en-Proč se lidé bojí smrti?

21/04/2022

Proč se lidé tak moc bojí smrti? Jsou dva hlavní důvody. První důvod je ten, že neví, co bude, až zemřou.

Zaniknu. Už nebudu existovat. Vše, čím jsem byl už nebude. Moje tělo nebude, tedy já nebudu. Pro náš rozum nepředstavitelné, nepřijatelné. Strach, panika z toho neznámého, nepochopeného, co není možné rozumově pojmout, uchopit.

Druhý důvod je ten, že i když nevěří, rozum jim říká, a co když? A i když se nám to za života zdá nemyslitelné, většina lidí se při umírání, na smrtelné posteli bojí, co bude. Kam půjdou? Kam odejdou? Kde skončí? Dole, nebo nahoře? Co když jsem nebyl až tak dobrý a půjdu do pekla?

Na smrti není nic zlého, nic špatného. Smrt je jen okamžik, ve kterém je naprostý klid. Opravdu.

My se doopravdy nebojíme smrti, ale umírání. Toho procesu, který je před a který může trvat různě dlouho. Tedy bojíme se procesu - způsobu umírání. Ne samotné smrti. Náš rozum se tomu brání, odmítá to, protože to nechápe. Jaký klid? Když už nebudu.

Pro náš rozum je to něco nepřestavitelného, neví si s tím rady, nechápe to, nedokáže to pochopit, uchopit, vysvětlit, co to je ta SMRT. Hledá, čeho by se chytil, jak by to mohl pochopit, vysvětlit sám sobě samotnou podstatu toho neznámého, co se nedá zadržet, podržet, vzít do rukou, protože je to něco, nad čím my lidé nemáme absolutně žádnou moc.

Je to ten okamžik, ten krátký okamžik, kdy se duše konečně uvolní z této schránky, ve které sídlila a konečně je volná, svobodná. Maličkatý okamžik, kdy se vše zastaví, a vy vše vidíte a vnímáte tak jasně, jako nikdy za života. Klid, kdy končí vše lidské, fyzické, pozemské, všechna ta fyzická a psychická bolest a trápení.

JE TO JEN KONEC ROZUMU, který v nás o všem rozhodoval a vše vyhodnocoval. Ukončení a vypnutí programu, který nám všechny vjemy zprostředkovával skrze tělo. Protože duše, když je v těle, k tomu, aby mohla s námi komunikovat, potřebuje tělo a rozum. To rozum nám říká slova JÁ JSEM. JÁ JSEM, PROTOŽE CÍTÍM. A cítím, protože mi to opět rozum překládá dle naučených pojmů. Uvědomuji si sebe sama díky rozumu.

No jo, ale co když umřu? Už nebudu mít mozek a rozum, který by mi řekl, že jsem. Který by mi zprostředkoval pocit, že jsem.

Když umřeme, umře i mozek a rozum přestane pracovat, vytvářet a zprostředkovávat nám vjemy - slova a myšlenky. Jak mohu být, existovat bez rozumu? A jestliže ano, budu to stále já? Jak poznám, že jsem to já, když nemám rozum, který by si to uvědomil? Který by mi to řekl skrze myšlenku? Věřte, že to budete stále vy a budete to vědět, že jste to vy i bez rozumu.

To, co nás dělá člověkem, lidskou bytostí, není rozum, ale duše.

To ona určuje kvalitu nás samých, jací jsme. To ona dává podněty rozumu a celému našemu tělu. Bez této vzácné esence bychom byli pouze bezduché loutky, jenom biologické stroje. Protože vše, každý náš okamžik, každá naše prožitá vteřina je vtisknuta do duše, je její součástí, je utvořena ze všech těchto okamžiků, je tím skutečným životem ona sama. Je z něho utvořena.

Duše je jako nehmotné, neviditelné zrníčko, matrice, kterou je prostoupeno celé naše fyzické tělo a do které se vše zaznamenává a ona s každou prožitou vteřinou roste, plní se tímto životem, stává se jeho součástí.

Duše je každá vteřina vašeho života.

Nic z toho, co jsme a kdo jsme v momentě SMRTI - vypnutí nezmizí.

Zůstane pouze neviditelná energie, naše duše, samotná podstata nás samých, která v sobě nese úplně vše, každou vteřinu našeho života, každou myšlenku, pocit, emoci.

Ona sama je tím životem, svědkem a účastníkem a tělo již k tomu nepotřebuje. Nepotřebuje k tomu, aby byla, věty, slova, myšlenky.

Pouze se vypne software, prostředník mezi duší a tělem, který ovládá tělo. Program, biologický program.

To podstatné v nás a z nás zůstane. Jen už to není vidět.

A SMRT?

Jednou jsem se s ní setkala.

Bylo to za zvláštních okolností, kdy jsem pomáhala jedné své velice dobré kamarádce, která na tom byla zdravotně velice špatně. Stále jsem kolem sebe cítila energii. Byla všude kolem mě. Trochu mě to rozčilovalo. Posílala jsem to pryč, ale stále to kolem mne bylo, ať jsem dělala, co jsem dělala. Tak jsem zavřela oči a vnitřním zrakem, skrze duši jsem se podívala, co to je. Objevila se předemnou postava, která byla celá černá. V duchu jsem se zeptala, co po mě chce. Postava se ke mně přiblížila. Zírala jsem na ní a hlavou mi problesklo slovo SMRT. Zároveň s tímto uvědoměním si, co vidím mi tam naskočil strach. Jen na krátkou chvíli, ale byl. Měla jsem strach, že SMRT je tam kvůli mé kamarádce a té již nezbývá moc času. Srovnala jsem si své myšlenky a přijala, smířila se s tím, že i toto je možné, že nastal čas mé kamarádky. Strach zmizel. Stála předemnou postava. Byla celá zahalená v černém plášti s velkou kapucí, ve které nebylo nic. Žádná tvář, jen nekončící temnota, prázdnota, která šla někam dál, do prostoru a bylo v ní úplně vše. Stála předemnou úplně klidně, vzpřímeně. Šla z této postavy obrovská síla, která se nedá slovy popsat. Bylo v ní úplně vše. Láska, pokora, bolest, smíření, pochopení, odevzdání, nevyhnutelnost, naděje, hrdost, obrovská vznešenost, uvědomění si, touhy a přání, něha i tvrdost, osud, koloběh konce a začátku, tmy a světla. Energie, ve které je úplně vše, co kdy všichni ti lidé, co se s ní setkali v tom jednom malém okamžiku její přítomnosti, kdy pouze udělala to, co je jejím úkolem a posláním, cítili. Ona nám dává obrovský dar, kterému jako člověk - lidé nerozumíme a nechápeme. Dar svobody. Dar volnosti. Dar osvobození se. Dar pochopení. Dar konce, aby mohl být nový začátek. Nový život. Nový koloběh života. Bez ní by se nic nemohlo měnit a změnit. Bez ní by nebylo nové, svěží, mladé, silné, plné síly a energie, chuti do života, chuti žít. Ona pouze pomáhá, plní úkol měnit staré v nové. Žádné zlo z ní nevyzařovalo. Žádné zlo tam nebylo, jen klid a já jsem v tu chvíli vnímala a chápala, čím doopravdy a ve skutečnosti je. Její skutečnou podstatu a její skutečný úkol. Pocítila jsem k ní obrovskou úctu, respekt a lásku zároveň.

Poklonila jsem se jí a ona se poklonila mně.

Teď teprve mohla proběhnout vlastní konverzace mezi mnou a jí. Byli jsme si v tuto chvíli rovny. Přišla, protože potřebovala s něčím pomoci. Ještě chvíli pak zůstala. Bylo potřeba, abych i já ji přijala jako svoji součást. Že je mou součástí. Vždy jí byla, je a vždy jí bude, dokud jsem člověkem a mám fyzické tělo.

Stála jsem pod oblohou plné hvězd. Vnímala jsem ten prostor, nekonečnost kolem sebe, plná lásky jak k sobě, ke svému tělu a své duši v něm, která je nesmrtelná, tak i lásky k životu, lásky a pochopení, že není možné tento stav, toto mé tělo udržet napořád.

Děkuji jí, že je. Že díky ní se mohu vrátit domů a stát se tím, čím ve skutečnosti jsem. Láskou.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde