Opět jedno z mých oblíbených témat, která se objevují na různých ezo profilech, v ezo skupinách a na ezo webech.

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že si některá témata tito ezo lidé mezi sebou pouze kopírují. Jeden něco vymyslí, jak on si myslí, že to je a ostatní to pak jen opisují. Stále dokola a dokola. Nikdo z těchto lidí nehledá a nepátrá, zda je to pravda. Jak to doopravdy je. Proč také, že? Když to našemu rozumu zní tak líbivě. Každý se v tom najde a každý je hned starou duší.

Jak poznat starou duši?

Tedy, údajně existují určité znaky a kriteria, podle kterých poznáte, že jste stará duše. Třeba empatie, potřeba pomáhat druhým, nelpíte na majetku a penězích, umíte ovládat své emoce, ......

Víte, ono to není tak jednoduché, jak se o tom píše. Žádná kriteria či znaky pro starou duši nejsou, neexistují. A už vůbec je není možné převést a uplatit sám na sobě. Proč? Protože naše ego se chce vidět v tom nejlepším světle. Nepřipustí, že dělá něco špatně. Myslí si o sobě, jak je moudré a duchovní.

Se stářím duší je to obecně naprosto stejné, jako s lidským stářím. Mladá duše je jako malé dítě, které je zde krátce a musí se vše naučit, protože nic nezná a neví. Pak zde máme duše, které jsou na tom stejně, jako lidé ve středním věku. Už mají něco za sebou, ale ještě toho mají hodně před sebou. A pak zde máme staré duše, které můžeme přirovnat k starým lidem, co mají odžito a mnoho zkušeností.

Jak jsem napsala, starou duši nepoznáte. Jde totiž o to, co si pro sebe ta která duše naplánovala, jakou zkušenost chce mít a prožít. Je to dáno karmicky, co se má a chce v tomto životě naučit, co má vyřešit, pochopit a že si něco odmakává z minulosti.

Problém je i ten, že lidé nechápou a nerozumí slovu empatie. Co to je, na jakém základě pracuje a proč, k čemu ji ve skutečnosti máme. Empatie totiž znamená, že se emočně, skrze naši vlastní vzpomínku spojíme a napojíme na naprosto stejné emoce druhého. Nebo opačně, že emoce toho druhého z nás vytáhnou nevědomou vzpomínku na podobnou situaci, kdy jsme se cítili naprosto stejně, jako dotyčný. Měli jsme stejné či podobné pocity a emoce. Tedy něco, co nemáme zpracované, pochopené a odpuštěné.

Empatie není to, za co ji považujeme. Že je to výhra, dar. Empatie nám ve skutečnosti ubližuje a to tím, že do nás lezou podobné energie a emoce toho druhého, které v sobě ve skutečnosti máme i my sami. To naše vlastní nezpracované situace a emoce s nimi spojené přitahují podobné emoce druhých. Oživují v nás dávné vzpomínky.

Správně by to mělo být tak, že my pouze zavnímáme informaci o tom, co je to za emoci, aniž bychom tam měli jakoukoliv vzpomínku a spojitost s námi. Cítili ji. Tedy my tu emoci necítíme, jen víme, co je to za emoci. Bohužel empatie funguje tak, že my tu emoci cítíme, bolí nás, ubližuje nám, bere nám energii, vytváří v nás lítost atd., a to je špatně. Empatie nás má naučit přestat se emočně spojovat a napojovat na druhé. Přestat s nimi emoce sdílet.

Stejně je to s pomáháním druhým. Lidé se vůbec sami sebe neptají, proč mají potřebu pomáhat druhým. Proč? Co si tím naplňují a kompenzují? Co jim chybí? Protože je to lidské? Samozřejmé? Něco, co je v kolektivním vědomí zakódováno jako to nejvyšší dobro, které můžeme druhému prokázat? Toto určuje, jak jsme lidští, duchovní?

Bohužel, toto jsou jen rozumové výmysly našeho ega, jak ono si představuje lidskost. Na čem ji má postavenu. Když pomáhám druhým, znamená to, že jsem dobrý, lepší, duchovní..... Ale pro koho? Pro druhé? Pro společnost? Pro okolí? Pro své vlastní ego? Pak se nedivte, že vždy dostanete po šňupáku.

Nejdůležitější je vědět, proč to dělám. Koho tím v sobě uspokojuji a co za to na oplátku očekávám. Uznání? Vděk? Pochvalu? Lásku? Vlastní hodnotu?

Musím, abych si připadal lepší. NE. Buď je to potřeba, nebo není. O tomto totiž nerozhoduje rozum a ego. Někdo si tím má projít, aby to zažil, prožil, odčinil, pochopil, ponaučil se a vy mu v tom svou pomocí bráníte.

Mnoho lidí si tuto potřebu pomáhat druhým přináší z minulých životů, kdy svým rozhodnutím ublížili mnoha lidem. A teď mají nevědomou touhu to odčinit a napravit. Každého zachránit, aby netrpěl. Toto není pomoc, ale vaše vlastní karma, syndrom samaritánství. Samaritán je milosrdný, spasitel, zachránce.

Takto bych mohla postupně rozebrat všechna ta nej, která jsou brána jako ukazatelé toho, že jste stará duše. Je to naivní představa našeho rozumu a hlavně našeho ega o tom, jak ono si představuje starou duši. Jak stará duše jedná, myslí a cítí a ví, je moudrá.

Ano, stará duše má za sebou mnoho a mnoho inkarnací. Může jich být tisíce. Ovšem to neznamená, že musí být automaticky moudrá. Jde totiž o to, kolik těch svých inkarnací má zpracováno, pochopeno a odpuštěno. Tedy zda ten, kým byla, pochopil, přijal svůj život, smířil se s ním a odpustil si, odešel do světla. Pak se dá mluvit o moudrosti. Jinak nikoliv. A i toto je dáno karmicky. Že si to stará duše naplánuje. Vyřeší v tomto jednom konkrétním životě mnoho a mnoho svých inkarnací. Ovšem plán duše je jedna věc a rozumové uvažování a rozhodování jako člověka druhá. Protože my, ať jsme stará, nebo mladá duše, si nic nepamatujeme. Nevíme, co jsme si pro sebe naplánovali. K tomu se postupně dopracováváme skrze život a jednotlivé situace.

S tím ovšem neoddělitelně souvisí samotný život této duše jako člověka. Aby se toto mohlo stát, taková duše má v podstatě nelehký život. Čelí stejným problémům, jako ti všichni, kterými byla. Je vystavena zkouškám, ponižování, zastrašování, útokům od druhých lidí tak jako útokům od negativní energie. A je pouze na člověku, zda těmto útokům podlehne a zvolí tu jednodušší cestu, nebo bude hledat, proč se mu to děje a čisti si svou minulost. Nehledě na to, že takový člověk je napadán samotnou energií zla, která hledá způsob, jak a skrze co ho zlomit. Odvést ho od jeho cesty, od bezpodmínečné lásky. V tomto jí velice pomáhá naše ego, které se považuje za duchovní, že vše ví a zná, všemu rozumí. Smýšlí o sobě jako o duši, hraje si na duši.

Ještě si myslíte, že jste stará duše? Že je to výhra v loterii? Že díky tomu jste moudří a vše automaticky víte?

Lidé mají naivní představy o tom, jak se stará duše jako člověk chová. I ona, když se narodí, je naprosto nepopsaný list a na vše si musí vzpomenout. Ne všechny duše se stanou starými. Není to potřeba. Pro zkušenost mnoha duší stačí pouze stovka životů.

Je pouze pár opravdu starých duší, které jsou zde od samého počátku a mají za sebou tisíce životů. Tyto duše na sebe berou vždy nelehký a ten nejtěžší úkol. Posunout lidstvo kupředu, k bezpodmínečné lásce. Aby lidi navrátila zpět k lidskosti, lásce, pokoře, soucitu, lidskosti, míru, střídmosti atd. Aby si lidé uvědomili, co je doopravdy důležité a co není. Jenže, bez poznání a zažití zla nemůže být poznání dobra. K dobru a lásce se dostáváme pouze přes negativní zkušenost. Když nás nic nebolí a jsme v pohodě, nic nás netlačí, proč bychom se snažili být lepší?

Tyto staré duše se stávají těmi, co naplňují plán - zkušenost a karmu druhých lidí a národů. Aby se lidstvo jako celek pohnulo kupředu a navrátilo se zpět k hodnotám, na které zapomnělo. Pokud je to potřeba, pro dobro a vývoj lidstva směrem do budoucna, stávají se dobrovolně těmi, co budou ničit, plenit, válčit a zabíjet jiné národy. Tam nahoře moc dobře ví, že až se narodí, nebudou nic vědět o tom, proč to ve skutečnosti dělají. Narodí se jako zlí, sobečtí a chamtiví lidé toužící po moci. Jako člověk se zaprodají zlu.

Z lidského pohledu způsobí a zapříčiní mnoho zla a utrpení. Ovšem z pohledu bezpodmínečné lásky udělají pouze to, co je potřeba, aby duše mohli zažít a prožít, co si sami pro sebe naplánovali jako zkušenost v lidském těle.

Tyto staré duše moc dobře ví, že v dalších životech za to ponesou důsledky a toto zlo budou muset odčinit. Budou strádat a trpět několik životů naprosto stejně, jako ti, kterým ublížily. Aby byly energie srovnány. Toto si může zopakovat třeba i stokrát za celou existenci lidstva.

Pokud se na to podíváme rozumově, zní to naprosto šíleně. Že se duše dobrovolně uvolí páchat jako člověk zlo a pak za něj jako člověk trpí v dalších životech.

Jednou jsem se na to ptala Boha. To je tato duše tak hloupá, masochista, že si to dobrovolně zvolí? Odpověděl mi, že právě naopak. Je v ní tak moc lásky k lidem, že to ráda pro ně udělá. Aby duše jako lidé i lidstvo mohly zažít to, co si naplánovaly jako svou zkušenost. Protože pouze emoce roztáčí kola lidského života a nutí nás něco změnit.

Stále si o sobě myslíte, že jste stará duše? Že je to taková výhra? Buďte rádi, že jí nejste. To jen naše ego si myslí a domýšlí, jaké to je.

Jen opravdu stará duše toto vše dokáže jako člověk ustát. Jen ona má potřebnou sílu na to vše. Disponuje nepředstavitelnou silou bezpodmínečné lásky, která se rovná statisícům ostatních duší dohromady.

Jak jsem již napsala, není možné rozumem poznat a rozlišit, kdo je stará duše a kdo není. Jen sama stará duše to ví, ale většinou až ke konci, v posledním životě, kdy je zde pomyslně naposledy v rámci jedné dekády životů. Poté ve světle "odpočívá" stovky let a připravuje se na svůj nový úkol, na další dekádu svých lidských existencí, kdy si opět nebude nic pamatovat a bude začínat od samého začátku, aby se pomalu jako člověk rozpomněla na to, kým je a co vše umí.

Asi jsem vám tímto článkem vzala iluze o tom, že když má stará duše tělo, je automaticky hodná, moudrá a vše ví, vše si pamatuje. Je automaticky uchráněna lidskému trápení.

NENÍ. Je to přesně naopak. O to větší, těžší úkoly a zkoušky si pro sebe naplánuje a dostává.

Tyto staré duše si vybírají opravdu ty nejtěžší úkoly, které jsou mnohdy pro její lidskou existenci nepředstavitelně těžké. Občas se stává, že jako člověk to nezvládne.

Našemu lidskému rozumu a jeho chápání to nedává smysl. Je potřeba si uvědomit, že duše jako taková nemyslí, necítí a nemá emoce. Nic ji nebolí. Nehodnotí zkušenost na dobrou či špatnou. Pro ni je to vše pouze zkušenost, kterou může zažít a poznat pouze skrze lidské tělo. Zažít všechny podoby lásky i nelásky. Poznat a zažít, jaké to je žít, být živá, samotný život se vším všudy skrze lidské tělo, mysl, uvědomování si sebe sama rozumem a skrze emoce.

Jak už jsem několikrát napsala, je to něco, co náš lidský rozum nedokáže pochopit a přijmout. Není to tedy pouze o člověku jako takovém, ale také o duši uvnitř nás. Ona se učí a poznává, co je to život, být živá, uvědomovat si rozumem, jsem živá. Jaké to je cítit život, lásku, radost, bolest .... Tím, že toto vše zažívá jako člověk, tím se také jako člověk měníme. Její zkušenost se stává naší zkušeností, tedy moudrostí. Jen tímto způsobem jako člověk rosteme a přibližujeme se bezpodmínečné lásce, ve které je klid. Mnoho věcí přestaneme řešit. Připadají nám zbytečné a malicherné.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde