Zamyšlení

Dnes jen takové zamyšlení se nad regresní terapií.

No, jak začít? Je to velice složité téma, protože vlastně nevíme, jak ve skutečnosti funguje lidský mozek. My se to pouze domníváme.

Takže? Co se vlastně děje při regresi? Víme to? Nevíme.

Kam a na co se napojujeme? Nevíme.

Na koho se napojujeme? Nevíme.

Je to naše minulé já? Nevíme.

Jsou to naše vzpomínky? Nevíme.

Jsou to cizí vzpomínky? Nevíme.

Je to pouze výmysl rozumu? Nevíme.

Napojuje se terapeut na naše myšlenky, představy a strachy? Nevíme.

Napojuje nás terapeut na své myšlenky, představy a strachy? Nevíme.

Při jednom rozhovoru zazněla jedna zajímavá myšlenka. Co když vás terapeut přenese do chvíle, kdy vám usekli hlavu. Co se stane? Dáte to? A další věc je ta, že mozek to dokáže zprostředkovat skrze tělo, jako by se to dělo teď a tady. Takže se klidně může stát, že vám začne téct krev a vy můžete vykrvácet. Zamyslel se někdo z vás, co děláte regresi nad touto možností? Že se takový člověk nemusí vrátit zpět? Zůstane uvězněn v té chvíli?

Já osobně regresi nedělám. Tedy nenavozuji u klienta žádný stav a nikam ho do minulosti skrze mysl a prožitek nevracím. Nestává se tím člověkem z minulosti. Vedeme spolu konverzaci a klient je neustále přítomen. Jen se dívá na děj, který se před ním odehrává, jako na film na plátně. Není se svým minulým já spojen skrze tělo, pocity a emoce. Neprožívá to. Zároveň i já jsem také na toto napojena jen jako pozorovatel a vidím, co se tam odehrává. Mohu tedy zasáhnout, když si to klient pouze vymýšlí, domnívá se, co se tam děje.

Jsem v té chvíli pouhým pozorovatelem, kterého se to netýká. Nemám tam žádnou lidskou touhu pomoci a zachránit. A tento pozorovatel, kterým jsem, je ve skutečnosti láska, která mi vše ukazuje. V tomto stavu se mohu dívat, pozorovat a zároveň se klidně s klientem bavit o počasí. Neuvádím se do nějakého stavu a neuvádím klienta do nějakého stavu. Dá se říci, že klient využije mou energii a mé napojení se na lásku, jako kanál.

A na mě je pak ohlídat, kdy je napojen na lásku, je pouhým pozorovatelem a kdy jede pouze přes rozum a domýšlí si, co se tam asi stalo.

Nejde totiž pouze o tu jednu samotnou událost, na kterou se díváme, ale vidět i to, co tomu předcházelo. Co vše nás dovedlo k té jedné, konkrétní chvíli. To znamená, jaké emoce, jaké myšlenky, strachy, touhy, bolest, vina, křivda, víra … A proč jsme tam toto měli. Co a kdo nás formoval.