Smrt

Co se děje po smrti těla, když zemřete?

• Někteří okamžitě odchází do světla. Ovšem, neodchází do něj člověk jako takový, tedy rozumové vzpomínky na sebe sama/rozumové vědomí, ale pouze duše. Vědomí, které je schopno vidět každou vteřinu lidského života během jedné vteřiny.

A pak jsou, existují ti, co zde zůstávají. Někteří stovky, či tisíce let. Zůstává zde jejich duše, která nemůže odejít. Proč? Protože ji zde drží lidský rozum. Rozumová energie/rozumové vědomí, které si stále myslí, že je člověk a má tělo. A i po té, co si rozum uvědomí, že už tělo nemá, stále myslí, tvoří myšlenky a přehrává si dokola to, co prožil. Odmítá se vzdát své vlastní vzpomínky na sebe sama/JÁ jsem, existuji. Díky tomu se neustále vrací ke svým vzpomínkám a točí se v nepřetržitém kruhu bez konce.

Zde hraje důležitou roli lpění na něčem, na někom, strach, touha po pomstě, po spravedlnosti, vzpomínka na bolest, na ztrátu …. Neustálé prožívání některých momentů a touha rozumu to spravit, napravit, docílit změny. Rozum nechápe, že to, co se stalo, už není možné vrátit zpět.

• Pokud se rozum sám, dobrovolně rozhodne pro lásku, tedy že přijme svůj život se vším všudy, aniž by ho soudil a hodnotil skrze myšlenky, smíří se s ním a odpustí sám sobě, tato rozumová vzpomínka, tedy to, jak si to pamatuje rozum, se přemění na lásku, moudrost, ve které je skutečná pravda a duše může odejít do světla. Nelze dostat či protlačit, odvést duši do světla bez tohoto odpuštění rozumu sama sobě. Pokud toto někdo dělá, pouze přesvědčí rozum, že je ve světle. Rozum si sám vytvoří iluzi, že je ve světle a věří, že v něm je.

• Je potřeba si uvědomit, že duše je také pouhou energií, stejně jako rozum. Jen je jiná. Není vytvořena hmotou, tělem, myšlenkami, emocemi a prožitky, uvědomováním si sebe sama jako bytosti. Duše není bytost. Je součástí světla, bezpodmínečné lásky, kousíčkem Boha.

Po odchodu duše do světla se tato energie setkává s energií, kterou nazýváme spravedlností. Opět a zase. Tato energie nefunguje na základě rozumu, ale pouze na základě nehmotných informací, skutečné pravdy a moudrosti. Zde neplatí rozumové rozlišování na dobro a zlo.

V této chvíli je duši na malý moment navrácena lidská podstata/rozum a je oběma najednou a zároveň ukázána jak rozumová vzpomínka, jak si na vše pamatuje rozum, tak skutečná pravda, které rozum není schopen. Tedy rozdíl mezi rozumem, jeho pravdami a skutečnou pravdou, která jde mimo rozum a kterou ví a zná pouze duše.

Zde pak záleží na tom, zda se opět rozum vzdá sám sebe, nebo bude dál trvat na svém, na svých pravdách.

• Pokud dojde k sjednocení těchto dvou energií v jednu, v bezpodmínečnou lásku, stávají se tyto rozumové vzpomínky/nepravdy, tak jako skutečná pravda součástí duše. Jsou v ní zastoupeny obě tyto energie, ale bez rozumového JÁ jsem. Rozumová energie ztrácí svou negativní sílu a stává se neutrální/rovinou. Duše ví, kdy, jak a proč. Díky tomu nesoudí a nehodnotí naše lidská, rozumová rozhodnutí.

• Na základě tohoto sjednocení dvou energií v jednu, duše ví, jaký nový život jako člověk má prožít. Co vše k tomu, aby ho prožila, bude potřebovat.

Zde pak vzniká ve spolupráci se spravedlností a rovnováhou plán duše, osud a karma. Karma jako taková není trestem, ale prostředkem k nápravě, návratu k jednotě, k lásce. Vše to, co bylo špatně pochopeno rozumem. Duše si naplánuje zkušenosti, které chce opět zažít a prožít. Zkušenosti, které už jsou její součástí, ale které rozum špatně vyhodnotil.

A opět je to pouze na člověku, na jeho volbě, svobodné vůli, zda bude dál věřit svému rozumu a jeho pravdám, nebo se bude ptát na pravdu své duše, lásky v sobě.

Toto je to, co mnoho lidí nechápe. Co doopravdy znamená svobodná vůle. Duše jako láska nemůže zasahovat do lidského rozumu a poroučet mu, jak a na co má myslet. Pro co se má rozhodnout. Tím by lidský rozum nikdy nemohl nabýt vlastní zkušenost poznat rozdíl mezi pravdou a lží. Mezi láskou/světlem a zlem/temnotou. Jen bolest nás učí, že ji způsobil náš vlastní rozum díky špatnému rozhodnutí. Jak on si myslel/myslí, že to je. Jeho pravdy.

• Po tomto se duše spojí s bezpodmínečnou láskou a splyne s ní v jedno. Vše, co ví ona, ví také Bůh. Toto je opět to, co lidé a lidský rozum nechápe. Jak Bůh, bezpodmínečná láska může vše vědět. Zde se pak z celku uvolní nová energie, nová duše, která už má v sobě tento plán a pouze čeká, až bude mít opět lidské tělo.

Zde, v této nehmotné rovině se vše děje ve spolupráci s ostatními dušemi, jen jako energiemi bez lidského rozumu. Tyto jednotlivé osudy, plány duší jsou navzájem provázány a využívají k tomu zkušenosti svých minulých já napříč časem.

• Je potřeba ještě dodat a pochopit, že v této rovině existuje také energie, kterou nazýváme vědomí. Vědomí, které není rozumové, vytvořené rozumem. Je součástí Boha, bezpodmínečné lásky a existuje, existují také samostatně. Slouží jako úložiště informací pro jednotlivé lidské bytosti a jejich duše, které jsou zde uvězněny lidským rozumem, lidskou, rozumovou vzpomínkou na sebe sama a nemohou odejít.

Díky tomuto pak vzniká plán té nové, uvolněné duše, která čerpá z informací od té/od těch svých jednotlivých kousků, chycených duší. Je s nimi spojena skrze toto jejich společné vědomí, které jde napříč časem. Tento její nový plán, osud a karma staví na všech jejích minulých, lidských já, která jsou zde a nedovolí duši, jako lásce odejít.

• A co se stane s těmi dušemi, jejichž lidská podstata, lidský rozum při konfrontaci s energií spravedlnosti a pravdy odmítnou pravdu, lásku a dál lpí na své rozumové pravdě? Nebo věří zlu, temnotě? Těm je umožněno poznat skutečnou pravdu o zlu, temnotě. Poznat skutečné zlo.

Duše jako láska poskytne lidskému rozumu, lidskému Já jsem zažít a poznat, mít zkušenost s opravdovým zlem. K tomu pak slouží to, co nazýváme Peklo. Peklo není opět nic hmotného, ale funguje pouze na nehmotné bázi, nehmotných energií, kdy rozumová energie si myslí, že má tělo a zažívá a prožívá naprosto vše, co není láska. Zde pak není a neexistuje soucit, slitování, nic lidského, jen různé formy utrpení.

Z tohoto utrpení, které rozum prožije se pak rodí poznání skutečného zla jako energie, které nemá s představou rozumu o zlu naprosto nic společného. Tato energie má jen jeden úkol a cíl. Skrze ni poznat a nalézt její opak, lásku a moudrost. Zažít a poznat, co vše není láska. K tomu ve skutečnosti slouží tato energie.

Láska, bezpodmínečná láska/pravda/moudrost je součástí duše, toho nehmotného a zlo jako takové, jako energie je součástí těla, rozumu, ega a hmoty jako takové. Tedy lidských myšlenek, emocí, tužeb, přání, lpění, strachů, představ a pravd.

Toto, o čem zde píšu je něco, co lidský rozum nikdy nepochopí. Bude se vždy snažit tomu dát hmotnou podobu a řád, postup a hierarchii. Jakási patra, aby byl schopen si to představit. Zde vše existuje najednou a zároveň. Vše je zde z pohledu našeho rozumu promíchané a není možné rozumově určit, kde co začíná, končí a co s čím souvisí a je provázené. A už vůbec není schopen pochopit, jak to může existovat společně, najednou a zároveň i samostatně.

Nikdy nepochopí, že tato energie nemá nic společného s energií, kterou známe a dokážeme ji detekovat či vytvořit nějakým přístrojem.

Tato energie jde mimo lidský rozum. Nemá, neobsahuje lidská slova a nemá žádnou měřitelnou vlnovou délku, či vibraci. Ta vzniká až na základě těla, mozku a rozumu. Lidského, tělesného prožitku, myšlenky a emoce. Toto je pak to, co lze zachytit a změřit. Pouze lidské tělo z ní dělá, přeměňuje ji na hmotnou energii, zhmotňuje ji skrze mysl a lidskou myšlenku. A lidská mysl pak vytváří to, čemu říkáme zlo, nebo dobro. Je schopna obojího. Bohužel rozum má pouze svou vlastní představu o tom, co je dobro a co zlo. Láska, moudrost jako taková toto nezná. Jedná a koná na základě toho, co je potřeba a ne na základě toho, co si myslí rozum, že je dobro.

Vše to, co si rozum představuje pod pojmem Bůh, nebe a ráj, jsou jen jeho vlastní představy a touhy být, mít a nikdy nezaniknout.