Staré duše.

Dnes se podíváme na téma staré duše.

Neustále čtu na FB stránkách, jak se do této doby rodí děti, které jsou staré duše. Přichází sem, aby nám a Zemi pomohli.

Dobře tedy, podíváme se na to trochu blíže.

Nejdříve je potřeba vědět, odkud se bere duše. Jako taková není samostatná jednotka, která existuje napříč časem a stále jako ta jediná se neustále rodí v novém těle. Že když umře tělo, přesune se do nového těla. Pokud by tomu tak bylo, jak je možné, že zde mnoho duší po smrti těla trčí, nemohou odejít, a přesto mají teď a tady nové tělo. Přemýšlel nad tím vůbec někdo?

Jsme, existujeme, máme tělo teď a tady, a přesto zároveň existují v prostoru naše minulá já, která mají také duši a tyto duše jsou zde chyceny a nemohou odejít. Co nás tedy spojuje a propojuje dohromady?

Naše jedno společné vědomí pro všechny naše duše, naše já, naše různá těla. Z tohoto jednoho vědomí jsou uvolněny malé částečky, kterým říkáme duše a po smrti těla jsou zde buď chyceny, nebo se vrací zpět do tohoto vědomí, kde s ním splynou v jedno. To znamená, že zde může být a existovat sto duší zároveň, které jsou součástí jednoho konkrétního vědomí pro tyto naše minulá já a jednotlivé duše.

Tyto duše, které jsou zde a nemohou odejít jsou zde chyceny lidským rozumem, jeho vzpomínkami. Nemohou nic udělat, protože není možné poručit rozumu, jak má myslet, na co má myslet.

Až když se rozum vzdá své vlastní existence, toho já jsem, existuji a všeho, co toto já je, může duše odejít. To, co ví duše, ví automaticky i jejich společné vědomí, z kterého pochází. Protože byť nám připadá, že je zde každá duše oddělena, je stále spojena se svým vědomím.

V tomto vědomí jsou pak uloženy a existují dva záznamy zároveň. První, který vytvořil náš rozum a druhý, který není rozumový. Skutečná pravda, která je součástí každé duše, z které je duše utvořena. To znamená, že to, co ví, pamatují si naše jednotlivá rozumová já jsem a to, co ví jednotlivé duše, ví automaticky i jejich společné vědomí.

Tím se dostáváme k tématu staré duše. Existují vůbec?

Ano, ale není to tak, jak si myslíme a jak to chápeme rozumově. Stará znamená, že teď a tady je naše duše spojena a propojena skrze vědomí se všemi našimi lidskými existencemi a dušemi, které pochází z tohoto jednoho společného vědomí. Má přístup ke všem těmto záznamům a informacím ve svém vědomí, z kterého pochází. Tedy k záznamům, jak si to pamatuje jejich lidský rozum a k záznamu, jak to bylo doopravdy. To ale neznamená, že to automaticky ví náš rozum a dokáže tyto dva záznamy od sebe odlišit. Na jaký záznam se napojuje a že ví to, co ví duše a rozumí tomu.

Jedna věc je, že to ví duše, a druhá, zda máme, je nám dána schopnost se na to vím od duše mozkem napojit, přijímat tyto nehmotné informace. Ovšem, to není vše. Je ještě důležité, jak nám tyto informace náš rozum přetlumočí. Jaké rozumové nástroje pro to použije. Zda je vyhodnotí sám na základě toho, co ví a zná, co se naučil, nebo je vyhodnotí ve spolupráci s duší. Tedy porozumět duši, jakým způsobem s námi komunikuje a jaké rozumové nástroje pro to používá a využívá.

Tomu všemu se učíme a ne, že to umíme automaticky od samého začátku. Že se narodíme a jsme automaticky osvícení.

Tvrdit o současných dětech, že jsou to staré a moudré duše, které vše ví, všemu rozumí a přišli nám sem pomoci je hloupé. Ano, jejich duše teď a tady může být moudrá, protože má přístup k veškeré moudrosti - pravdě všech svých předchůdkyň, ale zároveň má přístup i k jejich lidským vzpomínkám. To neznamená, že tomu jejich rozum automaticky rozumí, že se v tom vyzná, co je co. Naopak. Mají v tom obrovský zmatek a neví, co čí je, kam co patří. Nedokáží oddělit minulost - pravdu duše od minulosti - pravdy - lží a přesvědčení rozumu. Jak on si to pamatuje.

Pokud nejsou tato jejich minulá já vyřešena, tedy jejich duše nejsou ve světle, ve společném vědomí, mají na ně vliv především jejich rozumová já a vzpomínky rozumu, jak si on pamatuje na svůj život. Takže slyší dva hlasy a vidí dva záznamy. Duše verzus rozum. A myslet si, že jsou tyto děti od samého začátku napojeny pouze na duši, automaticky slyší pouze duši a jednají pouze na pokyn duše, že ví a rozumí, je dost naivní představa těch, co o tom nic neví, jen si myslí, že ví.

Ano, může se stát, že se takové dítě narodí. Dítě, které ví. Je napojeno na svou duši a skrze ni dokáže rozlišit pravdu duše od lží rozumu. Ano. Ale je to velice ojedinělé a takové dítě čerpá svou vlastní moudrost pouze od svých minulých já a jejich duší, a ne od všech duší, které zde kdy byly. Jde si svou vlastní cestou, která je mu dána a určena skrze jeho vlastní minulá já a má svůj vlastní úkol. Není zde pro to, aby něco, někoho zachraňovalo. Toto totiž není úkolem žádné duše. Po tom touží pouze lidský rozum.

Takové dítě se ničemu nebrání. Přijímá vše tak jak to je. Umí si vymezit své hranice, říci, když se mu něco nelíbí, ale nikomu to nedává za vinu. Ani sobě, ani druhým. Umí milovat i ty, co mu chtějí, co mu ubližují. To neznamená, že je pasivní, trpně to přijímá a nikterak se nebrání. Ví, kdy má pomoci, jak a kdy ne. Chápe a rozumí tomu, co ti druzí dělají a proč, co je k tomu vede. Nemá potřebu je poučovat, nebo předělávat. Umí vždy nalézt ta správná slova ve správnou chvíli, která ten druhý potřebuje, má slyšet. Nesoudí je a nehodnotí. Nedělí to na správné, nebo špatné. Vše je pro něj v naprostém pořádku. Je samo sebou, ví, kdo je a nenechá se ovlivnit citovým vydíráním, nebo manipulací. S takovým dítětem je nám dobře, protože jsme přijímáni takoví, jací jsme. A občas se v jeho přítomnosti cítíme nejistě, nebo zahanbeně. Máme pocit, že o nás ví naprosto vše a nelze před ním nic skrýt. 

Je to naprosto stejný pocit, jako když se setkáte se samotným Bohem. Také v nás probíhají všechny tyto emoce a myšlenky. Láska, pocit domova, klidu, porozumění, bezpečí, přijímání a zároveň stud, že nejsme dokonalí a děláme chyby. Že jsme ho zklamali. Stydíme se za své chyby, za své myšlenky, za svá rozhodnutí, za své vlastní touhy, tělesné, rozumové ... Vnímáme sami sebe nahé, obnažené a vydané na milost. 

Občas se to stane. Občas nás Bůh pokárá. V té chvíli si připadáme maličtí a nicotní. Ale zároveň s tím nám dá obrovskou porci lásky, která nás opět pozdvihne z té nicoty a prachu a my víme, že nás nesoudil, ale chtěl nám pouze pomoci. Dodat nám sílu čelit dalším výzvám a rozhodnutím. Vždy po takovém zážitku mi pouze řekne, přijmi to, co se stalo. Přijmi to, co jsme ti řekl. Nech to být a odpusť si. Je to minulost. Pouč se z ní.  A věřte, že na to už nikdy nezapomenete. Stejnou chybu už nezopakujete.

A toto, stejný pocit v nás zanechávají i tyto děti, které označujeme jako staré duše.

To, co zde někteří díky svým schopnostem vidí a s čím mluví je duch a ne duše. Duch je pozůstatek fyzična v prostoru po smrti. Je to nehmotná energie, která je vytvořena vzpomínkou rozumu na sebe sama, jak jsme vypadali. Tedy rozum sám vytváří tuto iluzi o své existenci a těle, kterou můžeme vidět. Tento člověk pak vypadá naprosto stejně, jako vypadal za živa, když byl hmotný, měl hmotné tělo a v tuto chvíli stále je, existuje, ale nemůžeme se ho dotknout. S tím dál myslí, jedná a koná naprosto stejně, jako to dělal za života. Tedy pokud vidíme ducha a mluvíme s duchem, mluvíme ve skutečnosti s rozumem a egem toho člověka. Ne s duší.