, existuje? Kdo ve mě díky ztrátě těla přestane existovat? Kdo se toho ve skutečnosti bojí?

Mnoho a mnoho otázek, že? A tyto otázky pokládá sám sobě kdo v nás?

Život znamená uvědomovat si sebe sama, že jsem a to skrze tělo. Mám tělo, tedy jsem. Automaticky nám tedy rozumově vychází, že když nemám tělo, nejsem. Nemám jak, čím a skrze co si uvědomovat, že jsem. To znamená, že nejsem.

Co tedy dělá smrt?

Ukončuje existenci těla a tím myšlenku, že jsem. Pokud pomyslíme na smrt, nastává v nás panika, že nebudu. Přestanu existovat. Ale kdo v nás se bojí, že přestane existovat? Kdo v nás přemýšlí nad tím, jaké to je, neexistovat? Co to znamená, neexistovat? Toto je to, čeho se ve skutečnosti bojíme a čemu jsme dali název smrt. Je to něco, co náš rozum nedokáže pochopit. A nedokáže to pochopit, dokud se to nestane. Dokud nezažije, jaké to je neexistovat. Jaké to je, existovat bez těla. Jak mohu existovat bez těla? Jak? Co budu, čím tedy budu? A jak budu vědět, čím jsem? Jak budu vědět, že jsem? Zajímavé otázky, že?

Dnes se podíváme na smrt jinak. Jako na něco, co není bytost, nemá tělo, ani hmotné, ani nehmotné, nemá rozum a nerozhoduje se rozumem. Je to stejné, jako kdybyste se chtěli stejným způsobem dívat na zrození, narození. Že byste zrození dali, přiřadili podobu něčeho, co to dělá, co to má za úkol. Že to přijde a dá vám život. Je to opak smrti, toho, co vám bere život. Nad zrozením takto nepřemýšlíme. Tak proč to děláme u smrti? Smrt je okamžik. Teď. Naprosto stejný, jako při narození. První nádech - zrození, poslední výdech - smrt. A mezi tím je život, uvědomování si, že jsem.

Kdo toto vše má tedy na starosti? První nádech a poslední výdech? Kdo o tom rozhoduje? Nějaká bytost? Člověk? Rozum?

Jak jsem již mnohokráte psala, existuje láska, která nemá nic společného s láskou, kterou známe. Kterou cítíme a prožíváme jako člověk skrze tělo a naše smysli. Láska, která je naprosto všude kolem nás i v nás. Láska, která je součástí všeho a všech. A tato láska chce poznat a zažít, jaké to je žít, myslet a cítit. Poznat a zažít všechny možné podoby života. Ovšem, bez hmoty, být a stát se hmotou to není možné. A tak si sama ze sebe stvořila hmotu, různá těla a jejich různé formy a podoby, aby v nich a skrze ně mohla vnímat, cítit, prožívat, uvědomovat si sebe sama skrze smysly, vzruchy, pocity, emoce, bolest, radost, slzy a rozumové nástroje, vyhodnocování skrze slova a obrazy .... Tedy žít a uvědomovat si skrze rozum, že žiji.

A tato láska k tomu, aby mohla poznat a zažít naprosto vše, co znamená žít, k tomu potřebuje mnoho a mnoho hmotných forem, které jsou schopny se sami obnovovat. Tedy rozmnožovat. Od těch nejjednodušších forem až po ty nejsložitější. Tedy i lidské tělo. Když tedy tato láska sama ze sebe vytvoří formu, zároveň do ní vstoupí a stane se její součástí. Zapomene na to, čím je a začne myslet, vnímat, cítit a fungovat jako to, čím je, jako ta forma skrze formu samotnou. Tato forma má tedy dán svůj vznik, začátek, zrození, jakým způsobem vznikne, a kdy začne reagovat na okolí a učit se v něm existovat. Když láska v této formě nasbírá zkušenosti, tedy zažije jako tato forma vše, co si naplánovala skrze ni zažít, opouští tuto formu. I toto, kdy, je dáno. Toto si naplánuje sama duše. Když nastane ten čas, přijde z prostoru neviditelný paprsek a dotkne se těla a duše. Dá duši pokyn, že už je čas. Tím paprskem je bezpodmínečná láska, která nemá žádný záměr. To je ten okamžik, kdy nám náš rozum této lásce přiřadí podobu a my uvidíme to, co chceme vidět. Jak vnímáme smrt. Jako černou postavu, které se bojíme, nebo naopak jako bílého anděla. Oba tyto obrazy a formy jsou jedno a to samé. Láska, bezpodmínečná láska, která nás v tu chvíli miluje, nesoudí nás, nehodnotí nás, netrestá nás. Je tam pouze úcta a pokora.

To je ten okamžik, který nazýváme smrt. Okamžik, kdy přestane být srdce, aby mohla láska opustit tělo. Obojí je propojeno a závislé jedno na druhém. Láska vstupuje do formy, lidského těla skrze první tlukot srdce a může ho opustit opět pouze tak, že tlukot srdce ustane. Láska opustí tuto formu, lidskou formu, lidské tělo a forma tím ztratí vše, z čeho byla stvořena a co ji vyživovalo. Forma se rozpadne, protože ji nemá co držet pohromadě a s ní vše, veškeré myšlenky a vzpomínky na to, že jsem, uvědomování si sebe sama skrze rozum, že jsem. To je to, co nazýváme smrtí a čemu nerozumíme. Láska se osvobodí z této formy, ke které se připoutala, aby poznala a zažila a dál existuje. Osvobodí jak sebe sama, tak i náš rozum, který stále a dokola vnímá a cítí, uvědomuje si sebe sama skrze tělo. Ukončí jeho činnost. Ukončí vše, co v té chvíli cítíme a vnímáme právě díky tělu a vyhodnocování skrze rozum. Nemoc, bolest, trápení, myšlenky na to, jak to bude, jak to bylo, proč to tak bylo. Co tedy z nás zbude, zůstane, když se vypne rozum? To samé, co bylo před tím, než jsme měli tělo. Láska. Láska, která žila jako člověk skrze lidské tělo. Láska, která tímto získala zkušenost. Jaké to je cítit, vnímat a myslet. Rozhodovat se rozumem a tato rozhodnutí zažívat skrze tělo.

Pokud je tedy člověk v takové chvíli smířený se svým životem, má vše v sobě uzavřeno a je smířený se smrtí, tato láska v něm odchází přímo nahoru. Nic ji zde nedrží a nic jí v tom nebrání. Jestliže tomu tak není, láska se sice zbaví těla, té slupky, ale ne lidského rozumu, myšlenek a emocí, které ji obklopí a nepustí. To je ten okamžik, kdy se láska dívá na své tělo a vše ví. A pak zapomene a je zmatená. Neví, co se s ní děje. Co je, čím je a kde je. Křičí, volá, ale nikdo ji nevidí a neslyší. Je zde chycena a nemůže odejít. Drží ji zde vzpomínky a emoce člověka, kterým byla.

Jak vidíte, vše je to opět o naší volbě jako člověka, zda láska odejde, či nikoliv. Zde mluvím o přirozené smrti stářím, nebo díky nemoci a ne o náhlé smrti, například při havárii. Protože když se zlobím na smrt, na život, na Boha, ne sebe, na lidi, odmítám ji, nepřijímám ji, bojím se jí, tak automaticky vytvářím myšlenkovou a emoční energii odporu, který lásce nedovolí odejít. To jsou pak ty duše, které jsou zde chyceny.

Takže, co je to smrt? Je to zlo? Nebo je to dar? Naprosto stejný dar, jakým je zrození? Nebo je to něco, co je potřeba, aby mohl existovat život? Začátek a konec. Protože bez konce by nemohl být začátek. Bez konce by nemohlo vzniknout něco nového, jiného, lepšího, krásnějšího. Bez začátku a konce by nebyl vývoj. Bez konce a začátku by neexistoval život. Vše by bylo statické, neměnné.

Tímto jsme se dostali na samý začátek.

Co je to tedy ve skutečnosti smrt a kdo ve skutečnosti umírá? Kdo se bojí, že zemře, že přestane existovat? Kdo o tom začátku a konci rozhoduje a proč? Co tedy zemře? A co zůstane? To skutečné, čím jsme, nebo to, co si myslíme, že jsme?

Lidé chtějí do nebe, ale nechtějí umřít.

Do nebe nemůže odejít tělo, lidská či jakákoliv hmota, ani lidská myšlenka a emoce. Myšlenka, že jsem, existuji, která je závislá na hmotě a těle. Uvědomování si sebe sama rozumem skrze tělo, pocity a emoce. Dokud budu takto o sobě smýšlet a lpět na tom rozumovém, tělesném, že toto jsem já, není možné, abyste odešli do nebe. Je potřeba, aby umřelo tělo a s ním i rozum. Aby to, za co jsme se považovali, na nás přestalo mít vliv, tedy náš rozum. Protože náš rozum dál po naší smrti vytváří iluzi své existence, drží se té představy, že má tělo a díky tomu je - existuje, jsme - existujeme a tím, touto myšlenkou, nehmotným tělem vytvořeným svou myslí zde drží to, čím ve skutečnosti jsme.

Takovou sílu má lidský rozum. Dokáže sám sebe přesvědčit, že je, že existuje a je živý. Že je živou bytostí. Ale nechápe, že k tomu, aby byl, potřebuje hmotu a lásku, která tu hmotu oživuje a díky ní může být a existovat, uvědomovat si svou existenci.

Teď, v tuto chvíli, pokud jste to dočetli, jsem některým z vás pěkně zamotala hlavu. Rozum se snaží porozumět tomu, co píšu. Smyslem není tomu porozumět, ale přemýšlet o tom. Sám si klást podobné otázky, které kladu na začátku a hledat své vlastní odpovědi na ně. Svým vlastním způsobem a svým vlastním tempem. Mé články jsou pouze vodítkem. Jakýmsi bodem v prostoru, od kterého se můžete odrazit. Kam a kterým směrem se vydáte, kam vás tento bod nasměruje a zavede, je pouze a jenom na vás.

Ještě několik vět k svobodné vůli.

Lidé ji špatně chápou. Co to je a k čemu slouží.

Vůle je rozhodnutí. Rozhodnutí, co udělám. Toto rozhodnutí vždy dělá náš rozum. Jde o to, o co se v tu chvíli rozum opírá. Co má na jeho rozhodnutí vliv.

Rozum čerpá informace pro své rozhodnutí ze dvou zdrojů. A jde o to, kterému zdroji uvěří a proč, že je ten správný, pravdivý, že mu pomůže se správně rozhodnout.

Buď se rozum opírá o informace, myšlenky a emoce, které zanechal v prostoru, když se nám něco stalo, jak on si v tu chvíli myslel, že to je, jak to je, proč to je a podle toho volí další postup. Své rozhodnutí.

Nebo čerpá informace od duše, lásky, tedy ze skutečné pravdy o tom, jak to bylo bez výmyslů rozumu a volí, rozhoduje se na základě těchto informací. Skrze pravdu.

U svobodné vůle také záleží na úmyslu, proč to děláme. Co od toho očekáváme. A opět, tento úmysl může být rozumový, vymyšlený rozumem stejným mechanismem, nebo je čistý, že nic neočekáváme. Není tam v tu chvíli žádný motiv, žádný úmysl.

Je to na nás, co zvolíme, z čeho budeme čerpat informace pro naše rozhodnutí.

Co uděláme teď. Z lásky k sobě skrze lásku v sobě k sobě bez souzení a hodnocení jak sebe, tak druhých. Nebo ze zlosti, hněvu, strachu, smutku, nenávisti ....

To je ta svobodná vůle. Je svobodná v tom, že nás nikdo nenutí, co, koho v sobě máme poslechnout. Svobodně volíme mezi rozumem - zkreslenou pravdou a láskou, duší - pravdou.

Tím se vracíme zpět k smrti. Tedy k naší volbě, jak ji chceme vnímat a chápat. Zda ji budeme nenávidět a bát se jí, nebo ji přijmeme skrze lásku v nás jako součást života.