Vím, nebo si jen myslím, že vím?

Většina těch, co se pokládají za duchovní si myslí, že duchovno znamená a nese s sebou mít schopnosti, tedy něco vidět, slyšet a cítit. A díky tomu mají automaticky přístup k pravdě. K pravdě o tom, co bylo, co je a co bude. K pravdě o tom, co je, čím je Bůh. Co, čím je Ďábel či démon. Jak funguje Bůh, láska a světlo a jak funguje Ďábel a démon. Co je to dobro, světlo, duše, láska, zlo, temnota … Vše poskládané a zaškatulkované do postupu a řádu. Že zlo tento řád musí ctít a dodržovat. Je naivní si myslet, že když mu pohrozíte, nebo vyslovíte jeho jméno, musí odejít.

Bohužel takto to nefunguje.

Tito lidé se nikdy nedotkli Boha, ani andělů. Nikdy se nesetkali se skutečným zlem. Jen o tom, co to je a co to dělá a umí fantazírují ve své mysli.

Vždy, když někdo z nich osloví Boha, nebo anděli, pokládá jim takové otázky, na které si už sám vytvořil své vlastní odpovědi. A ty pak slyší. Nikdo se vlastně skutečně neptá a nehledá pravdu.

Jak by také mohl, když se jeho pravda skládá z toho, co napsali druzí. Když jeho pojem o Bohu, světlu, lásce, duši, andělech, zlu, temnotě, Ďáblu a démonech je založena na rozumových pojmech a větách druhých. Jak tomu rozumí rozum. Jak to vidí rozum. Jak si myslí rozum, že to je a jak to funguje. Jak si rozum sám myslí, že je odosobněný na základě toho, co slyšel, jak to vypadá, jak se u toho má cítit a jak to má udělat.

Většina z nich si pouze myslí, že jsou odosobněni a jejich vlastní rozum jim předkládá pravdu, utvořenou z těchto základů. Již dopředu mají utvořenu svou vlastní představu a odpověď na svou otázku. Na to, co hledají a co chtějí slyšet a vidět. A tak se utvrzují ve své rozumové pravdě.

To, co většina považuje za zlo, že má dočinění se zlem, s ďáblem či démonem je jen slabý odvar skutečného zla. Většinou je to pouze zlý duch, duše mrtvého, kterého k tomu zlu vedou jeho vlastní emoce a myšlenky. Nenávist, hněv, zloba, touha či obrovská bolest. Toho pak využívá zlo a dodává mu k tomu potřebnou sílu.

Bohužel skutečné zlo nemá podobu, není fyzické, není hmotné. Je to energie, která je složena ze všeho, co není láskou. Energie, která má za úkol ničit a zabíjet vše hmotné, vše živé bez rozdílu. Zničit duši-lásku tím, že ji zbaví lásky, světla a učiní z ní čisté zlo. Čistou temnotu bez světla. Tato energie se neřídí žádnými Božími zákony, pouze a jenom svými vlastními. A pokud si myslíte, že jí můžete ovládat, poroučet a hrozit nějakými zákony světla, či boha, že ji zastavíte svou vůlí, hrozbou či chtěním, nějakým naučeným rozumovým postupem, že ho ovládáte a ovládnete, tak jste se zatím se skutečným zlem nesetkali.

Nemáte potuchy, co umí. Jak a čím dokáže ovládnout vaše tělo a vaši mysl. Uvede vás do takového stavu, že všemu, co vidíte, slyšíte a cítíte považujete za skutečné.

A toto s vámi dělá, když si hrajete na odosobněné. Útočí a využívá vaše vlastní touhy po vědění, po pravdě. Jak já vím a rozumím. Ukazuje vám přesně a jenom to, co vy sami chcete vidět. Jakou odpověď chcete slyšet. A vám to stačí. Dostali jste potvrzení toho, co jste si mysleli.

Například odvádíte duše. 

Požádáte archanděla, nebo Ježíše a věříte, že je odvedli do světla. Dál vás to nezajímá, protože tomu chcete věřit. A abyste tomu uvěřili, tedy váš rozum, tak vám rozum k tomu vytvoří potřebnou kulisu. Záblesk či něco jiného. Nezajímá vás, proč tedy nemohli odejít a najednou to šlo. Jak? Proč? Proč jim tedy ten Ježíš nebo archanděl tedy nepomohl i bez vás? Jak to, že tak najednou? Jak to udělal a čím? To jim ten Ježíš či archanděl vymazal vzpomínky? Zbavil je pocitů a emocí? Copak to jde? Zbavit je všeho lidského? Lidského, rozumového já? Že poručí jejich rozumu, aby se vzdal sám sebe, vzpomínky na sebe? Na svůj život. Na to, kým byl, co zažil a koho miloval či nenáviděl? Jde to, nebo to není možné. A pokud to není možné, tak proč ne?

Copak Bůh, nebo někdo jiný vás může zbavit vašeho rozumu a vašich vzpomínek? Vzpomínek na to, kdo jste, kým jste? Na to, co jste prožili a zažili? Koho jste milovali? Co jste se naučili? Všech emocí a pocitů s tím spojených? Pokud by to totiž udělal, přestali byste sami pro sebe existovat. Nevěděli byste, co jste, kdo jste, čím jste, proč tu jste. Ztratili byste ponětí o sobě sama. V podstatě byste na tom byli stejně stejní jako ti, co trpí demensí. Kteří neví a neuvědomují si, že jsou, že existují. Jak by se vám líbilo, kdyby toto s vámi někdo, něco udělalo bez vašeho souhlasu, bez vašeho dobrovolného rozhodnutí?

A co si tedy myslíte, že podle vás s nimi dělá ten archanděl, nebo Ježíš, aby mohli odejít do světla? Čeho je zbaví, co jim vezme, aby mohli odejít a jak je toho zbaví? Mohou je tam tedy odvést? Kdy rozhodnou o nich bez nich? Nebo je to vše úplně jinak?

Toto, zbavit se emocí a vzpomínek, vymazat je z paměti nefunguje zde, ve hmotě, tak proč si myslíte, že to funguje po smrti? Copak vás už někdy Bůh, láska, či archanděl nebo Ježíš zbavili strachu, zlosti, nenávisti, nepěkných vzpomínek či bolesti? Zbavili vás vašich myšlenek, pocitů a emocí? Poručili vašemu rozumu, aby nemyslel, přestal myslet? A on to udělal?

A Ježíš? 

Neustále jedeme na tom, co a čemu nás učí církev. A já se vás zeptám. Čím je tedy Ježíš tam nahoře po své smrti? Čím se stal? Je tam stále člověkem? Má tělo? Myslí jako člověk? Je pravou rukou Boha? Plní vůli Boha? Pokud ano, tak jaký je tedy rozdíl mezi ním a archandělem? Nebo je víc a poroučí archandělům? Říká jim, co mají dělat? Chápe vůbec někdo z vás, že vše, naprosto vše v tomto neviditelném energetickém prostoru je pouze energie. Že Bůh je vědomá energie, která nemá tělo a rozum? Nemyslí?

Chápe vůbec někdo z vás, co, čím je duše? Že je láskou? Láskou, která nemá rozum, nemyslí? Nemá pocity ani emoce? Je utvořena z nehmotných informací? Informací, které nejsou rozumové, neobsahují slova a věty? Láskou, která nic necítí, nemá jak a čím. A že pokud duše odejde do světla, smíchá se, splyne s energií Boha, tedy přestane existovat sama za sebe? Stejně, jako když jedna kapka vody dopadne do moře a přestane existovat? Tím pádem nemůže existovat ani Ježíš. Proč? Protože Ježíše Ježíšem dělalo jeho tělo, rozum, mozek, myšlenky, pocity, emoce. Po smrti těla přestal Ježíš existovat. Zůstala pouze duše, která splynula s Bohem.

To samé platí pro to, jak nás někdo, něco předělá. Zbaví nás myšlenek, tužeb, přání, chtění, lpění, emocí, nemocí, bolesti a vzpomínek. Co si myslíte, že z nás zbude? Pouze prázdná schránka. To, co chcete, aby nás tohoto někdo zbavil je to, co z nás dělá člověka, lidskou bytost. Buď dobrou, nebo zlou.

Jak chcete vědět a rozumět, když to vím stavíte na základech, které považujete za nezpochybnitelnou pravdu. Na základech, které vytvořil někdo jiný. Ne vy sami. Tyto základy vás odvádí od skutečné pravdy. Jsou utvořeny z polopravd a představ rozumu. Pravdy, které vytvořil lidský rozum napříč staletími skrze všechny možné duchovní nauky, všechna možná náboženství o tom, co to je, jak to vypadá a jak se to chová a jak to funguje.

Tyto pravdy, toto vím je nesdělitelné a neuchopitelné. Nedá se převést na slova, na nějaké duchovní učení a poselství. Jsou velice niterné, osobní, individuální a intuitivní, určené pouze a jenom vám. Pomáhají pouze vám. Nedají se aplikovat na všechny a na vše. Nedají se sestavit do nějakého duchovního učení a aplikovat vždy, na každou situaci, že budou platit vždy a za každých okolností. Tyto pravdy se vždy týkají a platí výhradně a vždy pouze pro jednu konkrétní situaci. A s každou novou vzniklou situací vzniká úplně nová pravda, platná pro teď a tady.

Pravda, to vím, po čem tak všichni touží totiž neleží v rozumu. Že když tomu rozum rozumí, tak je to pravda, znamená to vím.

Toto vím neobsahuje ani slova, ani věty. Odehrává se mimo rozum. Kdy to vím je utvořeno pouze ze stovek nehmotných energií - informací, které není možné rozumově seřadit, poskládat. bez určení času, prostoru a dimenzí. Během jedné vteřiny jste schopni tyto informace přečíst a porozumět jim, aniž byste tomu dávali slova a věty.

Vím nám pouze ukazuje cestu, jak se dostat k vím, k moudrosti. Z čeho všeho je to vím, moudrost utvořena.

A my se s tím vším postupně seznamujeme svým vlastním tempem, skrze vlastní nástroje, skrze vlastní schopnosti. Kdy to vím, tu cestu k vím zažívám a prožívám skrze svou zkušenost s dobrem, či se zlem. V situacích, kdy mám strach. Kdy si nevím rady. Kdy mě zaskočí něčí slova. Bojím se rozhodnout. Bojím se, že udělám chybu. Nevěřím si. Nedokážu se ozvat. Hraji si na silného, netečného. Po něčem, po někom toužím. Něco hledám a nevím co. Věřím, že jsem nula, že si nezasloužím žít. Utápím se ve vzpomínkách, v žalu. Lpím na minulosti. Nedokážu odpustit křivdu a bezpráví. Chci se pomstít za to, co mi udělali. Nemám sílu, nemám odvahu, lituji se, svádím to na druhé, nenávidím se ……

Toto jsou zkušenosti, které nám pomáhají dobrat se pravdy. Poznat, jak to vše funguje. Jak fungují energie skrze sebe, své vlastní poznání na základě svého myšlení a chování. Poznat energii své lidské mysli, myšlenek, emocí, vůle, chtění, strachů, tužeb a přání. Energie jak dobré, tak zlé. Energie, které tvoří a jiné bortí a ničí. Poznat a rozeznat je. Kdy a čím tvořím, jak a proč a kdy, čím ničím, koho, jak a proč. A že na základě tohoto se mi od druhých vrací pouze to, co jsem k nim vyslal.

A hledám, ptám se sama sebe, proč se mi to stalo. Jaká emoce, jaký pocit, jaká myšlenka, jaká vzpomínka to spustila a proč. Jak jsem se cítil. Jaká energie tam v té chvíli byla. Strach? Vzdor? Hněv? Jaký úmysl jsem měl. Zničit? Umlčet? Utéct? Co ze mě v té chvíli šlo k druhému? Komu to patřilo. Mě? Někomu jinému? Kdo mě ovládal? Rozum? Ego? Energie zla? Co mi to chtělo ukázat? Co mi to chtělo o mě říci? Čemu mě to mělo naučit? Na co si mám dát pozor? Na co nemám zapomenout? Hledám a ptám se, jak najdu klid v sobě. Kde ho najdu. Kde ho mám hledat. V rozumu? Nebo je to naprosto něco jiného, než si myslím a já to hledám na špatném místě. Je utvořen z naprosto něčeho jiného. Ale z čeho? Ze sebelásky? Ano, pochopitelně. Ale skutečná sebeláska nemůže být a existovat bez sebeúcty, sebe hodnoty a pokory. Pokud tam jedno z toho chybí, není to sebeláska, ale klam rozumu. A opět se sami sebe ptáme a hledáme, jak a kdy, v jakých situacích a čím, skrze co se tyto vlastnosti projevují najednou, aby tam ani jedna z nich nechyběla. Neztratili jsme svou vlastní úctu k sobě, svou vlastní hodnotu k sobě, svou vlastní lásku k sobě a pokoru k sobě, ke všemu a ke všem.

Co je to pokora? Víte to?

Smíření a přijetí bez soudu a hodnocení, že každý má právo na své činy, na svá rozhodnutí, špatná, či dobrá, na své myšlenky, na svá slova, na své emoce, pocity a na své chyby. Úplně stejně, jako my. Toto je pokora.

Pouze takto se učíme a jsme schopni chápat, jak pracují a fungují energie. Že na jejich fungování má vliv mnoho a mnoho věcí, o kterých nemá rozum žádné ponětí, že něco takového je, existuje a je možné.

Tímto poznáváme Boha, čím je a učíme se rozumět tomu, co je láska a jak, jakým způsobem a skrze co s námi láska komunikuje.

Vše ostatní, co si o tom myslí rozum, co o tom ví rozum, jak to je, jak to funguje, o Bohu, o andělech, o zlu a ďáblu jsou jen jeho vlastní fantazie.

Víte vlastně co je Bůh, čím je Bůh? A jak to víte? Na základě slov, na základě rozumu? Pro poznání Boha není možné použít slova a rozum. Proč?

Protože Bůh je energie. Ale ne ta, kterou známe, vidíme, cítíme, můžeme ji vytvořit a změřit. Nemá žádnou vlnovou délku. Je to něco, čemu jsme dali název energie, ale ve skutečnosti jsou to pouze informace, které nemají rozumový základ. Jsou ničím a zároveň vším.

Představte si sami sebe, svůj život, svou existenci se vším všudy, tělo, činy, mysl, emoce, pocity, myšlenky rozfázovanou na tisíciny vteřin jdoucích po sobě a tyto vteřiny se odehrají najednou a zároveň jen v podobě nehmotného záznamu, jen v podobě nehmotné informace v prostoru. A nyní si představte, že toto se týká všech a všeho. Všech lidí, kteří zde kdy byli, žili, existovali, budov, zvířat, přírody, tedy fauny a flóry, vesmíru, planet, hvězd … Vše najednou a dohromady v jeden a ten samý okamžik. Kdy pro tuto energii není a neexistuje čas, minulost, současnost ani budoucnost. Že tato energie – Bůh je z tohoto všeho utvořen. Je naprosto ve všem a vším. Obsahuje vše. A to vše nemá emoční náboj. Není rozděleno na dobré a špatné. Vše, z čeho je utvořen je vůči sobě v naprosté rovnováze. V naprostém klidu. A on pouze reaguje na vychýlení, kdy je tento klid, tato rovnováha narušena. Poskytne tomu něčemu, co se vychýlí z rovnováhy pouze to, co tomu chybí, aby se to opět dostalo do roviny. Dovedete si představit, kolik je to informací? Kolik operací se běhen jedné tisíciny vteřiny odehraje? A vy tomu chcete rozumět? Chcete vědět?

Kdo je schopen toto vědět? Kdo je schopen toto obsáhnout? Rozum? Nikoliv. Toto umí vědět, přečíst pouze on sám, protože tím je. Lidský rozum toho není schopen. Lidský rozum není schopen vidět sto, či tisíc věcí, dějů utvořených z milionů informací najdou, v jeden a ten samý okamžik. My vždy můžeme uvidět pouze jeden malý střípek určitého děje, ale ne celek. To znamená, že my skládáme postupně a dohromady jeden dílek ke druhému.

Abychom toto vše, co hledáme mohli správně rozumově poskládat, je potřeba vědět, co hledám, jakou otázku mám této energii, sama sobě položit. To znamená, že vždy k tomu potřebuji rozum, myšlenku a vůli. Bez tohoto já jako ta energie – jsem nevím, co hledám. Je to vše pouze o spolupráci mezi jsem / nehmotnou energií duše, vědomím, Bohem a mezi já jsem /tělo, člověk, rozum, kdy ani jednomu nedáváme přednost a důležitost. Tělo a mysl je v tomto případě jen potřebný nástroj pro převod nehmotných informací na hmotné.

Ovšem, můžeme to vidět pouze tehdy, když se staneme touto energií a díváme se jako tato energie. Energie, která je v naprostém klidu, v naprosté rovině. Není v ní nic lidského. Žádné pocity, žádné emoce, žádné rozumové vnímání a vyhodnocování. Víme, protože jsme tou energií, která je všude a vším. Ta pak tyto nehmotné informace, které jsou v rovině a nemají žádný náboj sama převede na slova a obrazy, na hmotné nástroje pro náš mozek a rozum, který to pak pouze zopakuje. S tím pak teprve začneme cítit a vnímat slova a děj skrze tělo, emoce a pocity. Nejdříve je tedy vím a pak teprve vím, uvědomuji si to vím skrze rozum.

Lidé si myslí, že slyší Boha, že mluví s Bohem. A to, co slyší, považují za pravdu. Neptají se a nehledají. Jak poznám, že je to Bůh? Jak poznám, co je to za energii, která se mnou mluví? Vím to? Nebo si to jen myslím. Jak mohu vědět, když jedu na naučeném. Dokážu poznat a rozeznat, kdy mi to říká pouze můj rozum? Nebo někdo, kdo se za Boha vydává?

Tato energie, Bůh vám nepředkládá odpověď v podobě řešení. 

Že máte udělat to a to. Tato energie vám pouze ukazuje, z čeho všeho se tato odpověď, kterou hledáte skládá. Z jakých činů, voleb a emocí, které jste učinili a měli vás dovedly sem, do tohoto okamžiku. Jaké myšlenky a emoce vám brání v tom, nalézt řešení. Ukazuje vám pouze vaši cestu, vaše jednání a konání, vaše motivy, které zapříčinily to, co se s vámi děje teď. Co vše na to má vliv a co je potřeba poznat, pochopit a odstranit. V čem, čím, kdy a kde jste se vychýlili z rovnováhy.

Ukazuje vám to skrze různé situace, ve kterých jste podlehli strachu. Na něčem jste lpěli. Situace, kdy jste se neměli rádi. Ztratili jste svou důstojnost. Pomáhá vám tím, že vás neustále a opětovně staví do situací, které řešíte pořád stejně. Utíkáte před problémem. Hrajete si na toho, kdo je v pohodě. Na hodného, nad věcí. Odmítáte si přiznat, že máte problém. Bojíte se reakce druhých. Chcete, aby vás měli všichni rádi.

Takto, tímto způsobem s námi komunikuje Bůh. A ne, že vám to vysvětlí. Vysvětlí to vašemu rozumu, který si z toho vezme pouze to, co se mu líbí a začne si na to hrát. Toto vysvětlení totiž pochází pouze a jenom z rozumu. Buď z vašeho vlastního, nebo z cizího. Všichni pak rozumují, jak ví.

Bez vlastního prožitku, prožití skrze tělo, pocity a emoce není, neexistuje poznání, pochopení a moudrost. Bez tohoto není možná změna. Udělat to jinak. Rozhodnout se jinak.