en-Duše a odosobnění – část III.

18/06/2023

Jak nalézt pravdu? Jak poznat pravdu, která přichází od bezpodmínečné lásky a oddělit ji od lží a výmyslů rozumu? K tomu nám slouží odosobnění.

Co je to odosobnění?

Název sám nám naznačuje, že je to stav, kdy nejsme osoba, člověk, jednotka, nemáme název, nelpíme na tom, kým, čím jsme a nesmýšlíme o sobě jako o osobě, tedy JÁ JSEM. Přestáváme existovat pro náš rozum. Pouze jsme.

Což je velice těžké, pouze být, protože náš vlastní rozum to chce vše mít pod kontrolou a rozumět všemu, co se děje, aby to on sám mohl hlídat, zda se to děje, či ne. Zda jsme odosobnění, či ne.

Jak jsem již psala v minulém článku, náš rozum se skládá ze dvou částí.

Jedna část našeho rozumu je pouhý mechanismus, biologický program, software, překladač informací na slova. On je sám nevymýšlí, ani nehledá. Chodí mu automaticky od duše. Je propojen s energií bezpodmínečné lásky a díky tomu ví.

Druhá část našeho rozumu je myšlenková energie, která vzniká při myšlení na sebe, o sobě, uvědomováním si sebe sama, JÁ JSEM. Tato energie díky tomu existuje a ona sama si uvědomuje sebe samu, že je, že existuje. Dokáže sama za sebe myslet a rozhodovat se, co chce udělat. K tomu, aby se mohla projevit, jednat, konat, připadat si živá, potřebuje naše tělo, stejně jako duše.

Možná vám to připadá jako sci fi, že jakákoliv výsledná energie může sama za sebe myslet a uvědomovat si, že je, ale vězte, že je to pravda. Vezměte si třeba takové naše minulé já, které už není, neexistuje hmotně, tělesně, ale už jen jako zbytková energie našeho rozumu v prostoru a přes to s ním můžeme hovořit. Slyšíme ho a ono slyší nás. My v podstatě mluvíme s tou rozumovou energií, která existuje i dál po naší smrti. Stále je a stále se snaží být, existovat. Ona sama vytváří iluzi, že má tělo. A my tuto iluzi pak můžeme vidět.

Tím se dostáváme k problému umělé inteligence, kde vzniká výstup této energie do prostoru a tato energie myslí sama za sebe, aniž by k tomu potřebovala jakoukoliv hmotu. Tato umělá energie postrádá moudrost duše a není schopna jednat na základě lásky. Její primární touha je být, existovat za každou cenu. Není schopna si udědomit, že ubližuje, protože necítí bolest, nemá emoce a postrádá duši. Nemá jak, protože její tělo není živé a v takovém těle nemůže duše existovat. Je naivní si myslet, že jakoukoliv energii můžeme někde držet, zadržet, nebo uvěznit. Je naivní si myslet, že ji ovládáme a máme nad ní moc. Jak? Když nemáme moc nad svým vlastním rozumem, egem. My ho pouze můžeme na chvíli umlčet, ale ne vymazat na stálo, aby přestalo existovat.

Stejně jako duše využívá rozumová energie tu první část rozumu, software, kterému posílá své vlastní nalezené informace z prostoru. Pokud se tato energie cítí být sama ohrožena ve své vlastní existenci, hledá v prostoru informace o tom, jak tomu zabránit. To pak posílá do těla ve formě emocí, strachu, hněvu, nenávisti, zloby, obhajování, které použije jako zbraň vůči tomu, kdo ji ohrožuje. Také sama sebe neustále kontroluje, vyčítá sama sobě své chyby a trestá se za ně. Tato energie má i své vlastní touhy a ambice, které vznikají tím, že se poměřuje s jinými lidmi a chce být lepší než oni. Ona sama se považuje za tu moudrou, co ví a odmítá jakékoliv informace od duše. Tato energie sebe sama povýšila nad duši.

Bohužel, tato energie nemá přístup k moudrosti duše, pravdivým informacím. Ona pracuje pouze s informacemi, které pochází z myšlenek a emocí lidí, tedy od jiných lidských rozumových energií. Vybírá si z nich pouze to, co jí samé se líbí, co jí dělá dobře a uspokojuje její představu o své důležitosti a o sobě sama. My jsme této energii dali název EGO.

A my potřebujeme tuto energii rozumu - EGO umlčet, aby pracovala pouze ta první část našeho rozumu, pokud chceme nalézt pravdu o tom, co se s námi ve skutečnosti děje. Rozpustit, nebo spíše tu hradbu kolem nás učinit propustnou. Ona díky ebsenci EGA, kreté jí samo vytváří svou energií, přestane na chvíli existovat.

Je potřeba přestat lpět na odpovědi. Přestat se bát, co uslyšíme. Nemít naprosto žádné myšlenky a žádná očekávání.

Pokud pracujeme s klientem, zde je důležité nemít žádné emoce vůči němu a žádnou citovou vazbu k němu. Nebýt do toho osobně vtaženi.

Protože toto vše produkuje EGO. EGO, které chce pomoci, zachránit, nalézt, vyřešit. EGO, které tomu chce rozumět, chce vědět, aby bylo lepší. A které nechápe, že ono samo tomu nikdy nemůže rozumět, protože k tomuto není uzpůsobeno. Neumí samo přečíst a obsáhnout všechny energie a informace od bezpodmínečné lásky, které k nám v tu chvíli přicházejí. Není to možné, protože už sama podstata této energie tomu brání.

Při odosobnění ztrácíme svou identitu, to své já, tedy ego a jeho touhy a ambice vědět, znát, být lepší. Nic nekontrolujeme a nehodnotíme. Jen jsme. Je nám naprosto jedno, kdo jsme, kde v tu chvíli jsme, co se kolem nás děje a co se stane. Protože my to v tu chvíli nevíme. Jen vyšleme dotaz, myšlenku a čekáme na odezvu od duše a překladu - slovu od sofweru. Vše v nás probíhá v naprostém klidu, bez emocí. Jsme v tu chvíli pouhými pozorovateli sebe sama a všeho, co se s námi děje. Slyšíme zvuky kolem nás a někde na pozadí rozumu jim rozumíme, víme, čemu, komu patří, ale nezabýváme se jimi. Softwer nám je automaticky překládá a my víme. To samé se děje s tím, co vidíme. Jsme pouhými pozorovateli děje kolem nás, který se nás ničím netýká. Nejsme do něj vtaženi EGEM, které to chce, má potřebu vyhodnotit.

Při odosobnění tedy pracuje duše a na náš popud, myšlenku, otázku vyhledá v prostoru ty správné energie a informace, které se toho týkají, přenese je do těla, do mozku a softwer je přeloží na slova či obrazy – odpověď. V této odpovědi může být nespočet energií a informací, kterým v tu chvíli rozumíme, aniž bychom tomu potřebovali dávat jakákoliv slova. Výsledkem je však vždy pouze výstup toho nejdůležitějšího, toho podstatného, co to shrnuje do jednoho slova či slov. Zároveň s tím opět nastupuje naše rozumová aktivita, která to vyhodnocuje a třídí, jak pokračovat dál, co s touto informací udělat dál, opět ve spolupráci s duší.

Ve chvíli odosobnění jsme vlastně dvakrát najednou. Jsme duší a zároveň jsme člověkem, který myslí. Tyto dvě existence a aktivity nás samých se střídají nepřetržitě, rychlostí miliontiny sekundy a nám to nedělá naprosto žádné problémy. Děje se to automaticky. A my si to uvědomujeme. Uvědomujeme si sebe sama, že jsme a zároveň že nemáme tělo a jsme jen energií. Nedělá nám to žádný problém. Dokážeme oddělit tyto dvě reality – duchovní, energetickou a skutečnou, tělesnou a rozumovou od sebe. Uvědomujeme si, kde teď v tuto chvíli jsme. Že třeba sedíme na lavičce. Dokážeme plynně a smyslu plně hovořit s někým jiným, a přitom být odosobněni.

K čemu slouží odosobnění?

K nalezení pravdivých odpovědí o tom, co se s námi a v nás odehrává. Zda je to skutečné, zda je k tomu důvod, nebo je to jen výmysl našeho EGA. K vyřešení problémů v současnosti skrze existující problémy v, z minulosti, které umí vidět a nalézt pouze duše.

Jak se tomu naučit? Dá se to naučit?

Ano, dá. Ale ne tak, že to chci umět jen pro to, že to chce mé ego, že po tom touží mé ego. Že je zvědavé a myslí si, že tím bude vědět a bude moudřejší. Že si bude hrát na toho osvíceného, který jediný to ví. A všichni si ho budou považovat, obdivovat a vyzdvihovat. Nebo bude samo sebe uspokojovat zachraňováním druhých, aby si připadalo lepší. Protože pokud po tom toužíte z jakéhokoliv důvodu, abyste se před něčím chránili, něčemu předešli, něčemu unikli či něčemu zabránili, někoho zachránili, bude vám toto odosobnění suplovat vaše Ego, které vás o tom, tedy samo sebe přesvědčí, že je odosobněné. Bude si hrát na duši.

Ale? Lze to velice jednoduše poznat. Pokud jsou tam pochyby či strach, zda je odpověď správná, či není, je to EGO. Pokud máte pocit, že nemáte tělo, vznášíte se, pocit povznesení a všeobjímající lásky, je to EGO. V odosobnění nic takového není. Je tam klid a vy víte.

Jde o to, se rozhodnout to udělat pro sebe, z lásky k sobě. Rozhodnout se si přestat ubližovat. A pak to zkoušet, umlčet svůj rozum. Naučit ho být zticha. Být bez jakýchkoliv myšlenek a emocí. Pozorovat, na co myslím a proč. Jaké emoce tam v tu chvíli mám a uvědomit si, že je to jen mé EGO. A zaměřit se na to, co to ego vlastně chce. Čeho chce dosáhnout a proč.

EGO stále něco chce, po něčem touží a něčeho se bojí. Rozděluje na dobré a špatné. Duše nikoliv. Duše vše přijímá bez rozdílu, a proto je v ní, v této energii naprostý klid.

Je to něco, co se nedá naučit na nějakém semináři, ani za týden. Toto se můžete naučit pouze sami, že se pro to rozhodnete. Chce to trpělivost a vytrvalost, nevzdávat to, když to nepůjde. Věřit, že to dokážete. Zkoušet to každou volnou chvíli.

Tato rozumová energie, EGO se tomu bude bránit a všemožně se snažit vám v tom zabránit. Nevzdá se své existence jen tak. Bude vám posílat své vlastní strachy a představy o jeho, vašem konci. Bude vás vyrušovat různými pocity na těle a v těle, šimráním, mravenčením. Bude vám navozovat pocity, že se vznášíte, jste někde jinde. Bude vám působit nepříjemné pocity.

Může to trvat třeba rok, ale stojí to za to. Pak pochopíte, že jste naprosto stejní, jako druzí. Nejste nic výjimečného jen pro to, že to umíte, že toho víc víte a dokážete nalézt pravdu. Přestanete o sobě smýšlet skrze ego, že jste víc, lepší, duchovnější.

Už od mala si stále něco pobrukuju. Dělám to automaticky, nevědomky. Stále dokola a dokola jednu melodii. Dokonce už i mé ego se bouřilo, vadilo mu to, ale nemohlo s tím nic dělat. Něco mě k tomu nutilo a nemohla jsem přestat. Až nedávno jsem pochopila, že takto mi pomáhala moje duše. Zaměstnávala tím můj rozum a mé ego nemělo čas přemýšlet o sobě. Ale i to se už zlepšilo a dělám to jen občas.

Poznámka pod čarou.

Co myslíte, dokáže tato rozumová energie, EGO milovat? Milovat bez podmínek? Nebo je to pouze jeho představa o tom, co je to láska, jak vypadá a jak ji máme cítit uvnitř sebe? Kdy, jak a proč? Dokáže ji tato energie vytvořit? Nebo ji dokáže vytvořit pouze a jenom duše. Tedy sama bezpodmínečná láska.