en-Existuje život po smrti?

20/08/2023

Dnes pro některé delší článek. Bohužel, není možné o těchto věcech psát a vtěsnat vše do pár vět. Je to podobné, jako kdybych vás naučila jen půlku abecedy a řekla vám, že ostatní písmenka nejsou důležitá, že je nepotřebujete znát.


Musím vás zklamat, ale život po smrti není, neexistuje.

Proč?

Protože život jako takový, o kterém zde mluvíme existuje pouze díky našemu rozumu. Díky našemu tělu. Že si uvědomujeme rozumově sebe sama, že jsme, existujeme v prostoru skrze tělo, pocity a emoce. Naše tělo je živé. Dýcháme, vidíme, slyšíme, cítíme, myslíme, jednáme, konáme a uvědomujeme si to. Toto znamená život, žít. Uvědomovat si svou existenci. Na tomto je postaveno slovo život, žít.

Bez uvědomování si sebe sama teď v tuto chvíli, že jsem a čím jsem, přestaneme pro náš vlastní rozum existovat. Nejsme schopni udělat jakékoliv rozhodnutí a vědět, proč ho děláme. Naše tělo sice dál existuje a mozek plní základní funkce pro vyživování těla, ale to je tak vše. Bez prožitku a následného uvědomění si tohoto prožitku se nedá mluvit o životě, že žiji.

Takže život, žít, uvědomovat si, že žiji závisí na našem uvědomění si to a vyhodnocení rozumově.

Po naší smrti, tedy když není tělo, není ani mozek ani rozum, který by si mohl něco uvědomovat skrze tělo, pocity a emoce.

Zůstává pouze to, co bylo uvnitř našeho těla, to neviditelné, energie. My této energii říkáme duše.

Ovšem duše - energie není člověk. Duše nemá tělo. Duše nemá mozek a rozum. Duše nemyslí. Duše necítí. Nemá čím. Nemá jak. Tudíž se zde o ní nedá říci, že žije a uvědomuje si, že žije. Ona pouze je a ví, že je. Nepotřebuje k tomu, aby věděla že je, rozum. Pro duši, tuto energii být není to samé, jako být pro rozum člověka.

Duš tedy nežije. Ona pouze je. Je to něco, co náš lidský mozek nedokáže pochopit, protože umí pracovat pouze s hmotou a vyhodnocovat na základě myšlenek a pojmů, z kterých čerpá to, že je, existuje. Svou vlastní existenci skrze rozumové uvědomování si sebe sama.

Jak jsem již mnohokrát napsala, k tomu, aby duše – energie byla, nepotřebuje tělo. Ona je i bez těla. Je to energie, kterou není možné vyrobit, zničit, chytit, uvěznit, zadržet, ovládnout či zotročit.

K tomu, abychom si mohli rozumově uvědomit, že jsme, existujeme, máme tělo, mozek a rozum si uvědomoval, že má tělo, že jsme a žijeme, potřebujeme duši. Bez ní by naše těla nemohla ani žít, ani existovat.

To ona dává celému tělu a našemu mozku informace, jak má pracovat. Co má který orgán dělat. Informace, které nejsou hmotné a nedají se načíst skrze žádné přístroje. Neexistují pro ně žádná slova.

Pokud není v těle duše, tělo umírá.

Jak jsem psala v jiném článku, duši zde v těle drží tlukot srdce. Dokud bije, pracuje srdce, duše nemůže opustit tělo. A tak ji zde mnohokráte v těle držíme tím, že je ten člověk na přístrojích a udržujeme uměle srdce v činnosti. Toto už ale není člověk. Jen tělo, maso, které je živé pouze díky tomu, že v něm držíme duši.

Zde vás nemusí trápit pocit viny, když se rozhodnete pro vypnutí přístroje, který udržuje srdce v činnosti. Že ho tím zabijete. On už v podstatě mrtvý je. Jen o tom neví. Mrtvé není pouze jeho tělo, které je i nadále vyživováno, ale to, co z něj dělalo živého člověka, lidskou bytost, uvědomování si sebe sama, je nadobro vypnuto. A duše to ví. Ví, že zde v tomto těle už nemá být. Ale tlukot srdce jí nedovolí opustit tělo. A my ji zde držíme v domnění, že konáme dobro. Že když existuje tělo, existuje i ten člověk.

Člověka člověkem dělá rozum, myšlenky, slova, pocity a emoce. Ne duše.

Duše není člověk. Duše pouze pomáhá tělu a rozumu uvědomit si, co, čím jsem. Propojuje ho se vzpomínkami. A tyto vzpomínky pak vyhodnocuje opět rozum, ne duše.


Co se tedy s námi děje po smrti?

Žijeme dál? Jako něco jiného, co si sebe sama uvědomuje skrze rozum?

Jak? Když nemáme tělo. Nemáme mozek, nemáme rozum.

Toto se týká každého člověka bez rozdílu, zda byl, je duchovní nebo ne.

Po smrti pouze jsme. Nemáme tělo, nemáme jméno, nemáme identitu. Nic rozumového. Žádná slova, žádné věty, žádné vzpomínky a jejich vyhodnocování. Žádné myšlenky. Ničím se nenazýváme a s ničím se neztotožňujeme.

Toto platí v případě, pokud jsme se vzdali toho, čím jsme byli. Naší rozumové myšlenky na nás samé, na to, že jsem člověk. Kdy toho člověka, kterým jsme byli, necháme být a přestaneme se jím zabývat. Přestane pro nás být důležitý. Přestaneme být pro sebe důležití. Přestaneme lpět na tom, čím, kým jsme byli. Přestaneme lpět na tom, co jsme věděli, co jsme se naučili. 

Že jsme byli nějakým mistrem, učitelem, duchovním, moudrým člověkem? Toto bylo důležité, pokud jsme měli tělo. V tuto chvíli ale již ne. Na tomto lpí pouze lidský rozum. Lidský rozum chce být odměněn. Duše - láska nikoliv. Ona nepotřebuje být mistrem, být označována za mistra a být za to odměněna. A víte proč? Protože na rozdíl od toho mistra ví vše. Ona je láska a jen jako láska se vrátí zpět.

Proto je naivní si myslet, že vás Bůh vyzdvihne, vezme na nebesa a vy tam budete dál fungovat jako rozumová bytost. Jako na nebe vzatý mistr. Za odměnu. Nic z tohoto světa, co má spojitost s hmotou, tělem, rozumem, emocemi, rozumovým věděním a myšlenkami neopustí tuto lidskou rovinu. Nic z toho se nedostane do lásky. A opět, víte proč? Protože Bůh - láska nemyslí a nevyhodnocuje rozumem. On ví jako energie bez rozumu. Myšlenky a činy totiž patří pouze člověku a hmotě. A zde také zůstanou.

Pak zůstane pouze to, čím jsme v tuto chvíli. To něco, co náš lidský rozum nikdy nepochopí, co to ve skutečnosti je. Energie, která se nedá pochopit a uchopit, poznat rozumem. Energie, která aby byla, existovala, nepotřebuje tělo a rozum.

Pokud se tato energie osvobodí od toho lidského, od lidského rozumu a jeho myšlení o tom, čím je, rozhodne se pouze být, že je, aniž by pro to potřebovala rozumová vysvětlení, chtěla sebe sama pochopit lidským rozumem skrze slova a důkaz, vše se změní.

To lidské, vše rozumové a uvědomování si sebe sama skrze rozum se od ní odpoutá a ona sama se stává tím, čím ve skutečnosti je. Pouhou nehmotnou energií v prostoru, složenou z milionů nehmotných informací, které jsou její součástí, kterým rozumí a umí je přečíst.

K tomu, aby byla, existovala nepotřebuje nic. Nepotřebuje dům, místo, svět, ráj, nebe. Toto je pouze představa a touha našeho rozumu. Že bude dál existovat a kolem něj bude vše stejné jako zde na Zemi.

Duše nic nepotřebuje a po ničem netouží. Duše necítí. Nemá lidské emoce a touhy. Ona pouze je. Je součástí všeho a vše je součástí jí samé. Vše vidí najednou. Miliardy energií a informací, ve kterých se vyzná a ví, co která znamená, aniž by k tomu potřebovala čas. Čas je totiž důležitý pro člověka a jeho rozum. Bez chronologie – času nedokáže lidský rozum seřadit informace, aby mu dávali smysl. Lidský mozek neumí zpracovat tolik informací najednou, jako duše. Duše čas nepotřebuje, aby věděla a rozuměla. Umí zpracovat miliardu informací v jeden jediný okamžik.

To, co mnozí prezentují jako život po smrti, je pouze lidská, rozumová představa. Jak si náš rozum představuje, že bude žít a existovat i po smrti.

Mnoho z nás mělo možnost něco poznat v té nehmotné formě. Kdy jsme byli na chvíli pouze energií, duší bez těla a rozumu a viděli jsme vše kolem sebe jen jako duše, tedy jen jako energie beze slov, která všemu rozuměla.

Ovšem, problém nastává tehdy, když toto nehmotné, čemu jsme rozuměli jako duše chceme uchopit rozumem. Začneme o tom přemýšlet. Chceme těmto nehmotným informacím dát, přiřadit slova v domnění, že díky tomu budeme informacím rozumět.

Zde začne úřadovat náš rozum, který není chopen toto vše zpracovat. Co neví, čemu nerozumí, nahradí něčím, co zná. Co jemu dává smysl a co zapadá do jeho vlastních představ o tom, jak on si myslí, že to je a co to je. Co kde slyšel, co kde četl, po čem touží, čemu věří, co chce, aby to bylo a z toho začne sestavovat to, co jste zažili jako energie bez těla.

Když se duše jen jako energie v prostoru setká s jinou duší, energií, obě vědí, čím jsou a znají všechny své lidské podoby, které kdy měli, tedy kým byly a kdy a kde se spolu potkali. Všechny společné životy, které prožili v těle jako člověk vidí najednou a rozumí jim. Ovšem, protože náš mozek a rozum toto neumí, přiřadí této energii pouze poslední podobu člověka, na kterého si pamatuje. Ke kterému jsme měli citovou vazbu a on již zemřel. A náš rozum nám vykouzlí scenérii ráje, kde jsou tito lidé stejní, tak, jak si je pamatujeme. Tedy nehmotné informaci přiřadí podobu a tělo. A to pouze na základě naší lidské touhy se s nimi opět setkat.

V tomto prostoru je duše jako energie volná a je schopna vidět stovky věcí najednou. Ona je vidí ve formě energií a ví, čím jsou a jak vypadají hmotně. Umí být najednou na stovkách míst zároveň. Být v tuto jednu chvíli všemi lidmi, kterými kdy byla najednou a nemá s tím naprosto žádný problém, vyznat se v tom. Opět, náš mozek a rozum toto neumí. A tak si z toho všeho vybere pouze jednu věc, jednu událost, jedno místo, na které se zaměří a začne tam dosazovat to, co s ním souzní. Jak on si myslí, že to je, co to je, co by to mohlo být.

Nebo energie a informace, kdy duše vše vidí a ví, co děláme špatně a proč jako člověk. A náš rozum nám ji opět přetlumočí podle sebe a svých představ do slov a vět. Naší duši - energii přiřadí podobu anděla, mistra či jiné bytosti, kterou považuje za autoritu. Samotnou informaci – pravdu pak převede na sdělení od této bytosti. Že k nám promlouvá. Ovšem, i tato samotná informace - pravda je naším rozumem pozměněna a nahrazena naprosto jinou informací a to na základě buď našeho strachu, nebo naší touhy a představ sama o sobě. Náš rozum si tuto pravdu upraví ku obrazu svému. Dosadí si tam pouze to, co by chtěl slyšet. Co se mu líbí. Co souzní s jeho pravdou, které věří. Které se rozhodl, chce věřit.

Pak se nedivme, že zde máme mraky ezoteriků - proroků, co ví a mají zaručené zprávy o tom, jak to bude. Jak k nim promlouvají tyto bytosti a říkají jim jen to, co chtějí slyšet. Co touží slyšet jejich rozum. V podstatě mluví pouze a jenom se svým vlastním rozumem a neví o tom. Jejich vlastní rozum se utvrzuje ve své představě o tom, jak on by chtěl, aby to bylo a že je to pravda, a to skrze tyto, jím vytvořené bytosti.

Proto jsme na tom tak, jak na tom jsme. Věříme svému rozumu, jeho pravdám a myslíme si, že je to pravda. Proč zde máme desítky pohlaví? Protože rozum některých uvěřil výmyslu jiných lidí, že jsou něčím jiným a přijal to jako svou vlastní pravdu. Náš rozum je schopen uvěřit čemukoliv, pokud je nespokojený a vy mu nabídnete rozumové vysvětlení, proč je nespokojený a zároveň mu nabídnete opět rozumové řešení, jak může být spokojený. Dáte mu pouze to, co nemá, po čem touží v podobě nového, jiného slova a názvu pro to samé, co odmítá. V podstatě je to stále a tentýž člověk. Jen rozum uvěřil tomu, že je někým jiným.

A to samé se děje teď, kdy nám různí ezoterici vykládají o vzestupu a jak nás něco, někdo změní a my budeme jiní. Budeme žít v tom ráji bez zla. 

Nebudeme. Jen náš rozum tomu uvěřil. Místo toho, abychom hledali, proč jsme takoví, jací jsme a změnili se, čekáme, že nás něco, někdo změní. Rozum těchto ezoteriků se vydává za lásku - moudrost a říká sám sobě pouze to, co chce sám slyšet.

Těmto lidem nedošlo, že jediný, kdo se zabývá zlem, je náš rozum. Jediný, kdo v nás vytváří zlo je náš rozum. Jediný, kdo se bojí zla, je náš rozum. Jediný, kdo touží být jiný, existovat bez zla je náš rozum.

Náš lidský rozum není chopen pochopit, že zlo je součástí člověka. 

Jak těla, tak rozumu. Zlo je součástí nás samých a vytváří ho pouze náš vlastní rozum. Pouze zlo nás učí a posouvá k lásce. Neláska nám skrze zlo a vzniklou tělesnou a emoční bolest ukazuje, jak myslíme, jak sami sobě lžeme, vymlouváme se a odmítáme svou vlastní účast na tom, co děláme špatně a proč. Abychom si skrze vzniklou bolest všimli, co ve skutečnosti děláme a proč. Na co myslíme a proč.

To, že vám někdo slibuje, že budete mít jiná těla neznamená, že budete jinými lidmi. Že se s tělem automaticky změní vaše myšlení. Vy sami jste zodpovědní za to, jak myslíte. Na co myslíte. Co děláte a jak se cítíte. Vaše tělo s tím, jak myslíte, nemá nic společného. Tělo pouze reaguje a odpovídá na vaše myšlenky.

Ono to totiž funguje naprosto obráceně. 

Nejdříve je potřeba vyčisti hlavu. Zbavit se všeho, co nám ubližuje. Nalézt příčinu těchto problémů, přijmout to, smířit se s tím a pak odpustit. Díky tomu se pak čistí tělo od paměti buněk a zvyšují se jeho vibrace. A nejen to. Zbavujeme se tak těch mnoha zbytečných myšlenek a emocí. Už nás tak snadno nic nevykolejí. Jsme ve větším klidu.

Bohužel, mnoho lidí v tomto dělá zásadní chybu. Nehledají skutečnou příčinu jejich problémů - pravdu. Neodpustí. Hledají jen naučený program, podle kterého jednají, ale už nehledají, kdy a proč vznikl. A tento rozumový program nahradí jiným rozumovým programem. Tedy náš rozum sám sebe uchlácholil a přesvědčil, že už nemá problém tím, že vymyslel něco jiného. Ale my stále nevíme, proč jsme tam ten program měli. To, co jsme nahradili tam stále je a dál nám skrytě ubližuje. 


Duše v nás je láska a ta nemyslí. Necítí. Nemá touhy a ambice vědět a znát. Být slavná. Zachraňovat druhé. Je jí naprosto jedno, zda je v těle, nebo není. Zda je označována jinými za mistra. K tomu, aby byla, existovala a věděla, lidské tělo a rozum nepotřebuje.

Takže kdo vlastně touží mít jiné tělo? A proč? No náš rozum, který si myslí, že díky tomu přestane existovat zlo. Nepřestane, protože by automaticky přestal existovat člověk. Neměl by se jak a skrze co vyvíjet. Neměl by srovnání a poznání, co je láska a co není. Zlo je pouze rozumový pojem pro něco, co se nám nelíbí. Co nám způsobuje bolest. Ale jinak je to negativní energie, která je součástí všeho, co existuje.

Víte, láska, Bůh a duše promlouvá pouze k vám, jako k jednotlivci. Ukazuje pouze vám, jako jednotlivci, čím, kde a kdy si ubližujete. To, co se týká vás, je pouze a jenom vaše. A není možné to samé aplikovat na druhé. Každý totiž chybujeme v něčem jiném. Každý jsme jiný.

Není a neexistuje nic a nikdo, kdo by vás dokázal změnit.

Ani Bůh, ani energie, ani světelné bytosti. Změnit váš rozum, způsob myšlení a to, čemu věříte, co považujete za pravdu.

Jen vy sami, že se pro to rozhodnete skrze lásku k sobě. Rozhodnete se to udělat pro sebe, teď a tady, dokud máte tělo. Rozhodnete se nevěřit svému rozumu a budete se ho ptát, jak na to, co vám říká, přišel. Zda to zažil a skutečně ví, nebo si jen myslí, že ví.

Po smrti už vám to je k ničemu. Po smrti už nemáte co, a jak změnit a napravit. Protože už neexistujete. Nemáte tělo a nemůžete skrze něj jednat a konat.

Pak zde zůstanete trčet jako vzpomínka vašeho rozumu, sám na sebe a o sobě tak dlouho, dokud se pro toto, změnu nerozhodne jedno vaše já v daleké budoucnosti. Rozhodne se jít tou nelehkou cestou, kdy bude odkrývat lži a překroucené pravdy svého rozumu, jeho strachy, výmysly, naučené fráze, vzorce chování, naučené, převzaté pravdy a moudra druhých, z kterých si rozum vystavěl svou vlastní moudrost.

A pak vám možná vaše budoucí já za stovky let, kdy zde budete trčet, pomůže poznat a pochopit skutečnou pravdu o tom, jak vás zde drží váš vlastní rozum skrze víru v něj a vše, co jste s jeho pomocí vytvořili a poznali. Čemu jste věřili. Co jste pokládali za pravdu a moudrost. Pomůže vám se osvobodit od vašeho rozumu a vy, pouze jako láska budete moci odejít. Budete moci poznat a pochopit, že rozum nic neví, jen předpokládá a myslí si, že ví na základě toho, jak on si myslí, že to bylo. Poznáte, že se skutečnou pravdou to nemá nic společného. Tu zná pouze duše, láska. Té rozumí pouze láska. Člověk a rozum nikoliv.


Opět se tedy vracíme k otázce, zda existuje život po smrti.

Pokud si myslíte, že po smrti budete žít dál jako člověk bez těla někde nahoře, co cítí, mluví, myslí, ví, můžete se dotýkat věcí a lidí, tak na to zapomeňte. Že budete dál fungovat a rozumovat někde v nebi, u Boha. 

Ano, budete existovat, ale pouze jako vzpomínka vašeho rozumu na toho, kým jste byli. Budete jen nehmotnou energií, vytvořenou vaším rozumem, jak on si sebe sama pamatuje jako člověka, kterým byl a ten život, který prožil. Zde se neděje nic nového. Jen stále a dokola prožíváte svůj život, opakuje se to staré, co už není a rozum to udržuje svou myšlenkou na sebe, tedy sám sebe při životě, aby nezanikl.

Pokud se rozum vzdá své vlastní myšlenky na sebe, že je člověk a přijme, smíří se s tím, že jím už není, že on sám už není, vše, co zde duši drželo, tedy tato rozumová myšlenka zmizí. Duše se díky tomu rozpomene, čím je, čím vždy byla a vždy bude, s tělem, nebo bez těla a odchází do lásky, kde se stane její součástí. Splyne s láskou. Zde není a neexistuje nic hmotného, lidského, tělesného a rozumového. Vše zde existuje jen jako nehmotná energie a informace.

Na závěr použiji jeden citát.  

Temnota napraví to, co světlo napravit nedokáže.

Zde použiji slova mého klienta. " Nejprve musíme projít tmou, abychom se stali znovu světlem, nebo se opět na něj rozpomněli."